Co myslíte, že je nebezpečnější – kouřit na bedně s dynamitem, kontrolovat množství benzínu v nádrži s hořící sirkou v ruce, nebo se vojensky zapojit do války na Ukrajině? Kdo tipoval poslední možnost, podle mne trefil.

Úvahy o vyslání vojáků válčit na Ukrajinu se čas od času objevují už od počátku konfliktu. Vždy ale bývaly rázně odmítnuty s poukazem na to, že by to znamenalo riziko jeho eskalace do globálního rozsahu, přičemž by se nejspíš jednalo o všezničující katastrofu jadernou. A když někdo prohlásil, že pro některé „západní“ politiky není toto téma rozhodně tabu, byl okamžitě nařčen ze strašení lidí a šíření „dezinformací“. Jenomže pak se na konci února ukázalo, že na těch údajných „dezinformacích“ bylo dezinformací tak maximálně jejich označení za dezinformace. To, když možnost vyslání vojáků na Ukrajinu otevřeně připustil Emanuel Macron (zde) a obdobné hlasy začaly zaznívat i z jiných členských států NATO (zde). Dlužno dodat, že naše vláda podobné plány odmítá (zde), nicméně v rámci veřejné diskuze už tak jednoznačný postoj nepanuje (zde nebo zde).

U podobných výroků se obvykle vyplatí si chvíli počkat, protože až teprve s odstupem času je možné hodnotit, co jimi bylo vlastně skutečně míněno. A byť Emanuel Macron později opakovaně potvrdil, že svá slova myslel vážně (zde a zde), měla dle mého soudu jiný cíl – testovat náladu veřejnosti a její ochotu válčit. Což část lidí rázně odmítá, ale našla se i řada těch, kteří naopak francouzského prezidenta odměnili nadšeným potleskem (zde nebo zde).

Podle mne však tito lidé vůbec netuší, čemu vlastně tleskají. Nasazení vojáků na Ukrajině je totiž hodně nebezpečná hra. Jak by asi Rusko reagovalo? Že by se jeho armáda ze všech sil snažila nikoho ze „západních“ vojáků nezranit, se asi čekat nedá. Ba právě naopak. Země, které na Ukrajinu vojáky vyslaly, by totiž považovalo za účastníky konfliktu a nelze tedy vyloučit, že by na ně nezaútočilo. A protože útok na jakéhokoliv člena NATO je útokem na celou alianci, znamenalo by to její válku s Ruskem s rizikem eskalace v jadernou apokalypsu. A tleskající „klávesnicoví bojovníci“ by se najednou divili, že musí „mašírovat na pozice“. Jestli by tedy ještě nějaké „pozice“ existovaly…

V souvislosti s válkou na Ukrajině kolem sebe opakovaně slyšíme, že Rusku se nesmí ustupovat a zmiňuje se analogie s obětováním našeho pohraničí Hitlerovi a následky, které to mělo. Ovšem potlesk, který vyvolávají úvahy o vojenském zapojení se do války Ukrajině, mi připomínají něco jiného. Podobné nadšení totiž vládlo v Evropě před více než 100 lety na začátku první světové války. Velmi dobře to ostatně ve svém románu „Na západní frontě klid“ líčí Erich Maria Remarque. Byl jejím účastníkem, takže jeho popis nálad v tehdejší společnosti je podle mne velmi autentický. Tenkrát také lidé rozhodnutí o zapojení do války nadšeně vítali a vojáky vyprovázeli s přesvědčením, že s nepřítelem do Vánoc zametou a bude klid. Pravda, válka opravdu před Vánocemi skončila. Ovšem o čtyři roky později. A zůstalo po ní deset miliónů mrtvých...

I dnes se oni tleskající „klávesnicoví bojovníci“ ohánějí tím, jak NATO s Ruskem zamete. Tak jednoznačné by to však podle mne nejspíš nebylo. „Západ“ totiž nemá ve světě moc rozsáhlý fanklub a Rusko není naopak ani zdaleka tak opuštěné, jak si my myslíme. Mělo by na své straně ty země, které „západ“ opravdu bytostně nesnáší – tedy Čínu, Írán, arabské země, Severní Koreu a ruku do ohně bych nedala ani za Turecko. Byť je členem NATO. To, že (nejen) tyto země by stály nejspíš na straně Ruska, protože jim prostě leze krkem „nadřazenost západu“, dokládá ostatně i tento průzkum financovaný EU. Je sice více než rok starý, nicméně se nedomnívám, že by se od té doby situace zásadně změnila.

Odmítnutí poslat vojáky na Ukrajinu samozřejmě neznamená, že bychom ji měli nechat na holičkách. Naše pomoc je stále nutná, a to i včetně zásobování zbraněmi a municí. Ovšem vzhledem k nepříznivému vývoji války nikoliv pro její pokračování, ale pro vytvoření co nejlepší ukrajinské vyjednávací pozice pro jednání o zastavení tohoto válečného šílenství. Ono by se jí přeci jenom lépe jednalo za stavu, kdy Rusko uvidí, že má sice převahu, ale vítězství ho bude ještě hodně stát, než když bude zřejmé, že ho žádný zásadní odpor nečeká. Ale je to nejspíš přání značně naivní. Veškeré přiklepnuté peníze totiž nakonec stejně proletí kanóny a po dalších desítkách tisíc mrtvých bude Ukrajina opět bez prostředků nutných pro obranu před ruskou agresí. Dříve či později tak zkrátka k jednání o příměří přistoupí. Jenomže okamžik, kdy mohla vyjednat co nejpřijatelnější dohodu, mezitím propásne.

Dobrá řešení války na Ukrajině zkrátka neexistují. Respektive ne ta realistická. Někteří sice opakují, že míru lze dosáhnout úplně lehce tím, že se Rusko z okupovaných území stáhne. Ale i těm je snad jasné, že to se dřív zazelená Sahara, než by tohle Putin udělal. Takže jejich slova o tom, že jim jde o mír, jsou asi tak upřímná, jako kdyby večerníčkový řezník a uzenář Krkovička tvrdil, že je vegan. Hledat cesty k jednání o zastavení zabíjení a vytvořit pro to Ukrajině co nejvýhodnější podmínky je tak podle mne zkrátka to nejlepší ze všech špatných řešení, která se nabízejí. A naopak připravovat vyslání vojáků na Ukrajinu je druhým nejhorším z nich. A které je to úplně nejhorší?

Opravdu je tam poslat…