Kolem konspirací existuje celá subkultura. QAnon je její součástí.
Čistý je sytě fialový. V roztoku pak má barvu růžovou, na vzduchu však rychle tmavne, do hnědé až černé. Adrenochrom je chemickou sloučeninou, kterou můžeme popsat velmi jednoduše vzorcem C₉H₉NO₃.
Vůbec poprvé ji dokázali izolovat biochemici v roce 1937. Vzniká metabolickou oxidací stresového hormonu adrenalinu, přirozenou cestou ji vyrábí i vaše nadledviny. Možná právě teď. Dá se bez potíží syntetizovat i uměle, v laboratořích, z komerčně dostupných činidel. Pokud budete chtít, můžete ho vyrábět po litrech. Důvody k tomu však chybí.
Má totiž jen velmi omezené využití a ve své nestabilní formě je prakticky nepoužitelný. Ani když ho stabilizujete a vytvoříte z něj karbazochrom, nenajdete pro něj spolehlivé využití. Biotechnologickými společnostmi je dnes adrenochrom syntetizován pouze pro výzkumné účely.
Ani na úrovni aplikované medicíny nemá potenciál. I když mohl mít. V padesátých letech minulého století si kanadští psychiatři Abram Hoffer a Humphry Osmond povšimli podobnosti mezi příznaky schizofrenie a účinky, jaké má na lidské tělo silný halucinogen meskalin. A protože meskalin je svou strukturou ne nepodobný adrenalinu, vyslovili hypotézu, že schizofrenii může způsobovat látka příbuzná adrenalinu. A připadli na již zmíněný adrenochrom.
Další léta pak běžel výzkum, v němž byl adrenochrom, který na rozdíl od meskalinu žádné psychedelické zážitky nevyvolává, teoreticky zvažován coby možný původce i hypotetický lék na schizofrenii. Ale neúspěšně. Tato cesta byla slepá. Proto by se na tuto chemickou sloučeninu, obyčejnou, snadno syntetizovatelnou, jen nestabilní a bez praktického využití, brzy jistě dočista zapomnělo.
Věci však šly jinak.
