Kdybych si mohl vybrat, narodit se jako Žid v nacistickém Německu v roce 1935 bych opravdu nechtěl. A zejména ne v Berlíně, přímo pod Hitlerovým špičatým nosem. Vybrat jsem si ale nemohl.
Jak jsem stárnul, snažil jsem se shromáždit informace od lidí, kteří se také narodili v Berlíně, ale dávno přede mnou. Pokud možno od ostatních Židů, již se většinu času pyšnili svou příslušností k privilegované kastě „berlínských Židů“. V dobrých časech byli bohatí, většina z nich byla vzdělaná a kultivovaná: měli předplatné na divadelní představení, lístky na koncerty, na operu, ať už ji rádi měli, nebo ne, ať už si Wagnera užívali, nebo ne. Na tom nezáleželo – pravidlo totiž znělo: buď viděn.
Sotva jsme usnuli, probudil nás nevybuchlý granát, hozený někým z SS. Vyvedli nás ven a muži dostali lopaty, aby vykopali jámu. Věděli jsme, že teď nás tu zabijí.
Jak sílila nacistická rétorika, začaly některé rodiny přemýšlet nad tím, do jakého kouta světa se odstěhovat. Nebo přinejmenším uvažovaly nad tím, co budou dělat se svým bohatstvím – většinou nemovitým. Prodat za nízkou cenu se zdálo až jako ta nejméně atraktivní možnost.
Mračna se stahují
Rétorika, kterou tiskla a křičela moderní média, byla tehdy považována pouze za hlasitou, napůl šílenou propagandu od nevzdělaného Rakušana, který podle názoru dobře informovaného Berlíňana nestál za sebemenší pozornost. Zlovolnost rétoriky propagandistů Goebbelse, Streichera, Hesse a dalších byla odmítána a opomíjena jako šílený produkt nemocné mysli. „Přejde to tak rychle, jak se to objevilo, a prosperita a dobrý život se vrátí.“ Zbožné přání.
