zavřít
1 / 26
náhledy
Mihl se nám tady vlak, jehož sláva hvězd se dotýká. Mluvíme o britské motorové jednotce známé pod názvem InterCity 125. Do služby u Britských státních drah začaly tyto vlaky vstupovat v roce 1976 a u nástupnických společností jsou stále v provozu. V roce 1987 bylo dosaženo při zkušební jízdě rychlostního rekordu 238 km/h v kategorii dieselových vlaků, přičemž tento rekord je dodnes nepřekonaný.
Autor: Nigel Tout, CC BY-SA 4.0
V šedesátých letech neměla osobní železniční doprava ve Velké Británii na růžích ustláno. Jiné druhy dopravy znamenaly odliv zákazníků od železnice. Byl zde nejen velký rozvoj osobního motorismu, ale například v letech 1960 až 1965 významněji narostl i objem vnitrostátní letecké dopravy (v porovnání s obdobím předchozím i s druhou polovinou 60. a první polovinou 70. let). Železniční doprava byla považována za zastaralou, dokonce došlo k významné redukci železničních tratí, což věci také neprospělo. Bylo třeba přijít s něčím novým, moderním, co by zkrátilo časy spojů na železnici, zvýšilo spolehlivost železniční dopravy a v neposlední řadě přineslo vyšší jízdní komfort. To nejlepší, co v té době - z velké části ještě zahalené do páry - na britských kolejích jezdilo, byly vlaky s motorovými lokomotivami Deltic (viz foto), ale to zdaleka nestačilo.
Autor: The Basingstoker / Terry Foulger, CC BY-SA 2.0
Po vývojových experimentech britských inženýrů ať už s turbínovým nebo elektrickým rychlovlakem s požadovanou rychlostí 125 mil/h, na kterých se intenzivně pracovalo v 60. letech bez dosažení požadovaného cíle ve formě sériové výroby, byla vývojová výhybka přehozena na vývoj vlaku dieselového. Nový směr potom přinesl úspěch právě ve formě dieselových jednotek InterCity 125.
Autor: Ben Brooksbank, CC BY-SA 2.0
Úspěch vlaků InterCity 125 spočíval v tom, že vrátil skomírající důvěru veřejnosti i politiků v železniční dopravu. Vlastně tím byla v sedmdesátých letech i zažehnána hrozící privatizace státních drah (BR, British Rail), ke které nakonec došlo až v letech devadesátých., proto se také říká, že vlaky InteCity zachránily v 70. letech BR.
Autor: Nigel Tout, CC BY-SA 4.0
Tyto britské motorové jednotky známe také pod názvem High Speed Train (HST), ale my se budeme držet názvu InterCity 125 (původně Inter-City 125), kam se promítla maximální provozní rychlost 125 mil/h (asi 200 km/h).
Autor: Ben Brooksbank, CC BY-SA 2.0
V letech 1975 až 1982 bylo vyrobeno 95 těchto vlaků. V plném počtu vydržely až do 90. let, potom začalo jejich postupné vyřazování ze služby, přičemž ještě na přelomu století jich mohlo být v provozu téměř devět desítek. V devadesátých letech došlo také k postupné privatizaci Britských státních drah, jak už jsme zmínili, přičemž provoz železniční dopravy přecházel na řadu různých soukromých společností. Od té doby známe vlaky InterCity 125 (a nejen je) v širokém repertoáru zbarvení odvíjejícího se podle příslušného provozovatele. Jak přicházely modernější náhrady, docházelo také k přesunu vlaků InterCity 125 na méně důležité linky. Dnes už jich moc nejezdí, přičemž pro řadu vyřazených byl limitním datem konec roku 2019, k čemuž se ještě vrátíme.
Autor: Foulger Rail Photos, CC BY-SA 2.0
Motorová jednotka InterCity 125 se skládá ze dvou trakčních vozidel (lokomotiv) a šesti až devíti osobních vozů vložených. Trakční vozidla v jednotce jsou označena původní (tzn. podle značení Britských státních drah) řadou British Rail Class 43 a vložené vozy (speciálně navržené pro tyto jednotky) jsou typu Mark 3. Vozy byly klimatizované, jízda v nich pohodlná.
Autor: Matt Buck, CC BY-SA 2.0
Trakční vozidlo je vybaveno jedním dieselovým motorem, přenos výkonu je elektrický. Dieselový motor byl původně typu Paxman Valenta V12 (12RP200), tedy dvouřadý dvanáctiválec s válci do V, o zdvihovém objemu 78,96 litru a výkonu 1 680 kW. Na vlak InterCity si to tedy musíme vynásobit dvěma, ale konstruován byl tak, aby zvládl jízdu i pouze s jedním pracujícím trakčním vozidlem (požadavek byl kvůli dojetí při poruše pohonu jednoho z vozidel).
Autor: Matt Buck, CC BY-SA 2.0
Trakční vozidlo má uspořádání pojezdu Bo’Bo’. To znamená čtyři hnací nápravy, po dvou v otočných podvozcích, každá hnací náprava je poháněna vlastním tlapovým elektromotorem.
Autor: Matt Buck, CC BY-SA 2.0
Uspořádání pojezdu celé jednotky InterCity 125 je tedy Bo’Bo’ + 2'2' + ... + 2'2' + Bo’Bo’, kde počet vnitřních členů odpovídá počtu vložených vozů.
Autor: Matt Buck, CC BY-SA 2.0
Rychlovlak InterCity 125 na viaduktu u Harringworthu. Viadukt překonává údolí řeky Welland.
Autor: Steve Knight, CC BY 2.0
Dieselový rychlovlak InterCity 125
Autor: Steve Knight, CC BY 2.0
Pod vzhledem vlaku, který se stal právě i díky svému vzezření výraznou ikonou britských železnic, je podepsán průmyslový výtvarník sir Kenneth Grange (1929–2024). Respektive pracoval na designu trakčních vozidel, s vloženými vozy není záhodno dělat po stránce tvarové žádné speciality. Zde vidíme pana Kennetha Grange při slavnosti v Národním železničním muzeu v Yorku v říjnu 2016, kdy byl na jeho počest vytavený exemplář vozidla třídy 43 pojmenován právě jeho jménem.
Autor: Geof Sheppard, CC BY-SA 4.0
Ještě jednou sir Kenneth Grange, při stejné slavnosti v říjnu 2016, tedy ke 40 letům služby vlaku InterCity 125, ale tentokrát vyfotografovaný na dvoře muzea u jiného vozu stejného typu.
Autor: Geof Sheppard, CC BY-SA 4.0
Dieselový rychlovlak InterCity 125
Autor: lee bristol, CC BY-SA 2.0
Dieselový rychlovlak InterCity 125
Autor: Matt Buck, CC BY-SA 2.0
Rychlovlak InterCity 125 vjel na železniční most přes záliv Firth of Tay ve Skotsku. Na druhém břehu zálivu vidíme město Dundee, fotografováno je z obce Wormit.
Autor: Foulger Rail Photos, CC BY-SA 2.0
InterCity 125 na železniční trati vedoucí po břehu zálivu v katastru města Dawlish
Autor: Matt Buck, CC BY-SA 2.0
Dieselový rychlovlak InterCity 125
Autor: Matt Buck, CC BY-SA 2.0
Dieselový rychlovlak InterCity 125
Autor: Matt Buck, CC BY-SA 2.0
Dieselový rychlovlak InterCity 125, interiér vloženého vozu
Autor: Matt Buck, CC BY-SA 2.0
Dieselový rychlovlak InterCity 125, interiér vloženého vozu
Autor: Matt Buck, CC BY-SA 2.0
InterCity 125 na železničním mostě přes řeku Tweed. Most navrhl koncem první poloviny století páry Robert Stephenson, syn George Stephensona.
Autor: Matt Buck, CC BY-SA 2.0
Pohled na vlak InterCity 125 přes malou přílivovou lagunu ve městě Hayle
Autor: Foulger Rail Photos, CC BY-SA 2.0
InterCity 125 na známé železniční trati v západní Anglii, která z velké části kopíruje břeh zálivu Lyme. Vzadu se nám částečně ukazuje vesnička Holcombe, situovaná mezi pobřežními městy Teignmouth (za zády fotografa) a Dawlish.
Autor: Foulger Rail Photos, CC BY-SA 2.0
InterCity 125 postrádal tři věci, které by si rychlovlak zasloužil. Neměl centrální zavírání dveří, neměl uzavřený odpadní systém toalet a nebyl uživatelsky přívětivý pro osoby se sníženou mobilitou, využívající invalidní vozíky. Od 1. ledna 2020 vstoupila v platnost připravovaná legislativa, která tyto už dávno samozřejmé vymoženosti ve vlacích předepisuje. S blížícím se termínem tak byla řada z ještě provozovaných vlaků InterCity 125 vyřazena, ale 26 vlaků společnosti ScotRail bylo náležitě modernizováno.
Autor: Foulger Rail Photos, CC BY-SA 2.0