foto: Redakce SM/Jakub Samek a Jiří Hynek
Naše pozvání do rozhovorového studia na IDETu 2025 přijal také prezident AOBP Jiří Hynek. Kromě veletrhu samotného jsme se i jeho ptali na programové priority pro oblast obrany a bezpečnost před nadcházejícími volbami.
Jsme druhý den dopoledne na IDETu. Jak hodnotíte dosavadní průběh veletrhu, a co vás případně na něm nejvíce zaujalo?
Já to zaklepu. Kdyby dnešek i zítřek byly takové dny jako byl včerejšek, tak jsem přesvědčen že IDET splnil očekávání. Troufám si říci, že i nadmíru očekávání. To, že tady bude zastoupena politická reprezentace České republiky se dalo předpokládat. Nakonec je volební rok. Ale co mě nejvíce potěšilo byly zahraniční delegace, kterých bylo opravdu hodně. A my jsme přece jenom obor exportně orientovaný a pro nás jsou tyto zahraniční delegace velmi důležité, abychom si ten exportní potenciál udrželi.
Včera byl opravdu velmi nabitý program. Co v rámci průběhu prvního dne vás zaujalo nejvíc, nebo co byste vyzdvihl jako ten důležitý moment?
Já se přiznám, že ten první den jsem skoro neviděl expozice. Je to krutá realita, mrzí mě to a doufám že dnes se dostanu více k tomu, abych se podíval, co zde je nového. Musel jsem se věnovat jak našim delegacím, zahraničním delegacím a byla tady opravdu řada velice důležitých jednání. Nicméně přece jenom, když člověk procházel, tak si občas něčeho všimnul, a navíc večer byly některé exponáty oceněny Zlatým IDETem a dalšími cenami. Mě třeba nejvíce zaujal autonomní systém průzkumných dronů, který je schopen pracovat v roji naprosto autonomně a dostat se nad nějaké území, které detailně zmapuje. Je to projekt Vysokého učení technického Brno, a já jsem přesvědčen, že tohle jsou právě věci, které budou určovat budoucí válčiště, ale nejenom válčiště – vlastně i území, které může být zasaženo nějakým chemickým spadem třeba po havárii továrny, nebo to může to být požářiště, může to být území, které je postiženo nějakou katastrofou, povodněmi.
Autonomní systémy jsou velice zajímavé. Druhý takový exponát, který mě taky velmi zaujal, byl produkt ukrajinské firmy, vyvinutý na Ukrajině, vyrobený na Ukrajině. Přesouvá se technologie na území České republiky, je to také autonomní systém. Ale nejsou to drony, co známe ze vzduchu - je to pozemní autonomní systém, který umožňuje překonávat různé překážky i vodní toky. Takže je schopen zabezpečovat logistiku jednotkám, které jsou v dotyku s nepřítelem a je znemožněno se k nim dostat nějakým jiným způsobem. Na druhou stranu to umožňuje i třeba transportovat raněné třeba i právě z území, které postiženo katastrofou.
Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu na každém IDETu podporuje startupy. Co přinesly letos? Je mezi nimi nějaký pozoruhodný produkt, inovace, která má šanci zaujmout do budoucna?
Všechny exponáty, které jsou zde na startupovém pavilonu, jsou zajímavé. Doporučuju všem, ať se přijdou podívat. Jsem přesvědčen, že minimálně polovina z nich najde uplatnění v praxi. Nakonec máme i zkušenosti z minula, kdy jsme dávali prostor právě novým nápadům, novým technologiím a mě jako člověka, který je i fanda do nových technologií, pak hřeje, když zjistím, že tyto technologie se už dnes někde používají. Ač třeba ti výrobci o tom nesmí mluvit, protože to dávají pro některé západní velké korporace, a první co museli podepsat byla NDA dohoda o utajení informací. Takže mě to hřeje na srdci, protože vím, že někde v kosmu lítá náš produkt, ale bohužel se tím nikde nemůžeme pochlubit.
Zmínil jste, že jsme ve volebním roce. V Security Magazínu jsme si dovolili zformulovat několik bodů, které považujeme za prioritní a které jsme vybrali z probíhající veřejné debaty na téma obrany a obecně bezpečnosti. S dovolením, protože jste prezidentem Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu, bych z toho vybral ty body, které se týkají právě obranného průmyslu, a poprosím vás o komentář, případně doplnění.
Psali jsme
S blížícími se podzimními volbami do Poslanecké sněmovny je na základě probíhající veřejné debaty užitečné definovat klíčová téma vnější a vnitřní...
Prvním velkým tématem, které rezonuje veřejným prostorem, a zvlášť před volbami, je otázka financování obrany. Máme závazek 2 %, hovoří se o 3 %, 3,5 % až o 5 % s těmi výdaji, které by nešly přímo do rezortu obrany, ale do souvisejících projektů. Jak vy vnímáte obecný tlak na navyšování výdajů na obranu? Mělo by navýšení být na dluh? Případně jestli by se obrana měla stát prioritou ve smyslu, že se stát bude muset v nějakých ohledech uskromnit, aby obrana získala prostor a letitý vnitřní dluh, který naše ozbrojené síly mají, mohl být nějakým způsobem umořen?
Obrana je součástí komplexní bezpečnosti. Protože dnes těžko rozlišujeme vnitřní a vnější bezpečnost. Rozdíly jsou víceméně setřeny do nuly. Je naprostou prioritou. Státy historicky vznikly právě proto, aby obyvatelé na daném území byli zabezpečeni, aby měli pocit bezpečí. Nejenom pocit, aby opravdu bylo bezpečí zaručeno. Proto to priorita musí být. Ale dlouho jsme do této oblasti neinvestovali. Mít pocit, že něco zvládneme skokově, má obrovská rizika. To první riziko je, že zde jsou nějaké kapacity obranného průmyslu a obranný průmysl tvoří takový vrcholek pyramidy. Je navázán na zpracovatelský průmysl, těžební průmysl, těžké strojírenství, chemický průmysl.
Politika, která především plynula z Evropské unie ve svaté snaze udělat zelenou Evropu, tento těžký průmysl vyhnala mimo Evropu. Ale jsme na něm závislí. Musíme se podívat opravdu na posílení průmyslové schopnosti komplexně v celé té pyramidě, včetně třeba zajištění surovin. Když toto uděláme, pak můžeme tu pyramidu stavět výš, ale stavět ji bez těch základů může být velmi rizikové. Obranný průmysl pak nemá šanci absorbovat peníze, které jsou do něj investovány. A pak se z toho stane bohapusté plýtvání. Proto je potřeba to dělat opravdu ruku v ruce. Ten postup by měl být vědět, co potřebujeme pro zajištění obrany, jak jsme schopni to vlastními silami udělat, a potom počítejme peníze. Ale nesmí se z toho stát soutěž, kdo vysloví vyšší cifru. To by bylo opravdu špatně.
Druhé riziko, které opravdu je nutno brát potaz, je, že můžeme mít špičkově vycvičenou armádu, dobře vyzbrojenou, můžeme mít výborný obranný průmysl, ale když nebude ochota obyvatel, vůle strádat, protože každá válka, každá krize přináší strádání, tak vlastně veškerá snaha je marná. A to proto o tom mluvím, že kdybychom roztočili nějakou dluhovou spirálu, která může skončit tím, že lidem znehodnotíme vklady, že neskutečným způsobem zchudnou, tak nebudou mít ochotu strádat, a ta naše snaha byla naprosto marná.
A poslední věc, kterou je potřeba si uvědomit, že – a nakonec to ukazuje Ukrajina – dnešní vojenský konflikt není otázkou měsíce, dvou měsíců, a musíte mít silnou ekonomiku. Kdybychom si právě třeba přílišným zadlužením, nebo neuváženými investicemi, ekonomiku zničili, tak tu válku už jsme prohráli ještě předtím, než začala. Já také jako příměr rád dávám fakt, že 2 % z velké částky může být více než 3 % z malé částky. Proto potřebujeme posilovat ekonomiku, a zároveň opravdu musíme více do obrany investovat. Já bych začal tím, že bych upřednostnil nákupy od vlastního průmyslu, a to z jednoho prostého důvodu – protože ty peníze se mi do roka vrátí. Posílím vlastní ekonomiku, nastartuju ji. Opravdu můžeme obranným průmyslem nastartovat ekonomiku, no a pak můžeme v dalších letech vydávat více a více.
Psali jsme
Přístup vlády v oblasti vnější a vnitřní bezpečnosti musí být vyvážený a koordinovaný. Důležitá je rovněž otázka unifikace výzbroje a výstroje...
Přesně ta vaše poslední věta mě přivádí k jednomu z bodů, které také v návrhu priorit máme, a ten se týká unifikace výstroje a výzbroje mezi bezpečnostními složkami České republiky. Ministerstvo obrany dlouhodobě zastává vůči českému obrannému průmyslu pozici odpovídající jeho významu pro obranyschopnost státu a udržitelnost ozbrojených sil. Možná ne tak docela je to stejné v rezortu vnitra, podíváme-li se třeba na výzbroj a výstroj police České republiky, která mnohdy přichází ze zahraničí od zahraničních výrobců. Rád bych se tedy zeptal, jestli by mělo být jednou z priorit budoucí vlády snažit se o maximální využití domácího obranného a bezpečnostního průmyslu pro účely výstrojování a výzbrojování bezpečnostních složek?
Já jako představitel především českého obranného a bezpečnostního průmyslu si samozřejmě přeji, aby veškeré ozbrojené sbory byly vybavovány českými výrobky. Je to otázka opravdu odborná, protože něco jiného jsou vojenské zbraně, a něco jiného jsou zbraně pro bezpečnostní sbory. To je opravdu na velkou diskuzi. Cílem bezpečnostních sborů je zastavit útočníka. Cílem vojenských zbraní je plnit bojové úkoly a provádět operace. Jsou to třeba i jiné typy nábojů. Je tam spousta odlišností.
Jsem přesvědčen, že cesta dopředu je zaprvé v drobné změně legislativy, protože i z některých usnesení Evropského soudního dvora, je zřejmé, že nelze uplatnit výjimku ze smlouvy o Evropské unii na vybavování bezpečnostních sborů. Ale myslím si, že nějaká vnitřní pravidla si můžeme upravit tak, abychom věděli, že pro domácí průmysl jsme na domácím hřišti. Pískáme férově, ale jsme na domácím hřišti. A potom je to věc vývoje. Je potřeba tu techniku pro bezpečnostní sbory vyvíjet ruku v ruce právě s bezpečnostními sbory. Když je pustíme do té fáze vývoje a vznikne nějaký produkt, a pak i když se vypíše veřejná soutěž, co jim nejlépe bude vyhovovat? To na čem se podílely, protože k tomu už v době vývoje mohli říci svoje názory. A to si myslím, že je cesta dopředu.
Ale aby to byla unifikace, stejnou zbraň, stejnou taktickou vestu, stejné boty, stejné oblečení měli vojáci i policisté, tam si myslím, že oni plní jiné úkoly, hrají jinou roli, potřebují jiné věci. Tam ta unifikace nemůže být. Ale aby to bylo od domácích firem, tak aby bezpečnostní sbory byly spokojené s tím co dostanou, aby české firmy vyráběly pro vlastní bezpečnostní sbory, a tím si otevíraly dveře i do zahraničí, to si myslím, že je cesta. Šel bych opravdu cestou společného vývoje a podílení se na vývoji.
Ona ta naše úvaha byla vedena jednak snahou o zajištění operační interoperability mezi policií a armádou ve smyslu obrany teritoria, protože se určitě může stát, že v případě krize vojáci a policisté budou nasazováni bok po boku, a zároveň také ta úvaha směřuje k výhodám ekonomickým, které přinášejí multiplikační efekty.
Psali jsme
Mezi priority rezortu obrany musí i po volbách patřit systematická a efektivní podpora českého obranného průmyslu. A maximální urychlení...
Navážu v tomto tématu – před dvěma lety jsme s vámi tady na IDETu dělali rozhovor po podpisu akvizice na pásová bojová vozidla pěchoty, a vy jste tehdy byl velmi kritický směrem k dojednanému podílu českého obranného průmyslu a absenci servisní smlouvy. Chtěl bych se zeptat, jak hodnotíte tu současnou situaci tohoto projektu, a zároveň jestli by pro budoucí vládu po volbách mělo být tématem to, že když Ministerstvo obrany v případě takových velkých strategických akvizic jedná o zapojení domácího průmyslu, jestli by mělo hrát mnohem aktivnější roli a mnohem intenzivněji do toho procesu vstoupit. Nenechat tu otázku čistě na zahraničním dodavateli, ale nabídnout konkrétní česká řešení a hrát svou roli mnohem aktivnějším způsobem?
Vy jste si na otázku v podstatě odpověděl. Nejenom, že by mělo Ministerstvo obrany tuto roli hrát, ale ono musí tuto roli hrát. Co je vlastně cílem zapojování domácího průmyslu do nějaké výroby nebo servisu, řešení životního cyklu nějaké konkrétní techniky, která se bere ze zahraničí? Primární úlohou nejsou ekonomické výhody. Oni by ani být neměly. Primární je takzvaná bezpečnost dodávek. Můžu kupovat od spřátelené země, ale v momentě, kdy tu techniku dostanu, ona nemusí být už spřátelená, nebo může řešit svoje problémy. Když bude řešit svoje problémy, budou pro ni prioritní. Nějaké mezinárodní smlouvy budou sekundární, a my tu danou techniku nemůžeme opravovat.
Přitom to není technika, která je na rok, na dva, na tři. Ta je tu opravdu na dlouho, my ji musíme udržet v bojeschopném stavu vlastními silami. A tam je právě ta role ministerstva obrany i generálního štábu – říci: toto jsou prvky, které musíme mít zajištěny, protože když nebudou fungovat, technika nebude fungovat. Jestli mi u nákladního automobilu nepůjdou ukazatele změny směru, no tak se s tím dá bojovat. Ale když nebudu mít náhradní díly na motor, no tak mi automobil jezdit dlouho nebude. Takže vydefinovat ty komponenty, ty díly, které jsou klíčové, zároveň k nim najít vhodné partnery v tuzemsku, kdo je umí vyrábět, a říci partnerovi: toto jsou firmy, se kterými uzavřete smlouvu, dohodu, naučíte je to, budete spolu spolupracovat, protože jinak my od vás ty věci nekoupíme.
My nemůžeme vytvořit závislost. V případě krize se pro projeví – trochu odbočím, my jsme to viděli v době covidu. Spřátelené země si zabíraly roušky, zastavovaly si dodávky, a jaká byla spolupráce? Každý se staral sám o sebe. A bylo by to to samé v případě nějakého konfliktu, nedej bože války. Takže tam já v podstatě vidím tu roli ministerstva obrany mnohem silnější. To není o tom, že řekne: já chci 40 % podílu práce. Ne, já chci tu a tu práci, a spočítám, kolik ten podíl bude. A druhá věc je, když vytvoříme vzájemnou závislost s dodavatelem. To znamená, že mu řekneme: ano my to o tebe vezmeme, ale tyto věci budeme vyrábět pro tebe. Nejenom pro vlastní potřebu, ale i pro tebe. Takto se dostaneme do řetězce a budeme na sobě závislí vzájemně. A pak nemůžeme jeden druhého podrazit.
Takto mimochodem prezentuje princip průmyslové spolupráce společnost KNDS Deutschland při chystané akvizici bojových tanků Leopard 2A8. Přesně toto nám řekl obchodní ředitel Thomas Fritzsch loni na Eurosatory v rozhovoru.
Je to koncept, který dává logiku. A pak je ještě otázka – nejenom říkám průmyslové spolupráce – ale já bych si přál, aby se ministerstvo obrany připravovalo na válku, která by mohla přijít. A ne na válku, která byla, protože zkušenosti z války Ruska na Ukrajině jsou neocenitelné. A nakonec vidíme, kterým směrem se to vyvíjí, a musíme opravdu podstatně více investovat do výzkumu, vývoje, nových technologií. Nemůžeme s Ruskem soutěžit o to, kdo vyrobí více dělostřeleckých granátů, tam vždycky prohrajeme. Ale musíme trefit na první dobrou.
Ještě bych se vrátil k té své úvodní podotázce, jak hodnotíte stávající stav projektu BVP, protože slyšíme zejména ze strany opozice poměrně důraznou kritiku toho, jak se zapojení obranného průmyslu vyvíjí. Je zpochybněno, jestli se vůbec dostaneme na těch 40 %. Ministerstvo obrany neustále samozřejmě potvrzuje, že ano, že smlouvy budou podepsány a že ten podíl bude naplněn, respektive dokonce překročen. Jak to ze svého pohledu hodnotíte vy?
Mám určité signály, že – a mám to od členských firem – se jim dařilo některé dílčí kontrakty uzavřít. Zaplať pánbu za to, ale domnívám se, že máme ještě dost daleko na naplnění těch 40 %. Že se opravdu Švédové musí mnohem více snažit. Nakonec naše asociace se chce na tom podílet. Nabízíme schopnosti našich menších a středních firem, nabízíme technologie, které mohou být pro švédskou stranu zajímavé. Ale je to na nich oni. V případě, že to nesplní, tak ztratí kredibilitu. To není jen o tom, že zaplatí nějaké penále. Ale všude ve světě se bude vědět: tahle firma neplní svoje závazky, a oni si toho musí být vědomi.
Na druhou stranu myslím si, že i pro ministerstvo obrany by to měla být zkušenost pro budoucnost. Jak k takovým projektům přistupovat od začátku. Od začátku se výrazně více zapojovat. Neříci jenom: je tam 40 %, my jsme podepsali smlouvu, dáme sankci a je to míč je na straně dodavatele. Ne. Vždyť je proboha v zájmu ministerstva obrany, aby byla ta práce odvedena v České republice. Aby zajistili bojeschopnost dané techniky v případě jakékoliv krize. A to sankcí nevyřeší.
Psali jsme
Je na místě zvážit, zda by Explosia jako klíčový dodavatel obranného průmyslu, neměla být převedena z Ministerstva průmyslu a obchodu na Ministerstvo...
Mezi našimi body, a zase využiji toho, že tady mám prezidenta Asociace obranného průmyslu, jedním z témat, které zaznívá, je otázka výroby munice. Také jste to zmínil. Je jedním z klíčových produktů. Průmysl se potýká s nedostatkem surovin, zejména nitrocelulózy. Raketově roste cena střelných prachů. V České republice máme akciovou společnost Explosia, jejímž akcionářem je Ministerstvo průmyslu a obchodu. Je unikátní, nebo velmi významná v oblasti výroby celospalitelných hnacích náplní. Zaznívá názor, že by z hlediska potřeb ozbrojených sil mohlo být výhodné, kdyby Explosia nepatřila pod ministerstvo průmyslu, ale přímo pod ministerstvo obrany, které by takovým způsobem potom mohlo lépe řídit její činnost ve smyslu uspokojování potřeb Armády České republiky.
Já jsem se s tím názorem setkal. Neříkám, že je špatný, neříkám že je dobrý. Výroba střelného prachu a samozřejmě i nitrocelulózy, která je klíčová pro výrobu střelného prachu – ale jsou další a další suroviny – je opravdu nezbytná pro to, abychom vůbec měli nějakou munici. Ať už malorážovou, středorážovou, nebo velkorážovou. To je strategický zájem státu. Stát musí najít řešení. Ať si to proboha ty rezorty mezi sebou nepřehazují. Není možné, aby premiér řekl, že je to starost ministra průmyslu, nebo starost ministra obrany. Je to starost vlády a v čele vlády stojí premiér. Odpovědnost za to, jestli střelný prach je, nebo není, je v rukách vlády, a tím pádem premiéra.
Ať najde expertní tým, ať najde schopné manažery, kteří si řeknou: potřebujeme splnit ty a ty podmínky na to, abychom navýšili výrobu. Stát je musí vytvořit. Ale já se obávám toho, že když si to budou ty rezorty přehazovat mezi sebou, tak za pět let se zase bude říkat: nebylo by dobré, aby to třeba bylo v nějakém jiném rezortu? Ne, je to starost vlády, vláda ať se stará. Nakonec my si ji platíme z našich daní jako poplatníci, a bez střelného prachu opravdu ta obranyschopnost bude velmi velmi malá.
Psali jsme
Domácí produkce munice a střeliva je pro stabilitu a jistotu bojeschopnosti armády klíčová a stát by měl podporovat vývojové a výrobní...
Rád bych se dále zeptal, jestli by pro budoucí a vlastně každou další vládu měla být prioritou maximální podpora domácí výroby munice, domácích kapacit. Tak aby Armáda České republiky se opravdu mohla plně spolehnout na domácí průmysl v oblasti výroby munice a střelivo. To znamená, pokud budeme nakupovat munici a střelivo v zahraničí, tak jenom v případě, že domácí kapacity budou plně naplněny, a nebude jiné cesty?
Já jsem přesvědčen, že v oblasti takové té nejvíce používané munice, je to důležité. Existuje jistě nějaká speciální munice a existuje jeden výrobce v Evropě a my nemáme schopnost. Přece jen žijeme v globalizovaném světě. Já říkám vždycky, že od té globalizace bychom se měli vrátit více k lokalizaci, ale ono to nejde změnit ze dne na den. Je to dlouhodobý proces, a nejde to udělat hned. Měli bychom to nějakým způsobem maximalizovat, ale zároveň se nefixovat jen na munici. Uvedu příklad z Ukrajiny.
Říkali mi: No, my můžeme zničit cíl dělostřelectvem. Pro nás, když je dobrý dělostřelec, tak dá první ránu, upraví, dá druhou, a na třetí ránu zasáhne. Jeden ten granát stojí 3400 euro, dohromady více než 10 tisíc eur na zničení cíle, což může být pěšák v zákopu. Když tam pošleme levný dron, samozřejmě vybavený nějakou robustní elektronikou, protože přece jen radioelektronický boj je dnes na obou stranách – jak na ukrajinské tak na ruské na špičkové úrovni – tak jsme schopni cíl zničit za 1000 dolarů. Takže nefixovat se jenom na to, že ano, musíme mít dostatek munice, ale musíme se zase podívat na zkušenosti z války z Ukrajiny a víc se koncentrovat na ty výrobky, které dávají komparativní výhodu.
Vy jste zmínil, a nejenom na letošním IDETu, to že například drony z produkce českých společností jsou čím dál intenzivněji prezentovány. My to máme i jako jeden z bodů programových priorit, tedy intenzivní využití výsledků domácího průmyslu v oblasti bezpilotní techniky, protože v České republice je celá řada výrobců se špičkovými produkty. Tedy opět otázka, jestli by budoucí vláda měla jako jednu ze svých priorit v oblasti obrany mít právě podporu toho směru, že Armáda České republiky bude v maximální možné míře využívat kapacity domácího průmyslu, vývoj a výrobu bezpilotní techniky?
Ono jí stejně nic jiného nezbude. Je potřeba to udělat včas, ale ono nic jiného nezbude. Mít pocit, že nějakým navýšením peněz a nějakými bonusy naberu více lidí do Armády České republiky? Možná o něco více, ale musíme se začít starat o to, aby byly zabezpečeny schopnosti, které má armáda mít i za těch podmínek, že se nepodaří tam dostat lidi. A jsme u masivnějšího nasazení techniky, využívání autonomních a robotických systémů. Dnešní trendy jsou o mnohem masivnějším investování prostředků, ale i lidských kapacit, do výzkumu a vývoje, včetně mezinárodního výzkumu a vývoje.
Chceme-li dohnat ztrátu, kterou má Evropa v oblasti obranných technologií za Spojenými státy, aspoň ji snížit – nemyslím si, že je tu šance je úplně dohnat, ale dostat se na takovou míru, která bude dostatečná – tak se musíme soustředit na investice do mezinárodních projektů. Lídrem je Čína, která prostě jde obrovským tempem v oblasti výzkumu a vývoje dopředu, a my na to musíme umět reagovat. A určitě i Ukrajina, která má přímý kontakt s využitím a přímé zkušenosti. A proto si myslím, že třeba mezinárodní projekty s ukrajinskými týmy jsou tou cestou dopředu. Oni opravdu mají praktické zkušenosti. Já jsem kolikrát překvapen,a znám ukrajinský průmysl z doby před válkou, který nebyl na žádné špičkové úrovni, měl všechny rysy toho socialistického, sovětského průmyslu, ale oni udělali obrovský krok dopředu. Pojďme s nimi víc spolupracovat.
Tagy