Lidovky.cz: Jak se z ředitele malotřídky stane autor učebnic?
Jsem z kantorské rodiny. Maminka, o kterou se teď mimochodem starám, je malotřídkařka, dlouholetá ředitelka malotřídní školy. Bydleli jsme ve škole, učební pomůcky jsem stříhal, jen co jsem udržel nůžky v ruce.
Maminka byla nadšená učitelka, to jsem měl před očima jako dítě. Odnesl jsem si z toho mimo jiné úctu ke starým kantorům. Úctu k tomu, co se dělalo dřív.
Nikdy neříkám, že jsem něco vymyslel. Prostě jsem vzal, co se osvědčilo, co mě naučili, a upravil jsem to pro potřeby nové doby, aktualizoval jsem to. Neobhajuju tím ale kantory, kteří říkají „My to už dávno děláme!“. Tak totiž často mluví ti, kteří nechtějí nic posunout, nechtějí se hýbat, nic nového nikdy nezkusí, nedají si poradit.
Lidovky.cz: V každém pokolení jsou dobří i špatní učitelé. Dobrá praxe existovala i dřív a nemusí se vše převracet vzhůru nohama. To je vaše sdělení v kostce?
Ano, i dřív byli kantoři, kteří to uměli, a kantoři, kteří si nechali od rodin nosit králíky a za to dávali jedničku.
Lidovky.cz: Co je podle vás charakteristické pro dobrého učitele za každé doby?
