„Mladým chybí zápal pro medicínu. Já jsem prostě boomer.“ S očním lékařem o významu mrkání i Monetově šedém zákalu
Oční chirurg Tomáš Sosna pochází z rodiny, v níž nosí bílé pláště skoro všichni. V rozhovorovém cyklu Medicína – můj osud vypráví nejen o svých kořenech, ale i o proměnách očního lékařství za půlstoletí své praxe. Popisuje také, co má na své práci rád a co ho naopak štve. A s velkým zaujetím mluví o své vášni k malířství – už léta se zabývá otázkou, nakolik oční vady ovlivnily Picassa, Cézanna či van Gogha.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Podcasty a audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V rozhovoru se mimo jiné dočtete:
- Proč se oční chirurg Tomáš Sosna nazývá boomerem?
- Co mu vadí na dnešní medicíně?
- Jak se oční lékařství za uplynulých padesát let změnilo?
- Jak oční vady dělají z výborných malířů světové?
- Jestli se v jeho široké rodině nachází dospělý člověk bez lékařského diplomu?
Měl jste někdy chuť medicínu opustit?
Mnohokrát. Zvlášť v poslední době, protože se mi přestává medicína v nové podobě líbit. Cítím, že se ztrácí kontakt mezi pacientem a lékařem.
Problém vzniká tím, že pacienti obcházejí mnoho lékařů a mají pocit, že potřebují ještě nějaké další konzultace.
Já třeba mám svoje pacienty po léta stejné a hlídám si je. Je to třeba diabetik, který ke mně chodí čtyřicet let, znám rodinnou anamnézu, znám ho, jeho rodinné problémy, psychiku, prostě všechno.
Když se pacienti na jednom pracovišti přehazují mezi lékaři, toto nefunguje. A mně to strašně vadí. Schází mi stálý kontakt s pacientem. To je v léčbě podstata úspěchu.
Cítíte, že dochází k narušení důvěry s pacientem?
Určitě. Teď zrovna jsem měl v ambulanci pacientku, která ke mně chodila léta letoucí, nyní je po operaci a převzali ji jiní kolegové. Ona je nešťastná, protože jednou na ni má čas ten, jednou ten…
Vzniklo to tím, že jsme si vybojovali jiný systém služeb. Po službě chodíme domů a výsledkem je, že si nemůžeme objednávat pacienty na delší dobu dopředu, protože nevíme, jestli třeba za půl roku budu ten den v práci.
A tak pacienti spadnou k někomu jinému. Jenže každý doktor má svůj názor na způsob léčby a změní vizi toho předchozího, který toho o pacientovi možná ví mnohem víc.
Přicházíme za nimi, když nás něco bolí. Věříme jim, že mají moc nás uzdravit. Renata Kalenská v rozhovorech zpovídá ženy a muže, kteří si vybrali jako své povolání medicínu a patří k lékařům, jejichž příběh je dobré znát.
Vy řeknete svůj názor a pacient se brání slovy „ale pan doktor ten a ten říká, že…“
To je ono. A já na to odpovídám: „Jenže já si to takto nemyslím.“
Navíc vnímám generační rozdíly. Mladá generace chce úplně něco jiného než my. My jsme byli s prominutím úplně pitomí, pro medicínu jsme dělali všechno.
Já jsem sloužil tři dny – v pátek, v sobotu, v neděli. A v pondělí by mě nenapadlo jít domů. Prostě jsem tam zůstal. Ale teď
