Tirana – Orient dvě hodiny letu od Prahy

Železnou rukou zde vládla komunistická autokracie stalinistického typu. Založil ji ihned po osvobození Tirany v listopadu roku 1944 někdejší velitel komunistického partyzánského odboje proti nacistům Enver Hodža jen proto, aby jednu diktaturu nahradil jinou. Nastolil režim kultu vlastní osobnosti, pak bez ohledu na vnitřní cítění obyvatel dokonce Albánii prohlásil prvním ateistickým státem na světě. K zemi v šedesátých letech minulého století padaly mešity i kostely, zejména pak v samotném hlavním městě. Hluboké jizvy jeho krutovlády jsou na albánském národě i na tváři Tirany zachovány dosud. Albánci jsou sice velmi přátelští, leč poněkud nesmělí, ba někdy až zakřiklí, což se ovšem nedá říci o jejich řízení. V autě jsou jako vyměnění. Žádný semafor je nezastaví a hlavu si nelámou ani s tím, jestli vám najíždí těsně před auto z vedlejší silnice… Hotoví piráti silnic, navíc takových, které se často nacházejí ve výstavbě. Ovšem nejinak je na tom celé město, které zejména na okrajích budí dojem jednoho obrovského staveniště.

Večer i ráno se ovšem stále nad městem vznáší vábivý hlas muezzina z Edhem Bejovy mešity. Po velikonočních ulicích se to jen hemží četnými prodejci ovoce, zeleniny, masa i ryb. Živá změť aut, motorek, skútrů, cyklistů i chodců se valí nejen po silnicích, ale tu a tam i po chodnících. Někteří nakupují, jiní udržují sociální kontakt se sousedy i známými. Nefalšovaná atmosféra Orientu jen slabé dvě hodiny od Prahy. A k tomu teplé klima, v němž se mísí středomořské jadranské podnebí s horským vzduchem nedalekých velehor! Dokonalé horské štíty se vzpínají do impozantní výšky hned za hranicemi města a tvoří kolem něj doslova obranný štít. To vše jen 40 kilometrů od půvabného a málo dotčeného pobřeží Jadranu! Jen málokteré evropské hlavní město má tak krásnou vizitku při pohledu z nebe. 

Němé vzpomínky na neklid posledního století – italské intermezzo a Hodžova krutovláda

Nejlépe si je víc než půlmiliónovou Tiranu prohlédnout při nenáročné pěší procházce. Bydlíme u Starého bazaru (Pazar i Ri) na východ od rozlehlého hlavního náměstí, které nese jméno nejslavnějšího albánského hrdiny – Gjorga Kastriotiho, jemuž se mezi lidmi neřekne jinak, nežli Skanderbeg. Tento balkánský Napoleon v polovině patnáctého století jen s několika stovkami věrných vojáků držel na uzdě Osmany, hrnoucí se ve značných počtech jménem Alláha do Evropy. Jen díky němu se podařilo osmanskou invazi o dvacet let pozdržet.

Náměstí je nezvykle rozsáhlé a pravidelně vydlážděné plochými kamennými deskami. V centru někdejšího osmanského města působí jako přízrak. Vyloženě nepatřičně. Jeho vznik je spjat až s italskými fašisty, kteří chtěli Tiraně vtisknout nový, moderní ráz. Město díky nim získalo nejen obrovskou plochu pro konání pravidelných vojenských přehlídek, ale také směrem na jih od něj zbrusu nový bulvár, pojmenovaný k Mussoliniho slávě. Dodnes je to nejvzdušnější a nejširší ulice města, kterou lemují úpravné parky, ale také řada výrazných budov architektury fašistického monumentalismu. Podepsali se tu nejprve ještě za monarchie architekti Florestano de Fausto a Armando Brasini na konci dvacátých let, protože král Zogu I. zaujal silný proitalský kurz, jenž se mu ovšem o deset let měl vymknout z ruky. Tito dva Italové stojí autorsky za většinou reprezentativních budov, v nichž dnes sídlí parlament, tiranská radnice a některá ministerstva. Čím však jdete více na jih, tím více se po obou stranách začínají objevovat sněhově bílé mramorové budovy, které vznikaly již v době italské okupace pod vedením architekta Gherarda Bosia. Bulvár byl významně rozšířen do stran, aby jím mohly s cílem odstrašení národa pochodovat fašistické jednotky. Ty se pak shromažďovaly na Skanderbegově náměstí na severu, nebo na současném náměstí Matky Terezy na jihu. Právě jižní shromaždiště obklopily další okázalé, ale poněkud chladné budovy dnešního Archeologického muzea, Akademie umění a především dominantně postavená budova Tiranské polytechnické univerzity. Právě z jejího monumentálního schodiště si lze bulvár prohlédnout nejlépe. Z lehkého nadhledu. Asi uprostřed něho se nachází další budova, před níž stojí plastika muchomůrky. Její stěnu zdobí rozmáchlý reliéf. Právě tady sídlí albánský premiér. Čistými liniemi oplývá i nedaleká rekonstruovaná mramorová budova Albánské národní banky. Její zahradu zdobí bělostně zářící labyrint zdí prostupovaný geometricky členěnými plochami zelených trávníků.

Temná doba poválečného komunismu do této škály budov s italským původem přidala další dva pozoruhodné objekty, které stojí přímo proti sobě v těsném sousedství náměstí Matky Terezy. Na jedné straně je to Prezidentský palác a naproti němu Kongresový palác pro konání sjezdů zdejší komunistické strany. Zatímco první z obou objektů se začal stavět v padesátých letech pro potřeby sovětské ambasády, druhý je podstatně mladší a představuje nejvýznamnější památku albánské brutalistické architektury. Protože Sověti zemi opustili po nastolení pročínského kurzu Hodžova komunistického režimu, ambasádu již nepotřebovali, a tak se do jejích prostor nastěhoval prezident. Jemu ovšem slouží ještě jeden zajímavý objekt. Ten se nachází na jih odsud ve Velkém tiranském parku. O tom ale až za chvilku.

Albánie však na Italy i přes válečnou zkušenost čtyřicátých let nezanevřela, a ani Italové nezanevřeli na Albánii. To je zřejmé při pohledu do současných ulic. Pokud tu potkáte turisty, tak jsou to v první řadě Italové. Je to ale zvláštní pocit vidět Italy zírající v jednom z Hodžova betonových bunkrů na archivní záběry momentů fašistické okupace Albánie, k níž se italský duce odhodlal v roce 1939. Z jejich obličejů nejde vlastně vyčíst, co si o tom myslí, přitom za jiných okolností jsou tak otevření a plní emocí, takže nikomu nečiní potíže si udělat obrázek o jejich nitru…

Nu což, pokračujeme v prohlídce chmurných podzemních prostor někdejšího protiatomového krytu ministerstva vnitra. Muzeum BunkArt 2 žaluje tři diktatury, jimiž si Albánie v minulém století prošla. Nejen italští fašisté, ale také němečtí nacisté, kteří po pádu Mussoliniho režimu zemi obsadili, a po nich vláda domácí komunistické kliky zanechaly neklamné stopy strachu a poroby. Hodžova zvůle ovšem Albánce pokořila nejvíce. Všudypřítomné doklady špiclování vlastních občanů, diplomatických zástupců i zahraničních delegací doslova prostupují betonovými stěnami temných kobek bunkru. Štěnice a jiné nahrávací i kamerové systémy byly namontovány prakticky všude, třeba v nevinné násadě koštěte, v klopě saka i leckde na nábytku a v místnostech. Na popravišti skončilo 5 500 Albánců a téměř v každé rodině byl někdo vězněn v tuhých věznicích, rozesetých po celé zemi. Ostatně vězením byla vlastně celá země, obehnaná betonovými zdmi a ostnatým drátem s nízkými věžemi pohraničníků. Jednu z těchto strážních věží dozorců si můžete prohlédnout rovnou před skořepinou bunkru. Hrozivá představa. Snad i proto na nás i dnes Albánci působí tak trošku rezervovaněji než jiné balkánské národy, které si takovou zkouškou charakteru neprošly.

Pokračování příběhu místních donašečů a tvrdého výslechového aparátu a vězeňského režimu si nechte vyprávět v tzv. Domě listů (House of Leaves), opravdovém centru odposlechu národa. Samotný objekt býval soukromou klinikou, na které se v roce 1939, těsně před okupací, narodil následník albánského královského trůnu princ Léka I. Stejně jako celá rodina, včetně prvního a zároveň posledního krále Zogu I., musel Léka I. prchnout do egyptského exilu, z něhož se měl vrátit až po pádu komunistické diktatury v roce 1991! Návrat krále však současně neznamenal návrat monarchie, byť by pro její obnovu byla většina národa. My jsme se ovšem právě v Tiraně osobně potkali se současným následníkem trůnu korunním princem Lékou II. Zogu, vysokým štíhlým dvaačtyřicátníkem se světlou kšticí a západní výchovou. Působil nadmíru sympaticky, nijak strojeně a o Albánii mluvil s největším nadšením. Držíme mu palce, když návrat monarchie není úplně nepravděpodobný.

Umění v ulicích, krásné parky a Hodžova pyramida

Když Tiranu srovnáváme s Prahou, dospíváme k poznání, že albánské metropoli sice chybí skutečné historické jádro, ale nechybí jí genius loci vzdušného města s řadou udržovaných parků a moderní architekturou. Úzké uličky s jednopatrovými domy s prejzovými střechami někdejšího osmanského města nacházíme už jen velmi sporadicky. Tu a tam, třeba kolem Starého bazaru, nebo cestou k Tiranské mozaice (Mozaiku i Tiranës), nejstarší, římské památce města snad již ze čtvrtého století po Kristu. Ovšem jednoznačně nejpěknější kousek osmanské architektury kromě Edhem Bejovy mešity odkrýváme v nenápadné uličce na jihovýchodním okraji středu města. Přes vyschlé koryto se tu vine dvouobloukový kamenný most Koželuhů (Ura e Tabakëve). Je to opravdu zvláštní stavba v ještě zvláštnějším aranžmá. Po mostě pro jeho minimální šířku projde tak jeden člověk s oslíkem. Žádné zábradlí, nejprve vystoupat vzhůru do kamenem obloženého kopce a pak po stejném terénu sestoupat zase dolů. A k tomu spousta velkých zelených ještěrek, které se tu nebojácně vyhřívají navzdory turistům. A v jeho sousedství moderní betonový most, který této památce z počátku 17. století poněkud ukrajuje na kráse. Je to ovšem jeden z posledních hmatatelných dokladů na rozvoj osmanského města za Sulejmana Paši Mulletiho po roce 1614. Právě on nechal přebudovat tiranskou pevnost z byzantské doby na modernější kamenný hrad se třemi válcovými věžemi, do něhož sám přesídlil. Z něj však dodnes zůstala stát jediná zeď s branou do velmi současně vypadajícího tržiště a odhalené sporé základy jednoho z kruhových půdorysů obranných věží v sousedství zahrady Akademie věd. Podél hradby ovšem dodnes vede vydlážděný pozůstatek původem starořímské silnice via Egnati z albánského přístavu Drače (Durrës) do tureckého Istanbulu. Právě k její obraně tehdejší byzantská pevnost jménem Tikran sloužila.

Po této cestě se dostanete až k Zahradě tisíciletí, která vás překvapí svou dokonalou úpravností a bujnou zelení. Část této zahrady porůstá v různobarevných kobercích i okolní zdi, a získává tak vertikální podobu. Všude narážíme na moderní umění, vydlabané obří hlavy s rostlinnými doplňky na vrcholu místo klobouků, podivnou válcovou fontánu padající odshora dolů a mezitím četné stolky kaváren lákajících k posezení a opravená budova kina. I to je současná Tirana, udivující kolemjdoucí, o to více zahraniční turisty, kteří si přečetli, že tato země dosáhla jen na 30 % průměrné životní úrovně dosahované v Evropské unii…

Další park na konci obnovené římské cesty již lne k někdejšímu Mussolinimu bulváru a jmenuje se Rinia. Překvapí v něm nejen palmy, ale i vysoké deštníky korun pinií, které vrhají potřebný stín na odpočívající či piknikující obyvatele města. V jeho severních partiích vyrůstá jako otevřená ocelová kniha moderní Památník nezávislosti, z něhož prýští potůček, vinoucí se v několika obloucích betonového korýtka až k malé trojúhelníkové nádržce. Opodál pak vyrůstá zajímavý areál moderní kavárenské budovy se sloupy připomínajícími Hundertwasserovu vídeňskou architekturu. Nazvali jej Tchajwan a prostranství před ním obohatili jezerem s barevně osvícenými fontánami. A kolem dokola se nemůžeme nabažit supermoderní výškovou architekturou nových mrakodrapů! Jak osvěžující oproti naší matce měst, která naopak doposud modernitou spíše opovrhuje!

Park tiranských parků vyrůstá ovšem přímo v kopcovité krajině za univerzitní budovou. Poučené Středoevropance se zelená hradba s řadou zákoutí, a to zvláště na Balkáně, může zdát podezřelou skrýší potenciálních útočníků. Strach ovšem stranou, dámy, protože tenhle vskutku rozlehlý park se ani zdaleka nedá srovnat s proslulým „Sherwoodem“ před pražským Hlavním nádražím. Je dokonale upravený, jediná cesta tu není vyasfaltovaná, ale poctivě dlážděná místním kamenem, pravidelně doprovázená nepoškozenými lavičkami a odpadkovými koši. Nevidíme tu žádné odpadky, žádná živelná grafitti neuznaných vandalů. Naopak na samotném hřebeni Velkého tiranského parku střídá jedna plastika druhou. Jsou tu i pietně upravené památníky a čestné hřbitovy obětí válek, řada vynikajících a levných restaurací a bister a směrem dále na jih pak rozlehlé umělé jezero s divadelním amfiteátrem. Právě tady si říkáme, že je načase předsudky o této zemi vyhodit do pomyslného koše a probudit se v realitě, která dalece přesahuje naše původní, skromná očekávání. Škoda jen, že našim zrakům zůstal schován nejmodernější královský palác v Evropě, který leží za dlouhatánskou kamennou zdí ve východní části téhož parku. Říká se mu také Palác Brigád a začal si ho tady od roku 1936 pro své rezidenční potřeby stavět první a poslední albánský král Zogu I. Důvěřivý král si na jeho stavbu najmul italského architekta Giulia Berteho, ale po pouhých třech letech výstavby jej musel právě kvůli italským fašistům opustit a odebrat se do nucené celoživotní emigrace. Palác tak dokončili Italové již bez krále, a to až v roce 1941. Dnes sem můžete zavítat a prohlédnout si jeho reprezentativní prostory, ale bohužel pouze ve všední dny, když nejsou používány oficiálními úřady. 

Praha má Hradčany, Vídeň chrám sv. Štěpána a Paříž Eiffelovku. A čím se může pochlubit Tirana? Napadá nás Skleněná pyramida. Myslím, že to není špatná volba. Temné počátky této stavby odkazují jako na svůj důvod vzniku na kult osobnosti albánského vůdce Envera Hodži. Po jeho smrti začala výstavba jeho hrobky po vzoru egyptských faraonů, a to přímo vedle sídla premiéra v menším parku. Brutalistická stavba nemá pravidelnou čtvercovou základnu, nýbrž je to mnohoúhelník, který se sbíhá ve vnitřním kuželovitě zastřešeném prostoru s odhalenými betonovými překlady. Podivný objekt vyrostl na samém sklonku uvadajícího komunistického režimu, který dostal po Hodžově smrti v roce 1985 nemalé trhliny. Místo slavného odhalení jeho ostatků v útrobách obrovské hrobky jeho socha v nadživotní velikosti na Skanderbegově náměstí v roce 1991 padla z piedestalu. Hodžova pyramida bez Hodži náhle osiřela. Co teď s ní? Prázdný skelet tu stál několik desetiletí bez využití. Až se ozvala zdejší univerzita a celek získal nové uplatnění. Stala se z něj otevřená prostora univerzitního kampusu, oživená nevelkými barevnými kvádry dalších přístaveb. Ty jsou jakoby „rozsypány“ v parku kolem pyramidy a různě naskládány na sebe. Obdobou je pak nové řešení interiéru, do něhož byly zabudovány další barevné komponenty podobného vzezření. Pyramida z oceli, betonu a skla znovu ožila! Nejdominantnějším architektonickým prvkem tohoto symbolu se však stalo jeho zpřístupnění řadou schodišť sbíhajících se směrem od základny po plášti budovy až k jeho vrcholu, z něhož je báječný výhled na bující centrum města. Podařená rekonstrukce, která městu přinesla i tolik potřebné interiérové výstavní prostory. Neváhejte a vystoupejte téměř stovku bělostných kamenných schodů až na samotný vrchol s kruhovým výhledem, opravdu to stojí za to!

Albáncům se nicméně podařilo obnovit i nedávno zbořené náboženské symboly města. Hodžovo ateistické řádění nepřežila řada mešit, ale ani pravoslavná, ani katolická katedrála. Vždy nábožensky tolerantní město se však po pádu komunistické diktatury bez svatyň nemohlo obejít. Vždyť 60 % populace země se hlásí k islámu, dalších deset procent tvoří katolíci, následovníci albánské rodačky Matky Terezy a k deseti procentům dosahuje i počet zastánců pravoslaví. A tak na původních místech, leč v čistě moderním duchu, vyrostl nejprve v roce 2003 katolický chrám sv. Petra, za podpory tureckých peněz jej následovala Velká mešita se čtyřmi minarety, která tak trochu kopíruje svůj cařihradský vzor, a konečně i pravoslavný chrám Zmrtvýchvstání Krista. Zvonice naposledy zmíněného chrámu je tvořena čtyřmi nepravidelnými válcovými útvary, které napodobují svíce, a jsou rovněž ukončeny zašpičatělými lampami, které v noci blikají jako opravdové svíčky. Uvnitř se stále ještě dokončuje výmalba fresek s náboženskou tématikou. Také mešita se stále dokončuje. Stejně jako před staletími ani dnes není výstavba svatostánků jednoduchou věcí, vyžaduje spoustu času, práce i peněz. A i tímto způsobem Tirana tak trochu vstává z mrtvých.

Nejširší nabídku průvodců a map Albánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

V sídle Skanderbegově, aneb nedobytná Kruja

Domluvili jsme si taxi z Tirany do Kruji. Tiranský taxikář ve středním věku s námi komunikuje přes překladač, anglicky prostě neumí. Slovo dalo slovo a za padesát euro nás odveze asi třicet kilometrů severozápadně do hor. Právě tady se má totiž nacházet opravdová Albánie. Sídlo protiosmanského odporu a základna albánské středověké státnosti  – pevnost Kruja, vyrůstá na naprosto strategickém místě na strmém hřebeni, jenž se svažuje z hradby převysokých kamenných obrů a dokonale shlíží na celý střed a sever albánského území až k Jadranu a do sousední Černé Hory. Někdejší semknutá gotická citadela je dnes rozvolněna a sbíhá v řadě menších i rozsáhlejších staveb až hluboko do okolních údolí, ozdobených prastarými olivovníkovými sady.

Cesta z města vede předměstími s překotnou stavební výstavbou, nevídaným boomem, bohužel již určitě za hranicemi legality. Relativně úzkou silnicí doslova lemují jednotlivé expozitury center nábytku, a to v neuvěřitelném množství. Je nám záhadou, jak se tady mohou všichni dobře uživit. A k našemu úžasu vznikají stále další provozovny, přičemž se předhánějí ve velikosti prosklených ploch, atraktivitě designu či úpravě záchytných parkovišť. Doslova bují jako houby po dešti a jejich růst ztěžuje orientaci v tom, kde vlastně končí hranice metropole. A mezitím typický úkaz balkánské okázalosti a kýče – novodobé haciendy úspěšných podnikatelů divokého kapitalismu. Halí se do téměř barokního hávu nejrůznějších schodišť s balustrádami a štíty osazenými betonovými andělíčky a jinými sochami, případně zlatými či zrcadlovými pásy nejrůznějších zbytných ozdob a nezvyklými barevnými kombinacemi fasád. Doslova křičí do dáli, tady žiju já, bohatý a úspěšný podnikatel! Podívejte, dokázal jsem to! A ten křik je o to silnější, že se vedle těchto domků skromně krčí šedavé přízemní usedlosti s několika pasoucími se kozami a malá obilná políčka s trochou zeleninových záhonků pro vlastní spotřebu…

Ale zpět ke Kruji. Hodžův komunistický ansámbl nenechal tento symbol ležet ladem a využil jej skrze svou dceru pro svou propagandu, byť až v době pozdního režimu na počátku osmdesátých let minulého století. Chtěl osvěžit vězeňskou atmosféru, do níž se za jeho vlády Albánie doslova ponořila. A tak na zbytcích zdejšího hradu nechal vybudovat poněkud opulentně výstavný a nehistoricky působící památník největšímu z Albánců – Skanderbegovi, současníkovi našeho krále Jiřího z Poděbrad. Stavba jednoduše do kraje příliš září novotou a do dálky hlásí, že s původním zjevem této pevnosti má vlastně jen pramálo společného. Zároveň však není úplně nezajímavá a navíc ponechává prostor i mnohem původnějším částem hradu se na jeho siluetě podílet. A tak se jeho pevné hradby vinou po stranách hory a občas je přerušují válcové i hranolové věže v různých stadiích půvabných zřícenin.

Do parkově upravených trosek hradu se neúprosně opírají odpolední sluneční paprsky, a protože ještě nezačala sezóna, jinak obvyklé davy turistů pro dnešek zatím ještě nenabyly svých obvyklých rozměrů. Kruja je totiž albánský Karlštejn, cestu k hradu obestavěli stánkaři svým zbožím počínaje dřevěným vyřezávaným zbožím, stříbrnými šperky a konče kovotepeckými pracemi i ručně tkanými koberci převážně geometrických vzorů. Ostatně pro ty, kdo shánějí více či méně autentické suvenýry z Albánie, doporučuji také návštěvu níže položeného tržiště s nezaměnitelnou, byť poněkud vyumělkovanou atmosférou osmanského bazaru dlážděného nepravidelnými valouny a obestavěnými dřevěnými domy s nízkými přesahujícími střechami a nefalšovanou mešitou s minaretem. Tento architektonický celek pocházející ze 17. – 19. století je tak spíše muzeálně zachován i pro další generace.

Skanderbeg nebyl žádné ořezávátko. Uměl bojovat s osmanským režimem, který poznal od svých dětských let, a tak uměl mistrně využít jeho slabin. Zfalšováním listin se mu podařilo vnutit sultánovi, jehož znal osobně z jinošských let, svou správu nad Krujou (1443). Lstivost mu tedy pomohla získat si mocenský vliv nad podstatnou částí Albánie, který pak udržoval jednak vojenskou silou, a jednak diplomatickými kontakty s řadou dvorů, jako byl ten neapolský, uherský nebo benátský. Sám se stavěl do čela svých nejvěrnějších druhů, s nimiž hájil strategickou pozici své horské citadely. Celkem třikrát tu odrazil několikanásobnou přesilu Osmanů, která se snažila zdolat krujské hradby. Zoufalí Turci to opakovaně zkoušeli v letech 1450, 1463 a 1467, naposledy dokonce pomáhal armádě svou přítomností sám sultán Mehmed II. Veškeré úsilí se však obrátilo vniveč a Osmanská říše si Albánii plně podmanila až dobytím hradu v roce 1478. To už se ovšem odehrálo po Skanderbegově smrti. Jeho schopnosti jednoduše nedokázal nikdo další nahradit.

Uvnitř památníku se tak můžete seznámit s jeho dobou, několika kousky nábytku i starými ikonami, ale také s jeho proslulou přilbicí se stříbrnou kozí hlavou a dále i s mečem. Jedná se však jen o repliku originálů, které stále ještě vystavuje vídeňské kunsthistorické muzeum. Snad se někdy tyto bytostné artefakty albánské státnosti vrátí do země svého původu. Tak jako se Albánie vrací do rodiny plnohodnotných evropských národů. Přijeďte se přesvědčit, Tirana i Kruja stojí za to úsilí!