V Radě bezpečnosti OSN přesvědčoval státníky, že jediná cesta k míru a stabilitě na Ukrajině je porážka Ruska. Že Vladimir Putin už porušil tolik mezinárodních norem a pravidel, že se sám nezastaví. „Rusko může být k míru jedině donuceno a přesně to je teď zapotřebí: donutit Rusko k míru,“ řekl Zelenskyj.
Konec války je blíž, než se myslí, Rusko k němu přiměje nátlak, řekl Zelenskyj |
Kdo není citově i rozumově okoralý, má pro bránící se Ukrajinu pochopení. I během třetího roku ruské invaze si leckdo vzpomene na 21. srpen 1968. Nejsou to paralely. K nám vtrhli vojáci na rozkaz Moskvy jako ke spojenci z Varšavské smlouvy – do zaskočené země, která to brala jako zradu. Na Ukrajinu vtrhli na rozkaz Moskvy jako do státu, s nímž se už devět let potýkají (část území anektovali, další část dobývají). Tak či onak, sympatie k napadenému by měly být jasné. Jenže…
Aby se z euforiků nestali fanatici
Mohou sympatie „donutit Rusko k míru“? Jistěže ne. K tomu Ukrajina potřebuje moderní západní zbraně, které by použila hluboko v ruském vnitrozemí. Morálně na to právo má. Měla by na své straně i sympatie mnohých. Ale stačilo by to vše „donutit Rusko k míru“? Byla by to účinnější, méně krvavá cesta než rozhovory a nějaké kompromisy? Rozuměj ústupky?
Přesnou odpověď nezná nikdo. Z vojenského i společenského hlediska. Dva a půl roku po začátku ruské invaze přežívá – ve značné části Ukrajinců a v jisté části Evropanů – euforie vítězství. Což je plus. Ale připomeňme, co kdysi napsal publicista Benjamin Kuras: z euforika se může stát fanatik, kdežto ze skeptika nikdy. Může hrozit, že se z proukrajinského euforika stane „fanatik vítězství za každou cenu“? Kdo se nad tím zamyslí nahlas, riskuje, že bude ocejchován za zbabělce či kolaboranta s Putinem.
Díky. Potřebujeme víc. Zelenskyj v USA navštívil továrnu na klíčovou munici |
Dále. Zelenského „donutit k míru“ se ve 20. století zdařilo jen dvakrát. V závěru první i druhé světové války, kdy poražený – v obou případech Německo – byl donucen podepsat bezpodmínečnou kapitulaci. A my jsme z toho dvakrát vyšli jako profitéři. V roce 1918 jsme získali samostatný stát, Československo, ač byly jeho národnostní menšiny – Němci a Maďaři – proti. V roce 1945 jsme získali ten stát obnovený. Sice bez Podkarpatské Rusi, zato – hlavně v Česku po odsunu Němců – etnicky homogenizovaný, což většina společnosti dodnes bere jako velké plus.
Za cenu globální války?
Možná i proto, že jsme jako stát z „donucení k míru“ dvakrát profitovali, to mnozí považují za cosi samozřejmého. Za něco, o čem se nepochybuje. Ve skutečnosti to byly situace extrémně výjimečné, jaké nastávají jen v poměrech světové války.
Generál zapomněl, že je už dávno prezidentem a politikem. Nechtěně ubližuje Ukrajině |
Představa, že by dnes někdo – západní zbraně, západní vojáci – „donutil k míru Moskvu“, je silně nepravděpodobná. V situaci jaderného světa není pravděpodobná ani za cenu světové války. Je dobré si to uvědomit při veškerých sympatiích k napadenému a fandění Ukrajině.
