„Čekalo se, že ten herec, co přece není žádný manažer, to zabalí.“ Šest osobních vzpomínek na festivalového šéfa Jiřího Bartošku
Vliv Jiřího Bartošky sahal daleko za hranice karlovarského festivalu. Česko je plné lidí, kteří začínali v hloubi devadesátých let, kdy Jiří Bartoška s Evou Zaoralovou festival rozjížděli, na brigádnických pozicích v Karlových Varech. Jaké jsou vzpomínky lidí, kteří dnes hýbají českou kulturou, na muže, pod nímž sbírali první pracovní zkušenosti?
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Podcasty a audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Začínali na brigádnických pozicích v době, kdy začínal i samotný festival pod vedením Jiřího Bartošky a Evy Zaoralové. Půjčovali sluchátka, trhali lístky, sbírali první zkušenosti s produkcí.
Dnes jsou z nich lidé, kteří hýbou českou kulturou z pozice ředitelů významných kulturních akcí, kulturních organizací či kulturní politiky.
Na Jiřího Bartošku vzpomínají jako na šéfa, který rád dával prostor a šanci mladým lidem, což na festivalu platí dodnes: řada dnešních členů festivalového týmu tu pracuje už od devadesátých let.
V tomto textu na Jiřího Bartošku jako šéfa vzpomínají ti, kteří svou kariéru začínali právě ve Varech, dnes možná i díky těmto zkušenostem mají významné posty v české kultuře.
Jak během dekády na festivalu Bartošku vnímal dnešní ředitel Světa knihy Radovan Auer? V jaké pozici na festivalu začínal dnešní šéf Asociace producentů v audiovizi Vratislav Šlajer? Na jaké momenty z festivalu nikdy nezapomene filmová producentka a komunální politička Hana Třeštíková? A komu Bartoška řekl: „Toho musíme pozvat, to je můj kámoš!“
„Malý krok pro Bartošku, velký krok pro mě“
Když jsem se kdysi po střední škole definitivně rozhodl, že budu filmařem, byl jsem bez kontaktů. Řešením bylo sehnat si u filmu nějakou (jakoukoli) práci a tím do toho pro mě vzdáleného světa vstoupit.
Nějak jsem se tehdy dostal k Vaškovi Marhoulovi a ten mě propojil s Jirkou Bartoškou, který mi pro změnu dal práci na KVIFF. Už přesně nevím, jak se to seběhlo, ale byl to vlastně neuvěřitelný moment. Dostal jsem práci v tiskovém středisku KVIFF (to bylo tehdy v době před internetem docela velké) a tam pak pracoval několik let.
Přes den práce, ráno a večer v kině na filmech, v noci večírky.
Viděl jsem mraky filmů (slavná éra sekce nezávislých filmů), potkal během festivalu spoustu lidí (později pro mě důležitých pracovně i osobně) a pochopil, jak může fungovat filmový svět s velkou mezinárodní ambicí.
Takže roky předtím, než jsem se dostal na FAMU, byla moje škola filmu festival ve Varech. Tiskové středisko bylo asi to nejvzdálenější oddělení od Puppu a Jirku Bartošku jsem
