Článek
Poprvé jste sem přijela v roce 1970. Jak to tu vypadalo?
Festival se odehrával v nedobré atmosféře, spousta lidí musela po roce 1968 z branže z politických důvodů odejít. Já jsem tehdy pracovala velice krátce v odborném časopise Film a doba. Nic a nikoho jsem neznala, byla jsem mladá a mezi novináři nová. Bydlela jsem se čtyřmi úplně cizími lidmi na pokoji v dvojhotelu Horník a Slovan – koupelna byla na chodbě, a když jste se chtěli vykoupat, museli jste si na recepci za patnáct korun půjčit klíč. A filmy se promítaly skoro výhradně v sále hotelu Moskva, jak se tehdy jmenoval Grandhotel Pupp.
V souvislosti s rokem 1970 se mluví o kontroverzi s udělením Velké ceny filmu Kena Loache Kes. Bylo to tenkrát téma i mezi novináři?
Ne, já se to dozvěděla až o mnoho let později od tehdejších porotců, francouzské herečky Marie-José Nat a polského režiséra Krzystofa Zanussiho. Ti odolali tlaku organizátorů, aby místo Loache ocenili sovětský film U jezera, museli ale vedení festivalu pohrozit odchodem z poroty. Díky jejich statečnosti si Vary mohou připisovat objevení režiséra, který v dalších letech slavil velké úspěchy v Cannes či v Berlíně. Ale tenkrát jsme do toho neviděli; já se popravdě s těmi hlavouny z festivalu ani nechtěla stýkat, schválně jsem se od nich držela dál a psala si své články.
Byl už tenkrát festival i společenskou akcí?
Já se recepcí moc neúčastnila, až z Jankova dokumentu Filmová lázeň jsem se dozvěděla, že se zde už v těch socialistických letech žilo docela divoce. Jediný pocit, který si vybavuju, je zřetelná zapšklost – všechno bylo šedivé, žádné kavárničky na kolonádě. Nezapomeňte, že kousek za městem končilo vojenské pásmo.
A kdy vlastně vznikl fenomén baťůžkářství?
Až v polovině devadesátých let, po nástupu Jiřího Bartošky a mne do čela festivalu. Paradoxně nám pomohl spor s nově vzniklou pražskou akcí Zlatý golem, která nám na čas vzala kategorii A, protože tu může mít v každé zemi jen jeden festival. Tím, jak jsme vzdorovali, přestože jsme nevěděli, jestli to dokážeme ustát, jsme si získali sympatie diváků i médií. Navíc jsme kladli velký důraz na program a rozkřiklo se, že se tady hrají dobré filmy. Začali sem tedy jezdit hlavně mladí lidé, studenti – v roce 1994 navštívilo projekce 36 tisíc diváků, o rok později už skoro dvojnásobek.
Ve své knížce Příběh festivalu píšete, že vás město a jeho obyvatelé zprvu nepřijali moc dobře.
Letos jsem měla ze zástupců města konečně pocit, že nás vzali za své. Líbila se jim třeba naše akce You Are the Stars, že jsme oslavy padesátého ročníku dostali do ulic. Ale dlouho to vypadalo jinak – lidé si na radnici stěžovali na hluk a tvrdili, že jim festival nic nepřináší. Museli se naučit z toho těžit, i ekonomicky.
Dlouho jste měla hlavní slovo při sestavování programu. Po vás nastoupil někdejší festivalový dramaturg Karel Och. Změnil nějak kurs?
Možná se dá říct, že jsme dříve zařazovali do soutěže diváčtější filmy ve snaze získat širší vrstvy publika. Od doby, kdy do dramaturgického týmu nastupovali představitelé mladší generace, a zejména po Karlově nástupu, se program více přizpůsobuje modernějšímu vkusu, je v něčem radikálnější.
Jak dnes vnímáte pozici karlovarské akce na festivalové mapě světa?
Rozhodně jsme co do programu, organizace i diváků nejlepší festival na východ od Berlína. Když jsem začínala, volala jsem do produkce v Itálii a říkala, že mluvím za Karlovy Vary, zpátky se ozvalo: „Kterej Karel?“ To je dneska nemyslitelné a myslím, že na tom máme s Jiřím Bartoškou svou zásluhu. Festival už teď rozvíjejí mladší kolegové, ale jedou pořád v intencích, které jsme my dva nastavili. Chtěli jsme, aby se zde hrál zajímavý a kvalitní program, ale abychom se zároveň nebrali přehnaně vážně.
