Úkol armády je zdánlivě jasný: bránit vlast, případně útočit na protivníka. Jenže ve skutečnosti jsou zejména velké národní armády, jež bývají založené na povinných odvodech, mohutnými sociálními institucemi, které formují společenské postoje svých příslušníků k občanství a národní identitě. Nicméně v jejich moc věřili a věří diktátoři i demokraté, evropští totalitní vůdci i dávní revolucionáři. Bez armády a povinných odvodů by nejspíše neexistovala dnešní Francie a rozhodně by nevzniklo současné Německo.
Moderní státy se spoléhaly na ozbrojené síly založené na všeobecné branné povinnosti coby „sociální továrny“, v nichž se z Alsasanů či Bretonců vyráběli Francouzi.
Zastánci branné povinnosti ji v minulosti i nyní považovali za důležitý nástroj v boji proti „změkčilosti, nedisciplinovanosti a nemužnosti“ mladých mužů, kteří si právě v armádě měli „oživit“ občanské smýšlení a smysl pro společné národní poslání a společenství. Odpůrci se naopak obávali toho, že by branná povinnost mohla být zneužita k nežádoucí autoritářské indoktrinaci a zvýšení moci státu na úkor svobody jednotlivce.
Sociální továrny
Podle zastánců povinné vojenské služby a branné povinnosti umožňuje armáda svébytnou socializaci podle národních norem zakotvených v armádní personální politice, která určuje, kdo, na jaké úrovni a v jaké kapacitě bude sloužit. Vidí v ní „školu národa“ a prostředí, v němž se občané branci naučí určitým dovednostem, společenské angažovanosti a sebeobětování.
Měla by Česká republika obnovit povinnou vojenskou službu?
Její zastánci od ní očekávají i to, že spojí jednotlivce z různých etnických, náboženských a socioekonomických vrstev a vhodným způsobem zformuje názory budoucích elit, jež je později šíří v civilním životě. I proto vůdci asijských a afrických států, které si po druhé světové válce vydobyly nezávislost, věřili, že jednotné a masové armády jim pomohou překonat etnické a kmenové rozdíly. V armádě ale také viděli i vzorovou moderní organizaci, jejíž „best practice“ postupy chtěli přenést i na další státní instituce.
Od začátku 19. století se moderní státy spoléhaly na ozbrojené síly založené na všeobecné branné povinnosti jako na centra národní integrace a „sociální továrny“, v nichž se z Alsasanů, Bretonců a Gaskoňců „vyráběli“ Francouzi. A právě Francouzská republika zavedla na konci 18. století první komplexní celostátní systém branné povinnosti ve válkách, v nichž nejprve bránila a pak i vyvážela svou revoluci. Napoleon pak tento systém upevnil, institucionalizoval a vytěžil z něj vojenskou nadvládu nad takřka celou Evropou.
Do Evropy se vrací povinná vojna. Česko zatím vzdoruje, jak dlouho nám to vydrží? |
Od Francie pak opisovalo Prusko a v letech 1807–1813 vyvinulo všeobecný branný systém, který se nakonec stal vzorem pro zbytek Evropy. Omezovaly jej vlastně „jen“ ekonomické a logistické možnosti státu absorbovat všechny muže, kteří splňovali podmínky. Ve svém rozhodujícím střetu na cestě ke sjednocení Německa Prusko během války s Francií (1870–1871) disponovalo masovou armádou, posílenou o velké záložní jednotky.
Škola národa
Francie se ale z pobytu Prusů v Paříži poučila a po své porážce v roce 1871 se k branné povinnosti vrátila. Nevztahovala se ale na všechny stejně – stálé vojenské síly obsadili příslušníci nižších tříd, zatímco v zálohách převládali lidé s vyšším společenským postavením. V závodech ve zbrojení před rokem 1914 tak šlo především o to, o kolik Francie i Německo zvýší počet svých vojenských sil pro plánovanou válku.
Branný systém zavedlo v roce 1873 i Japonsko a armáda se v této době stala pro Japonce, kteří v ní sloužili a podporovali ji s téměř fanatickou oddaností, symbolem rovnosti a zdrojem národního sebevědomí. V Německu i Francii odvedenci sloužili dva, v Japonsku tři, a v Rusku dokonce čtyři roky.
Půl milionu vojáků, nášlapné miny, kazetová munice. V Polsku se připravují na nejhorší |
Jako „škola národa“ měla všeobecná vojenská služba vybudovat soudržná národní společenství. Americký prezident Theodore Roosevelt počátkem 20. století věřil v moc armády zahřát americký „melting pot“, přičemž stejnou víru měli i bolševici: vojenská služba měla proměnit zaostalé rolníky v nové, pravověrné komunisty. I pro nacistické zglajchšaltování národa a společnosti měl nemalý význam zákon o vojenské službě z roku 1935, zavádějící všeobecnou vojenskou službu. Každý muž ve věku 18 let nastoupil nejprve na šest měsíců do pracovní služby, v 19 letech ho čekala dvouletá služba vojenská.
Jedinými mocnostmi, které v době míru povinnou vojenskou službu nezavedly a udržovaly malé dobrovolnické armády, byly Velká Británie a Spojené státy. Ustoupily až za první světové války: masivní ztráty a nutnost doplnit prořídlé stavy je donutily v roce 1916, respektive 1917 brannou povinnost zavést. Podobná situace se pak opakovala i během druhé světové války, Velká Británie si vyžádala své muže v květnu 1939, Spojené státy o rok později.
Armády založené na povinných masových odvodech přežily i studenou válku, spoléhající se na jaderné zbraně – a teď se v Evropě opět rozšiřují.
