Koaliční politici se ohradili a moralisté mezi novináři se pohoršili, vynořila se i přirovnání spojující Schillerovou s Leninem atd. Zkrátka kdo se potřeboval pohoršit, pohoršil se. Znovu je třeba zopakovat, že urážení politických konkurentů nemůže být normální součástí politiky, a představitelka opozice Schillerová tím uškodila i své věci, protože se všichni točí jen na jejím výroku.
Pohoršil vás výrok Aleny Schillerové?
Dlouholetý pozorovatel tuzemské politiky se těžko ubrání srovnávání, sprosťačí-li někdo jiný než „populisté“, je to v pořádku. Počínaje slovy Miroslava Kalouska na adresu Pirátů a konče ministryní obrany Černochovou na adresu Kateřiny Konečné. Puncovanému hulvátovi z Řeporyjí se jezdili svého času funkcionáři ODS i klanět (v čele s předsedou Fialou).
Jedna strana sporu ráda „zapomíná“, jaké výrazivo na tuzemské politické scéně již zdomácnělo. Nebo je v pořádku, když politik u moci uráží opozičního, avšak naopak se to nesmí? Svým způsobem vrcholný kousek předvádějí pak novináři, kteří odsuzují, samozřejmě vedeni spravedlivým rozhořčením, Alenu Schillerovou, ale úředníka Foltýna se zastávali či jej za jeho výrok o části českých občanů jako o sviních dokonce chválili.
Ne, na politickou scénu nepatří osobní urážky protivníků úplně stejně, jako tam nepatří hloupé a agresivní urážky pana Foltýna, zvláště je-li představitelem státu, tedy něčím víc než „pouhým“ politikem.
Jednou se jim to může vrátit
Ale vraťme se k tomuto sporu věcně. Co vyčítá opozice vládě? Že si odhlasovala postup, jak dlouhodobě navyšovat rozpočet na obranu a teprve poté přizvala opozici, která měla jediný úkol – souhlasit. Když se opozice, půl roku před volbami, této karikatury jednání odmítla účastnit, tak jí prý, premiérovými slovy: „nezáleží na bezpečnosti země“.
Je to parchant, obula se Schillerová do premiéra. Nové dno, kontruje Fiala |
Je to stejné, jako kdyby manželka bez vašeho souhlasu zatížila společný dům hypotékou a po vás vymáhala souhlas až ex post a vydírala vás řečmi o nezájmu o společnou budoucnost. Postup Fialovy vlády není ani korektní, ani nemůže sloužit jako vzor demokratičnosti a diplomacie, je to politika fait accompli, která staví všechny před hotovou věc.
Ano, část populace se touto rétorikou nechá strhnout, jsme v předvolebním čase, nicméně žádné nebezpečí z prodlení nás neohrožuje. Co si možná Fialův kabinet ve svém mesianistickém chiliasmu neuvědomuje, je skutečnost, že stejně účelově, jako se nyní chovají oni, se mohou chovat jejich následovníci. Jedná-li dnešní vláda, jako by na opozici nezáleželo, nelze čekat, že po volbách nová vláda bude chtít své kroky s někým z opozice konzultovat.
Nejhorší na těchto přestřelkách jsou dvě věci – jednak představa, že voliči „populistických“ stran jsou občany druhé kategorie, dezoláty, agenty cizích mocností, planktonem, spodinou, zatímco příznivci vlády jsou vzdělaní, bohatí, sympatičtí a konstruktivní. Či naopak že tradiční politické strany jsou „Palermo“, že všichni kradou a že dnešní vládu může podporovat někdo jen ze zištných důvodů. Žel vyskytují se nejen politici, ale též novináři, kteří tento falešný obraz reality propagují, i když je to de facto legitimizace sociálního rasismu. Jako ještě horší a děsivější se však jeví skutečnost, že oba politické tábory toto vidění světa podporují, protože se jim pohodlněji agituje. To nemůže skončit ničím dobrým.
