Hlavní obsah

Los Olomouc místo Los Angeles. Křivda zhatila sny generace sportovců, důvodům nikdo nevěřil

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Někteří nemohli uvěřit, další propukli v pláč, u jiných převládla zloba. Všem se přesně před čtyřiceti lety zbortil sen. O olympijských medailích nebo alespoň účasti na sportovním svátku. Československý olympijský výbor se rozhodl ochránit jejich bezpečnost na hrách v Los Angeles. Tak znělo oficiální zdůvodnění, jemuž samozřejmě nikdo nevěřil.

Foto: Profimedia.cz

Takto slavila Jarmila Kratochvílová (vlevo) a Taťána Kocembová zlato a stříbro z mistrovství světa 1983. Na olympiádu ale nemohly.

Článek

Jarmila Kratochvílová zrovna jela vlakem ze Zlatých Moravců, kde si u léčitelky dávala dohromady bolavá záda, aby byla připravena na olympijské hry. Doma měla světová zlata na 400 i 800 metrů ze světového šampionátu v Helsinkách, pro československou atletiku tak úspěšného.

„A v tom lehátkovém vagonu najednou slyším, že se do Los Angeles nepojede. Nevěřila jsem tomu… Kdyby mi bylo dvacet, řeknu si, že mám všechno před sebou, ale já už měla věk, kdy se pomýšlí na konec kariéry. S motivací byla konečná. Vždycky si na ten vlak vzpomenu,“ říkala tehdy 33letá atletka. Olympijské zlato tak zůstalo tím jediným, na co světová rekordmanka nedosáhla, do Soulu za čtyři roky už nejela.

Světové zlato z Helsinek měli i koulařka Helena Fibingerová a diskař Imrich Bugár, na medaile mohli pomýšlet střelci, cyklisté, veslaři, vzpěrači, gymnastka Hana Říčná… A řada dalších.

Prohlášení Československého olympijského výboru (ČSOV) o bojkotu bylo v tu dobu už očekávané. O čtyři dny dříve totiž rozhodnutí o neúčasti přijal jako jediné možné řešení ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu. Do Moskvy byli svolání zástupci dalších zemí východního bloku včetně předsedy ČSOV Antonína Himla.

Po návratu nebylo pochyb, olympijský výbor bojkot jednomyslně schválil. Byť slovo bojkot se v žádných dokumentech neobjevilo. Psalo se o „atmosféře podezírání a nenávisti“ a „aktivizaci reakčních, emigrantských a dalších protisocialistických organizací, které s podporou amerických úřadů štvou proti SSSR a dalším socialistickým zemím…“

Rumuny na hrách viděli

Zdůvodnění neúčasti znělo „ochrana olympijských ideálů a bezpečnosti sportovců“. Ve skutečnosti šlo o odvetu za stejný krok při hrách v Moskvě o čtyři roky dříve ze strany Spojených států amerických po invazi Sovětského svazu do Afghánistánu.

Ale Rumunsko a Jugoslávie se rozhodly do USA vyrazit. „Na soustředění jsme pak viděli záběry z Los Angeles, jak třeba Rumuni nastupovali a my tam nebyli. To bylo dost špatný…“ přiznala Kratochvílová. Rumunsko se po domácích stalo druhou nejúspěšnější výpravou.

„Bylo mi šestnáct, těžko jsem tomu rozuměla. Už předtím jsme slyšely, že se o něčem jedná a možná nepojedeme. Nevěřily jsme, byl to šok, když nám to řekli. Trávily jsme rok na soustředění v Nymburce kvůli snu o olympijské medaili. Bylo to trochu ztracené dětství, ale my to nebraly jako oběť, bavilo nás to, na hry jsme se těšily,“ vzpomínala pak gymnastka Říčná.

Do televize vybrali Fibingerovou

V Československé televizi měla obhájit bojkot koulařka Fibingerová a mluvila o tom, že „v určitých kruzích vznikla anomální situace, která nezaručuje čistotu olympijské myšlenky“.

„Když mě vybrali k projevu, jeden soudruh pak řekl, že to je moc sentimentální a mám to říct jinak. Ale to já odmítla, není tam nic, za co bych se měla stydět. Nemluvila jsem o nějakých nebezpečích, což oni chtěli. Neskutečně mě ta křivda zasáhla,“ líčila s odstupem.

Hry přátelství neboli Družba v Moskvě a dalších městech po celém východním bloku, které měly v řadě disciplín vyšší úroveň než olympijské soutěže, byly pro účastníky velmi slabou útěchou. „My závodily v Olomouci. Tak jsme si to aspoň přejmenovaly na Los Olomouc,“ hořce se pousmála Říčná při setkání před deseti lety, kdy se Český olympijský výbor sportovcům oficiálně omluvil.