Trenér letošních vicemistrů Slovenska a loni bronzový. Vlastimil Wojnar dokázal s podceňovanou Spišskou Novou Vsí posouvat klubové rekordy. Nyní se čtyřiačtyřicetiletý rodák z Českého Těšína do mateřského kraje a jako člen trenérského triumvirátu Vítkovic chce prokázat kvalitu i v české nejvyšší soutěži. Přesun z postu hlavního kouče na asistenta jako posun dolů nevnímá, naopak se na novou výzvu těší.
Trenére, vítejte ve Vítkovicích. Už jste sám před časem zmínil, že jste byl klubem už v průběhu sezony kontaktován, což jste nejprve s díky odmítl, ale později jste se nakonec přece jen domluvili a vy budete součástí trenérského štábu Vítkovic. Jaká byla ta geneze vašeho příchodu do Ostravy?
Je to v podstatě tak, jak zaznělo. Už někdy v období kolem listopadu mi volal Roman Šimíček, ptal se, jak jsem na tom ve Spišské Nové Vsi a jestli bych byl schopen a cítím se na to, abych přišel na post trenéra Vítkovic. Já si myslím, že jsem nebyl jediný kandidát a že ten okruh trenérů, které klub oslavil, byl větší. Já jsem mu tehdy řekl, že bych tuhle nabídku velice rád přijal, ale že mám momentálně rozdělanou práci ve Spišské, kterou jsem chtěl dotáhnout. My jsme v té době byli první v tabulce slovenské extraligy, dařilo se nám a bylo by nefér odcházet ze Spišské už vůči těm lidem, kteří v klubu fungovali a fungují. Takže jsem s díky odmítnul. Čas plynul, přišel nový rok a tuším někdy začátkem února mě Roman kontaktoval znovu a nabídl mi celkem zajímavou výzvu. Řekl mi, že i kdyby to bylo třeba na místo asistenta, jestli bych to přijal a já věděl, že ano.
Jak tedy vnímáte svůj příchod do Vítkovic?
I když se mi na Slovensku líbilo a dařilo se, tak jsem už cítil, že chci odejít a chci blíže k domovu. Také proto jsem obrovsky rád za tu opakovanou nabídku Romana. Pak už to byla rychlá domluva, během tří nebo čtyř dnů bylo vše hotové. Dohodli jsme se rychle a já se na to nesmírně těším, protože Vítkovice považuji za top velkoklub v českém hokeji. Nebylo nad čím váhat.
Z vašich slov lze vycítit, že odchod z postu hlavního trenéra na Slovensku na pozici asistenta trenéra v české extralize rozhodně jako posun směrem dolů nevnímáte, je to tak?
Přesně tak. Slovenská extraliga samozřejmě kvalitu má, ale je o něco níže, než česká. Nabídky z české extraligy člověk nedostává denně a je jedno, jestli jako hlavní nebo asistent. Absolutně to neberu jako degradaci, je to nová výzva. Navíc já myslím, že v současnosti už ten rozdíl mezi pozicí hlavního trenéra a asistenta už není tak markantní, jako tomu bylo kdysi. Prostě ta práce bude nějak rozdělena mezi Davida Bruka, mě a Pavla Trnku a já se na to nesmírně těším. Bude to něco nového, co budu moci vyzkoušet, hlavně v prostředí české nejvyšší soutěže a blízko mému domovu. Jak už jsem řekl, Vítkovice jsou velkoklub s obrovskou historií.
Do Vítkovic přicházíte ze Spiššské Nové Vsi, se kterou jste loni vybojoval bronzové medaile a letos jste hráli ve finále a stali se vicemistry Slovenska. Jaká byla tato sezona a co chybělo k tomu, abyste ten vámi z loňska nastavený největší klubový rekord nepřekonali jen o jeden, ale o dva stupínky vyhráli pohár?
Po té první sezoně to bylo takové, že jsme si řekli: „OK, bylo to parádní, udělali jsme bronz. Ale do další sezony půjdeme pokorně s tím, že pro nás bude cílem první šestka…“ Samozřejmě se ten tým mírně doplnil, ale strašné plus bylo to, že ten bronzový tým zůstal z nějakých skoro devadesáti procent pohromadě. Do nové sezony jsme šli pokorně, že uvidíme, jak vyjde začátek a pak budeme vědět dál. Neměli jsme nějaké přehnané ambice, ale vstup do sezony se nám povedl. Do čtyřicátého kola jsme byli první, dokonce jsme si vytvořili nějaký devítibodový polštář na druhého. Po Vánocích jsme chytli mírnou krizi, kdy jsme nevyhráli sedm zápasů. Záměrně říkám, že jsme nevyhráli, ne, že jsme prohráli sedm zápasů. To nás trochu sestřelilo na třetí místo, ale tím, že pořád pro nás byl hlavním cílem první šestka, tak jsme z toho nepanikařili. Potom se to zase rozjelo a my si řekli, že by bylo fajn udělat čtyřku a začínat doma. To se nám podařilo. Dostali jsme Banskou Bystrici, na kterou jsme si věřili a podle toho to vypadalo, porazili jsme ji čtyři nula na zápasy. Pak přišlo semifinále s Košicemi, pro které jsme si říkali, že tam to bude hodně vyrovnané a na krev. A bylo to hlavně o domácím prostředí. Dva zápasy jsme zvládli výborně, dva v Košicích jsme prohráli, protože tam je to opravdu specifické. A pak to dospělo do sedmého zápasu, ve kterém jsme soupeře opravdu utloukli čepicemi, jak se říká. Tam byly Košice lepší, drtily nás, ale naštěstí jsme to udrželi a posunuli se do finále. V něm jsme ale už byli dost vyšťavení. Byly tam jen dva dny na odpočinek a myslím, že kluci se vydali už i emočně. Prostě jsme se s tou sérií nepotkali. Dostali jsme třikrát v průběhu prvních třetin dva tři góly v rychlém sledu po sobě a strašně těžko se pak hraje. A v Nitře? Tam je obecenstvo opravdu šestý hráč a bylo to skutečně sci-fi vrátit se tam do série. Takže rozčarování, že jsme neuhráli ani jeden zápas, ale bylo více faktorů, které to společně zapříčinily. Samozřejmě to mrzelo, ale myslím, že v konečném důsledku můžeme být spokojení.
Takže to druhé místo umíte docenit?
Asi jo. Samozřejmě bolí to, když člověk hraje o titul a nedosáhne na něj, ale druhé místo také nezíská člověk každý den. I pro klub je to pořád velký úspěch.
Nyní je tedy před vámi nová výzva v podobě Vítkovic. Co do toho čekáte?
Vždy chcete vyhrávat, chcete hrát úspěšně, to je jasné. Konkrétnější věci bych asi teď ještě nerozebíral, protože je strašně brzy. Já se vrátil v neděli ze Slovenska a mám týden na to, abych vše dal papírově do kupy a příští pondělí začíná s Vítkovicemi letní příprava. Vše budeme konkrétněji řešit s Davidem Brukem a Pavlem Trnkou a samozřejmě vedením v průběhu dalších dní a týdnů společně.
Už jste několikrát zmínil, že příchod do Vítkovic vnímáte jako návrat domů. Vy pocházíte z Českého Těšína, ale dlouhou dobu jste působil v Třinci. Je pro vás přestup do Vítkovic v tomto směru nějak pikantní?
Řeknu to na rovinu – ne. Já tuhle rivalitu sám v sobě nějak nevnímám. Pro mě je příchod do Vítkovic příchodem do rodného kraje, do mého regionu. Znám Romana Šimíčka velmi dobře z působení v Třinci, o tam také působil nějaký čas u mládeže. Znám se velice dobře s Patrikem Rimmelem ještě z Havířova. Znám Pavla Trnku, s ním jsme společnou řeč našli už kdysi, když jsme proti sobě hráli v juniorce. S Davidem Brukem jsme proti sobě hráli finále juniorky Plzeň – Třinec. Takže pro mě rivalita určitě ne. Naopak se na to strašně těším. Vítkovice vnímám v té nejlepší společnosti českých hokejových klubů –Sparta, Kometa, Pardubice, Třinec, Vítkovice… to jsou kluby nesmazatelně zapsané na hokejové mapě. A beru to především jako obrovskou výzvu, na kterou se hodně moc těším.
