Archeologie mytického času předků

Vnímali naši pravěcí předchůdci čas jako dnes my? Zdá se, že nikoliv. Dávní zemědělci neměli lineární pojetí času a historické vědomí minulosti. Jejich uvědomování si minulosti spočívalo v čase mýtu a rituálů, které byly odvozovány z dávné reality předchozích generací. Zcela odlišně plynoucí mytický čas si lidé připomínali i rudimentálně přežívajícími symbolickými formami svých posvátných artefaktů.

Člověk je prozatím zřejmě jediným tvorem na naší planetě, který vědomě měří čas a je schopen strukturovat a plánovat své aktivity v závislosti na jeho plynutí. Vnímání času je nedílnou součástí lidské kultury a čas je fenomén zásadně ovlivňující společenskou praxi lidských komunit. Lidské vnímání času je vždy subjektivní, ať už jde o kolektivně sdílené obecné pojetí času, nebo o vjem čistě osobní a věcný. Za objektivní v lidském světě lze považovat jen čas abstraktní, který je jako fyzikální veličina přesně měřitelný.

Výskyt neolitických domů trapézových půdorysů v Evropě, 5. tisíciletí př. Kr.

Mapa podle C. Jeunesse 2016

Tato abstraktní a absolutní dimenze však není jediným způsobem pojetí struktury světa, a dokonce ani fyzikálně zcela přesným. Je třeba mít na paměti, že pojetí času jako abstraktní veličiny ve striktně lineární ose, tak jak jej vnímá současná západní fatalistická společnost, je až výsledkem dlouhého literárního vývoje historiografického vědomí. Do lidského vnímání času v průběhu pravěku vstoupil také proces uvědomování si minulosti a její materiální a mytické zpřítomnění. Plynutí času bylo pro naše pravěké předky nejprve součástí magického pojetí, zvláště u lovců-sběračů, a později mytologického vědomí dávné jinosti. Mircea Eliade předpokládal, že z hlediska archaického myšlení se jako reálný jeví pouze ten předmět nebo úkon, který napodobuje nějaký dávný archetyp. Evžen Neustupný zase uvádí, že základem archaického, mytického pojetí času bylo uvědomění si dávných artefaktů, které již nejsou v ničí individuální paměti a jsou vnímány jako časová jinost. V jeho pojetí jde o uvědomění si existence minulé reality, která byla tvořena jinými událostmi než tehdejší současnost. Lidé si tak vytvořili představu o časově jiném světě předků, božstev a dalších bytostí, u nichž mnohdy dále nerozlišovali skutečnou genetickou genealogickou vazbu na svůj rod, ale považovali takový svět za součást jinak plynoucího mytického času. Neustupný předpokládá, že na symbolické úrovni lidé tuto časovou jinost překonávali prostřednictvím rituálů. Takové rituály se pak nejčastěji vztahovaly k posvátným místům, jako byly eneolitické monumenty v podobě svatyň předků v dlouhých mohylách (Vesmír 102, 636–639, 2023/11) a megalitických hrobkách, ale také v posvátných ohrazeních (Vesmír 99, 515–517, 2020/9). Některé z těchto monumentů byly postaveny právě v souvislosti s nejstarší potřebou měření času na základě pozorování polohy vesmírných těles. Obětování bytostí nebo artefaktů na těchto posvátných místech pak lze chápat jako přechod do jiné formy existence, do mytického času předků, kde se všichni jednou setkají. Takové chápání času předků se rozchází s procesuálním pojetím ekonomizujícím chování pravěkých lidí a je pravděpodobné, že i některé technologické inovace ve sféře hmotné kultury byly zpočátku spíše součástí symbolického rituálního chování v komunikaci s mytickým světem než výsledkem praktické potřeby.