V těchto dnech se diskutuje odklon Německa od jeho donedávna posvátné dluhové brzdy. Nově zvolený kancléř Friedrich Merz však získal dvoutřetinovou většinu v Bundestagu pro historický plán zvýšení výdajů na obranu a infrastrukturu. To představuje odklon od tradiční fiskální opatrnosti Německa a lze to interpretovat jako porušení předvolebních slibů.
Je tato interpretace správná? Evropa se nyní nachází v natolik obtížné situaci, že opuštění dluhové brzdy se zdá být racionální a zdůvodnitelné. Porušení slibu? Možná, ale v životě se vyskytují situace, kdy dobře míněné sliby prostě nelze dodržet.
EU schválila revoluci a pohřbila dluhové brzdy. Střídmost už se nenosí, stát má utrácet |
V roce 2008 například americký prezident Barack Obama slíbil, že do jednoho roku od svého nástupu uzavře kontroverzní věznici Guantánamo Bay. Tato věznice však navzdory jeho snahám zůstala otevřená kvůli politickým neshodám a legislativním překážkám v americkém Kongresu. Lhal Obama? Jistěže nikoli: pouze splnění jeho slibu se ukázalo být nemožným.
Podobně se během kampaně za odchod Spojeného království z Evropské unie v roce 2016 objevilo tvrzení tehdejšího politika a pozdějšího premiéra Borise Johnsona, že díky Brexitu země ušetří 350 milionů liber týdně, které budou následně investovány do britského zdravotnictví. Ve skutečnosti se však tato částka ukázala jako zavádějící a investice tohoto rozsahu do zdravotnictví se neuskutečnila. Johnson si skutečně mohl myslet, že zmíněnou částku ušetří, avšak nestalo se tak.
V roce 2015 řecký premiér Alexis Tsipras získal důvěru voličů slibem, že ukončí politiku přísných úsporných opatření, vyjedná odpuštění velké části řeckého dluhu a výrazně zlepší životní úroveň obyvatel. Realita však byla opačná, protože jeho vláda byla nakonec pod tlakem zahraničních věřitelů nucena přijmout další přísné reformy a úspory, které odporovaly původním slibům.
Evropské unii škodí regulace víc než cla. Brusel se mstí Trumpovi, i když se tím sám střílí do nohy |
Francouzský prezident François Hollande v roce 2012 slíbil významné snížení nezaměstnanosti a posílení hospodářského růstu bez nutnosti tvrdých úsporných opatření. Jeho ekonomická politika však nevedla k žádoucímu výsledku – nezaměstnanost zůstala vysoká a růst hospodářství zklamal očekávání, což vedlo k výraznému poklesu jeho popularity.
V příkladech nesplnitelných slibů bychom mohli pokračovat a byl by to dlouhý text. Právě tak bychom mohli diskutovat, ve kterých případech šlo o pouhý čestný omyl a kdy o lež. Ale obraťme naši pozornost ke konkrétnímu případu jednoho slibu, jehož porušení mělo katastrofální následky.
Ukrajinský prezident Viktor Janukovyč vyhrál v roce 2010 volby i díky slibu podpisu asociační dohody s Evropskou unií. Smlouva měla přinést lepší ekonomickou budoucnost a posílení vztahů Ukrajiny se západními zeměmi. Jednání probíhala, EU a Ukrajina nakonec dokončila technická jednání o textu asociační dohody, včetně dohody o hluboké a komplexní zóně volného obchodu (DCFTA).
V USA platí vyšší cla na dovoz oceli a hliníku. EU chystá odvetu, Trump také |
V březnu 2012 byla dohoda je předběžně odsouhlasena oběma stranami. Samotný podpis dohody byl ale neustále odkládán kvůli vnitropolitickým problémům na Ukrajině. Evropská unie požadovala propuštění zatčené bývalé prezidentky Julije Tymošenkové a další demokratické reformy jako podmínky pro podpis asociační dohody.
Mezitím Rusko nespí. Dne 9. listopadu 2013 letí prezident Janukovyč do Moskvy, kam je pozván Vladimirem Putinem. Ten vyhrožuje, ale také slibuje: nabízí Ukrajině výraznou finanční podporu a nižší ceny plynu výměnou za odmítnutí podpisu dohody s EU. Janukovyč následně 21. listopadu 2013 neočekávaně porušuje svůj původní slib a oznamuje pozastavení příprav na podpis asociační dohody s EU. Oficiálním důvodem je obava z negativního dopadu na ukrajinskou ekonomiku a vztahy s Ruskem.
Následují masové protesty známé jako Euromajdan, které postupně eskalují a vedou ke svržení Janukovyče a ke všemu, co následovalo.
EU si ničí průmysl, „realizuje“ starý plán. A evropští občané jsou zděšeni |
Během tohoto procesu dělaly sliby (a chyby) všechny zúčastněné strany, ale bohužel, historii již nezměníme. Před našima očima se však odvíjí nová historie, kterou ještě změnit lze. EU se právě rozhodla darovat nové syrské vládě 4,2 miliardy euro a půjčit dalších 1,6 miliardy. Co má Sýrie za tyto peníze Evropě poskytnout jako protihodnotu?
Požadavky EU zní: politická inkluzivita zahrnující ženy a menšinové skupiny; reformy a ústavní proces; podpora občanské společnosti, zejména ženských iniciativ, aby Syřané mohli aktivně přispívat k politické transformaci a budoucnosti země.
Existují všechny předpoklady věřit, že vláda složená z bývalých džihádistů a členů Al-Kajdy přehodnotí svůj dosavadní přístup, že přestane vraždit menšiny a že v Sýrii nastane inkluzivní ráj plný lásky a tolerance.
Ledaže by to se sliby dopadlo tak jako obvykle.
