Americký deník: Už skoro rok jezdím teslou. Lidé mi nadávají, ale našla jsem i nové kamarády
Musím se k něčemu přiznat. Už skoro rok jezdím teslou. Není moje, mám ji v pěstounské péči od kamarádky Hanky, která v létě odjela na rok do Prahy. Ale už jen to, že píšu „přiznat“, a ne „pochlubit“, vypovídá, co všechno je kolem tohohle skvělého auta za pár měsíců jinak. A já to zažívám na vlastní kůži.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Podcasty a audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Bydlím v zámožnější oblasti, kde se to vozy Tesla hemží, dokonce je tu jako bezpečné auto dostávají i čerství držitelé řidičských průkazů od svých rodičů, rozuměj šestnáctiletí studenti střední školy. Spolužáci (sourozenci) mého syna dostali elektroauta za řidičák – on teslu a ona cybertruck, protože co jiného, že?
Když jsme se sem před čtyřmi lety nastěhovali, naše nadšené děti nejdřív hrály hru „spočítej, kolik tesel potkáme“. Po pár dnech je to přestalo bavit, protože se mohly upočítat.
Pro mě byla tesla od svých prvních dní autem snů. V Praze jsem jezdila elektrickým fiatem pětistovkou a jiné auto než na elektřinu už jsem od té doby nechtěla. Jenže tady v Americe máme jen jedno auto a se třemi teenagery, manželem a psem náš rodinný vůz potřebuje spíš velikost toho cybertrucku. Ten je nám ale hodně vzdálený, a to jak finančně, tak i filozoficky.
Proti němu běžná tesla dlouho reprezentovala pravý opak. Bylo to auto s příslibem budoucnosti a planety nesužované emisemi, jezdící na pohon, který se dá získávat ze slunce. A toho je na planetě na rozdíl od ropy dostatek, nebo spíš přebytek. Představovala jiné myšlení, jiné chování a jiné možnosti a inspirovala k tomu další.
Hančina tesla pro mě proto byla od začátku radost. Svižné, rozkošné auto, co mě díky schopnosti okamžitě zrychlit nenechá při komplikacích ve štychu. Umí báječné věci, třeba si ho můžu na dálku vychladit pár minut předem, než do něj nasednu, což je ve floridských vedrech úžasná pomoc.
Díky aplikaci, která mi ukazuje polohu zaparkování, vždycky vím, kde je a kudy se k němu dostanu; to na velkých amerických parkovištích dost pomáhá. A také nepotřebuju klíče, odemkne i zamkne se samo, jen co se přiblížím nebo vzdálím.
Když nám Hančin muž Eric ukazoval, jak na zmáčknutí tlačítka samo „vyparkuje“ a přijede k řidiči, byl to skoro až nadpozemský zážitek. O něco míň nadpozemský zážitek byl, když v něm naši kluci rychle našli, kde se nastavuje
