Ostudné mzdy pro herce
Jak je ale možné, že mzdy herců zlaté kapličky nedosahují ani státního průměru? Jak se nedávno svěřil například člen Činohry Národního divadla Robert Mikluš, finanční ohodnocení často nedosahuje ani průměrné pražské mzdy. „Bohužel, my herci nemáme žádné páky na to, abychom si větší platy dokázali prosadit,“ svěřil se herec v rozhovoru pro Český rozhlas. „Když stávkuje učitel a jeho dítě nejde do školy, tak si toho každý rodič všimne. Ale když z pěti procent lidí, které zajímá divadlo, někdo do toho divadla kvůli stávce nemůže, půjde třeba do kina,“ vysvětlil Mikluš. „Ale je velká ostuda, že herci Národního divadla nemají ani průměrné platy,“ zdůraznil herec.
Ani miliarda nestačila
Z výroční zprávy Národního divadla za rok 2024 vyplývá, že v instituci pracovalo 1306 lidí, z čehož méně než polovinu, konkrétně 610 osob, tvořil umělecký personál, tedy herci, hudebníci a tanečníci. Představa, že se za zdmi této divadelní instituce skrývá dalších 696 pracovníků z technického, administrativního a umělecko-technického personálu, je sice skoro až neuvěřitelná, ale budiž.
Zdá se, že provoz takovéto organizace asi nebude levnou záležitostí, jenomže i přes téměř miliardovou finanční injekci od ministerstva kultury muselo divadlo čerpat dalších více než 104 milionů korun z vlastních rezerv a fondů. Důvodem měla být údajně inflace, zvyšující se ceny energií a další náklady, ale kdo ví.
Sečteno a podtrženo, výroční zprávu Národního divadla za loňský rok sice zdobí hospodářský výsledek v kladných číslech, konkrétně 16 631 484 korun, avšak za jakou cenu? Odpověď je jednoduchá, téměř miliardovou; vedle zmíněných 16,6 milionu korun působí spíš jako »plivnutí do moře«. Při pozornějším čtení především drobného textu ve výroční zprávě je zkrátka zřejmé, že i zde platí »navrch huj, vespod fuj«. Je evidentní, že tento model nemůže být dlouhodobě udržitelný. Ale proč se ho nikdo nepokouší změnit?
Změna je v nedohlednu
Čím dál tím častěji se objevují názory, že by se Národní divadlo mělo ze státní příspěvkové organizace změnit na akciovou společnost vlastněnou státem, což by mělo přinést větší odpovědnost, přehlednější řízení a stabilnější hospodaření. Změna je však stále v nedohlednu a obrovským sumám, které tečou pod jevištěm Národního divadla, se nikdo nevěnuje. Je sice zřejmé, že to nefunguje, ale nikdo s tím nic nedělá. Je totiž daleko jednodušší nechat systém běžet tak, jak je. Bez rizik a odpovědnosti, ale za cenu dlouhodobé neudržitelnosti a miliardového kapesného z našich peněženek.
Státem živený mastodont
Národní divadlo není jen budova nebo instituce. Je to symbol, značka, ikona. Ale právě proto si zaslouží moderní přístup, jasnou revizi efektivity a udržitelnou vizi do budoucna, která opět neskončí jen u každoročního natahování ruky ke státu.
Není pochyb o tom, že jeho kulturní význam je obrovský. Ale stejně obrovské jsou i náklady, které zůstávají bez adekvátní diskuse a především řešení. A zatímco se na scéně tleská, v zákulisí stále »zahnívá« několik nezodpovězených otázek, které jsou přitom klíčové. Proč si největší české divadlo stále neumí na svůj provoz alespoň z poloviny vydělat samo? A co všechno jsme ještě ochotni mu obětovat?
Stojí to za to?
Co Národní divadlo za miliardovou státní podporu svým divákům vlastně nabízí? Poslední dobou se hodně mluví především o souboru činohry a jeho repertoáru, který pod vedením uměleckých ředitelů Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského prošel podivnou změnou.
Oficiálně se mluví o inovaci a otevření prostoru mladým tvůrcům a hercům, na repertoáru se objevují někdy až moc »umělecky« zpracované hry, z ansámblu mizí slavná jména a nahrazují je neznámí, mladí herci, kterým mnohdy chybí výrazný přednes i osobnost. Otázka však je, jestli o alternativní pojetí klasických her a neokoukané tváře vůbec diváci v Národním divadle stojí. „Lidé mi píšou, že velmi komplikovaně získali lístky do Národního, ale to, co viděli… Že už tam nikdy nepůjdou,“ posteskl si například herec Jiří Štěpnička pro Rytmus života.
Z Hamleta musel odejít
Osobní zkušenost s tím má například i moderátor Pavel Poulíček. „Nikdy bych se neodvážil odejít z divadla, protože se mi něco nelíbí. Ale byli jsme s rodinou v Národním divadle na Hamletovi, kam jsme s velkou slávou uvedli naši dceru s tím, že teď ji čeká velký kus. V polovině jsme se ale museli zvednout a odejít. Nešlo to,“ řekl Poulíček ve svém pořadu Tak určitě! s tím, že bylo nastudování hry asi až příliš alternativní a »umělecké«. „Proč dopouštíme, aby se v Národním divadle hrálo tímto způsobem?“ zlobil se Poulíček.
Herec Martin Zounar se zase domnívá, že z kopce to jde s divadlem už od dob, kdy činohru vedla Daniela Špinar, toho času vlastně ještě Daniel. „V Národním divadle je to jinak už od doby pana Špinara, který řekl, že Národní divadlo nepotřebuje diváky, že dělá počiny,“ zlobil se. „Jak vůbec může říct, že dělá »počiny«?! A kdo mu na ty »počiny«, ku*va, dává peníze?!“ neskrýval Zounar své emoce. A Rytmus života mu rovnou odpoví: Platíme to my všichni ze svých daní, které odvádíme. A tahle »legrace«, tedy »počiny«, nás stojí skoro miliardu ročně. A co na to politici a ministerstvo kultury, které o přidělení obřích dotací rozhoduje?
Fotogalerie |
