Devět kroků, které by měly udělat Česko bezpečnější pro svět, jemuž vládne Trump s Putinem
Analýza: Evropa se obrátila tváří v tvář největší bezpečnostní výzvě moderních dějin – nepředvídatelnost USA v čele s Donaldem Trumpem nutí státy starého kontinentu brát v potaz variantu, že na transatlantické spojenectví s USA už nejde spoléhat jako na neměnnou jistotu. Jakou roli může v této mozaice sehrát Česko – a co může pro vlastní obranu udělat rychle?
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Podcasty a audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Navzdory vyčkávací pozici některých českých politiků toho není málo. Pokusili jsme se nastínit přehled, jak zvýšit obranyschopnost Česka a co pro to lze začít dělat rychle.
1. Společné povědomí o obraně
Ačkoliv se diskuze o posílení obranyschopnosti často točí kolem peněz a otázek, zda pořídit ten či onen vyspělý zbraňový systém, celá konstrukce má základ jinde.
O vyzbrojování armády a budování obranyschopnosti rozhodují politici, kteří plní zadání voličů. Politici budou stran obrany země a její bezpečnosti odvádět kvalitní práci pouze tehdy, když budou vědět, že to občané vnímají jako důležité a že jim selhání spočítají ve volbách.
Snáze se to ale řekne, než udělá. Hnutí ANO s tématem bezpečnosti dosud pracovalo jako s další frontou boje proti vládě (a armádu ostřelovalo jako politického protivníka). Premiér zase nedokázal vyřešit křeč, do níž přerostly spory ministryně obrany s vedením armády – podle jedné z teorií si nechce před volbami pohněvat Janu Černochovou. ANO i Spolu ale stabilně drží první dvě místa v preferencích.
Voličům to tedy zatím stačí, média jako celek nijak zvlášť věcnou debatu o obraně nepodněcují, pohnout se z místa je tak těžké. Základní politická ochota se ale přesto rýsuje – už i Andrej Babiš připustil ve Sněmovně, že není úplně proti nárůstu obranných výdajů na tři procenta HDP.
Co mohou politici dělat už teď?
Mohou volit uměřenost ve vyjadřování a více naslouchat odborníkům namísto omílání emocí a frází (o F-35, vojně, branné výchově atd.). Tematizovat, že k obraně můžeme přispět všichni (ne nutně v zákopu, ale například učením se zvládat nápor dezinformací nebo jednání při krizi). Nebo posilovat vědomí, že kdyby došlo na nejhorší, budeme v tom všichni společně.
Dále mohou lidem férově říkat, že máme-li být ve větším bezpečí, bude nás to něco stát: tedy zvýšíme příjmy, osekáme výdaje, nebo se zadlužíme. A analyzovat, jak zrychlit obranné akvizice (a je-li třeba upravit zákon, zablokovaná Sněmovna je výmluvou, nikoliv omluvou).
Voliči mají možnost takový přístup ocenit v zářijovém klání o Sněmovnu.
Jako první bod toho, co naše obranyschopnost potřebuje, to možná zní abstraktně. Žádný důležitější než brát věc vážně ale není.
2. Vojáci
Česko potřebuje více vojáků. Náčelník generálního štábu Karel Řehka mluví o tom, že na úkoly, které země už brzy bude mít (novou sadu takzvaných capability targets si spojenci v NATO rozdělí v červnu a už nyní se řeší její kontury), bude potřeba
