Nebylo to bílé italské pečivo, ale rakovina. Řeholnice vypráví o životě s vývodem
Andrea Hýblová je jediná česká paulínka, tedy řeholnice z řádu dcer svatého Pavla, které působí v 52 zemích světa. V rozhovoru s Deníkem N mluví nejen o tom, jak funguje kosmopolitní komunita v Česku a proč se paulínky modlí za novináře, ale i o tom, jak si v září loňského roku vyslechla od lékařů velmi vážnou onkologickou diagnózu. Velmi otevřeně popisuje, jakou cestou se o rakovině dozvěděla, jaký byl průběh léčby i co pro ni znamená žít s vývodem. Pro takovou upřímnost se rozhodla proto, aby varovala ostatní. „Nedělejte ze sebe zbytečně hrdiny,“ vzkazuje řeholnice.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Podcasty a audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V rozhovoru se mimo jiné dočtete:
- Co v životě Andrey Hýblové znamenal bůh třešňového stromu?
- Co jí nabídl kněz, když jí jednoho dne zavolal na vysokoškolskou kolej?
- Proč si při své cestě za vírou vybrala zrovna dcery svatého Pavla?
- Co pro ni bylo během léčby rakoviny nejtěžší?
- Který kardinál u paulínek utíral nádobí?
Jaká byla vaše cesta holky, která nevyrůstala v katolické rodině, zato studovala DAMU a nosila na krku psí obojek, až k řeholnici?
Najednou se to nestalo. Nemohu vynechat období ještě za totality, kdy jsem vnímala, že existuje krása, pravda, harmonie. Nějak jsem po tom vnitřně toužila, protože jinak jsem to kolem sebe neviděla. Moje první evangelium, které mě už k nějaké víře vychovávalo, byly mayovky. Když si z nich dneska kousek přečtu, směju se tomu, ale tyhle hodnoty tam pro mě byly.
Na základce jsem hodně utíkala do přírody za paneláky. Byla jsem výborná žákyně, uměla jsem si to zařídit. Prostě jsem si žila svůj fantazijní svět a měla jsem svoje vlastní božstva. Les, bůh rozkvetlé třešně… Mluvila jsem se svými bohy přírody.
A na střední škole?
Na střední jsem se vrhla víc na umělecký svět. To byla muzika, rockeři, výtvarníci, divadlo. Divadlo nejvíc. Bylo to divoké období, ale ideály ve mně pořád byly. I umění mě zajímalo jako něco, co komunikuje hodnoty.
Jak se to na vás projevovalo vizuálně?
Na gymplu jsem ještě byla přes den slušné děvče. Vizuálně jsem ale byla holka, která se chce líbit. Byla jsem prostě hezká blondýna. Docela. Doufám. Zároveň jsem ale chtěla být jiná. Samozřejmě jsme nosili nějaké utahané dlouhé sukně, batiky, různé korálky, vyhrabala jsem spoustu věcí po mamce ze šedesátek, prolézali jsme sekáče… K tomu patřil psí obojek na krku a černé nehty. Takové byly naše devadesátky.
Potom jste tedy šla na DAMU.
Ale divadlo se ve mně hodně rýsovalo už na gymnáziu. Toužila jsem být někdo, kdo divadlo tvoří, kdo pracuje se slovem. Trochu jsem váhala mezi rozhlasovou a divadelní dramaturgií, ale jelikož jsem se na DAMU hned dostala, bylo to vyřešené. Ale ještě to mělo takovou odbočku. Vlastně jsem nejdřív začala divadelní vědou.
Takže nejdřív filozofická fakulta.
Ano, vlastně jsem si trošku zkomplikovala život. Když jsem byla na fildě ve druháku, zkusila jsem ještě DAMU, jen tak na zkoušku. Ale oni mě hned vzali. Tak jsem pak přebíhala mezi oběma fakultami. Byla jsem rozkročená, ale nakonec jsem zvládla dokončit obě dvě.
Hýblová, ty seš ta jeptiška!
Je vám tedy kolem čtyřiadvaceti, už máte skoro za sebou dvě vysoké školy. A jak daleko od vás je v tu chvíli řeholní život?
Ještě takový odskok. Na nějaké oslavě jsem nedávno potkala spolužačku z gymplu, která je teď herečka, a ta mi řekla: „Hýblová, ty seš ta jeptiška. Přitom jsem ti musela o svaťáku vysvětlovat, jak je to s tím
