Z tehdejších satelitů Sovětského svazu byly před uchvácením do této množiny zemí průmyslově nejrozvinutějšími Východní Německo a Československo. I když v případě nově utvářeného Východního Německa se to právě válkou a následným „osvobozením“ trochu pokazilo, kdy průmysl utrpěl nejprve za války bombardováním a sekundárně si po válce plno z toho, co přežilo víceméně netknuté, odvezli domů Sověti, kteří praktikovali poněkud odlišný postup v kontrolovaných oblastech v porovnání se západními spojenci.
Rumunsko, jak to tehdy na Balkáně bylo standardem, bylo hlavně zemí zemědělskou, i když nezapomínejme, že bylo i významným producentem ropy. Co se týče výroby automobilů, tak poválečné k socialismu mířící Rumunsko nemohlo na nic moc navázat. Ne, že by předtím bylo automobilové výroby zcela prosto, ale žádné zázraky se tam nekonaly. A zaostalost v motorismu se netýkala pouze výroby aut, ale také jejich výskytu a samozřejmě i silniční sítě.
Nad zaostalostí rumunského motorismu se v roce 1941 pozastavil náš měsíčník Auto (vycházel i za protektorátu), kde padlo udivení, že když měla tato země levný benzin (právě díky těžbě ropy), proč tam měli tak málo aut. Statisticky tam totiž tehdy jedno auto připadalo na 797 obyvatel, zatímco například v sousedním a v tomto směru také zaostalém Maďarsku vycházelo jedno auto jen na 482 obyvatel (ono z pohledu těch 797 nebo 482 obyvatel je to prašť jako uhoď, ale i tak to něco vypovídá). Máte-li rádi absolutní čísla, tak v Rumunsku to bylo cca 17 500 aut osobních a 2 800 aut nákladních.
