Hned dodává, že tím nechce jakkoli naznačovat, že v Olympijské vesnici vaří špatně. „Ale chci mít, na co jsem zvyklý,“ vysvětluje.
„V tomhle ohledu nemíním nic riskovat. Třeba snídani. Jsem navyklý na kaši z ovesných vloček takovou, jakou si vždycky vařím sám. Možná ji mají tady v jídelně také, ale já si ji rád dělám z hrubších vloček, ne z jemných. A ty hrubší je třeba chvilku povařit.“
K obědu a večeři má nyní přesně definované, co by měl jíst. Převládají rýže, jáhly, těstoviny. „Něco si vždycky naberu v jídelně, k tomu do krabičky i zeleninu a kousek masa. A pak si to dochutím doma na pokoji.“
Zatímco v průběhu sezony se snaží jíst co nejpestřeji, těsně před závodem je jeho strava naopak dost monotónní. Což je záměr.
„Jedu teď v podstatě především na sacharidech. Ta monotónnost výživy těla je dobrá i pro hlavu, která si uvědomuje, že bude mít nějaké úkoly, a je tím víc připravenější na závod. Současně mé psychice pomáhá vědomí, že soupeři chodí do jídelny a já si ještě vařím, čímž tomu dávám víc než ostatní.“
Konečně jiná než šedá stěna
Ondrův outdoorový a divácky atraktivní sport byste možná očekávali kdesi v centru města, kam organizátoři umístili i beachvolejbal, freestyle BMX, skateboarding, breaking nebo 3x3 basketbal, jenže opak je pravdou.
Musíme až na periférii francouzské metropole, kolem Stade de France a ještě dál do městečka Le Bourget, kde poněkud stranou pařížského ruchu vyrostl u železniční tratě a u hřiště s umělou trávou areál pro sportovní lezení.
Ondrovi se líbí. Moc.
„Jsem nadšený. Hlavně z těch barev,“ říká.
Nejhorší byly školy v přírodě. Ondra bez lezení nevydržel. Milovat ho učí i syna |
Za posledních dvacet let se soutěže lezou především na šedých stěnách. „Což je už trochu nuda,“ připouští. „Občas se sice experimentovalo s červenou, ale to bylo škaredé. Zato tady se mi stěna barevně vážně líbí – i když tu její barvu nedokážu pojmenovat, jsem trochu barvoslepý.“
Po chvilce debat, o jaké odstíny zelené se jedná, se shodneme na tyrkysové.
„Pěkná je i ta vlna nad stěnou, která slouží jako střecha pro případ deště,“ oceňuje. „Navíc jsem rád, že cesta na lano je o něco méně převislá a tím mi víc sedí.“
Barva stěny může hrát při závodě roli nejen estetickou, ale i praktickou, i když spíše výjimečně.
„Na stěně se soustředíte na chyt a ne, jestli je pod vámi šedá nebo zelená,“ říká nejprve Ondra, vzápětí však připouští: „Možná červená by někoho při lezení znervózňovala. A občas stavitelé některé chyty dělají záměrně barevně takové, aby skoro nebyly vidět.“
Mezi stěnami pro lezení na obtížnost a bouldering je v areálu umístěna ta pro závod na rychlost. Ještě v Tokiu byla tato disciplína součástí olympijské kombinace, nyní má samostatnou kategorii.
„Líbí se mi na lezení na rychlost koukat. I díky tomu, že s ním mám tréninkovou a závodní zkušenost, dokážu ocenit, co tam předvádějí,“ říká Ondra. „Ale v Brně na tréninku mě hodně uklidňovalo vědomí, že se už rychlosti věnovat nemusím. Příprava na Paříž byla v mém podání samozřejmě tvrdá, ovšem psychicky bylo daleko jednodušší, že jsem nemusel dělat něco, co mě osobně docela frustrovalo.“
Testing the wall and some boulders during the official training✌️Climbing field of play looks just amazing here in Paris #parisechoes
CZ:
Testování stěny a pár boulderů během oficiálního tréninku✌️Lezecké závodiště vypadá tady v Paříži fantasticky #parisechoes
@janvirtphotography (first 2) and @gabriela_vrablikova
#Olympics #Paris2024 #olympijskytym #climbing
@olympijskytym @horosvaz.cz @olympcsmv
Rameno? Na boulderech může být problém
Přípravu mu v předchozích týdnech komplikoval především natažený úpon ramene, který ještě není zcela doléčen, přestože Ondra tvrdí: „Nemyslím na to. V mé mysli považuji rameno za vyřešenou záležitost.“
Před hrami dával stavěčům úchytů při tréninku instrukce typu: Vyhýbejte se těm a těm kombinacím, které by rameno nemuselo dobře snášet.
Při olympijském závodě už pochopitelně nikomu takové pokyny dát nemůže.
Adam je o hodně lepší než v Tokiu, ví Ondrův kouč. Elitnímu lezci rovnají tělo |
„Při normálním lezení o tom rameni vůbec nevím,“ říká. „Ale může tam být nějaký specifický krok, který se mu nebude líbit, a pak děj se vůle boží. Hlavně ve dvou koordinačních boulderech to hrozí. Potom samozřejmě hodně moc záleží na provedení toho kroku.“
Připouští, že v semifinále by za určitého vývoje soutěže mohl rameno ještě i nepatrně šetřit. „Zato ve finále do toho dám všechno, i kdybych si ho měl urvat,“ říká.
Před třemi lety byl v Tokiu považován za jednoho z kandidátů na medaili a skončil šestý.
Letos se o jeho medailových ambicích zdaleka tak často nemluví.
„Ani já o nich nemluvím,“ říká. „Úroveň lezení se strašně posunula. I když jsem si jistý, že jsem tu v nejlepší formě v životě, tak si myslím, že šanci na medaili jsem měl v Tokiu statisticky větší. Konkurence je brutální, muselo by se mi na ni všechno sejít.“
Získá v Paříži medaili? Úroveň šla hodně nahoru, musím mít dost štěstí, ví Ondra |
Ale proč neskončit optimisticky, že?
Takže Adam Ondra přidává: „Z posledních dnů a z toho, jak se cítím, jsem však vážně nadšený.“
Snad mu nadšení z barev, jídla i vlastní formy vydrží i do závodu, který v pondělí semifinálovým boulderingem odstartuje.
