Jak berete fakt, že příští rok to bude už dvacet let od stříbrného šampionátu v Anglii?
Poborský: Je to strašné! Protože to byla příjemná zkušenost, vnímáme to tak, jako by to bylo včera. A když říkáte, že to bude dvacet let - což je pravda - tak je neuvěřitelné, jak ten čas letí. Ale je to prostě realita.
Ptají se vás fanoušci na zážitky z toho mistrovství i po tak dlouhé době?
Kouba: Ptají, samozřejmě spíše starší generace. Ti mladší už přeci jen nebyli na světě. Takže už o tom nečtou ani v knížkách. Možná když objeví něco na internetu. A to jsou spíš ty úsměvnější situace.
Poborský: Myslím si, že je to stále vděčné téma. A musím říct, že i nekonečné. Naštěstí. Protože to bylo tak nečekané a tak povedené, že si to užíváme do dnes.
Takže si najdete čas na to zavzpomínat?
Kouba: Ano, připomínáme si to. V létě jsme měli zápas s Německem, jako Czech Team 96. Naše organizace - kterou tvoří kluci, co jsme na tom Euru byli - pořádá benefiční zápasy. Takže si to připomínáme. Zrovna teď na konci roku budeme mít společné setkání. Jsem rád, že se vídáme. Že navzájem sledujeme, jak stárneme a jak se nám daří.
Co se vám při vzpomínce na Euro vybaví jako první?
Poborský: Těch vzpomínek je strašně moc. Všechny ty zápasy... Najednou jsme byli ve finále ve Wembley, představili nás královně. To jsou věci, na které se nezapomíná. Vypíchnout jednu asi úplně nejde. Protože to byl opravdu nádherný měsíc. Byl tam super kolektiv a i fotbalové výkony byly dobré. Na to se vzpomíná hezky.
Nezapomenutelný je i váš lob, který rozhodl čtvrtfinále s Portugalskem. Na ten asi také často přijde řeč.
Poborský: Jasně, to je furt dokola. Nekonečné téma.
Byl to okamžik, který vás nastartoval do velkého fotbalu?
Poborský: Mediálně určitě. Fanoušci mě znají hlavně kvůli tomuto gólu. Samozřejmě celé mistrovství mi vyšlo výborně, takže mi pomohlo. Od té doby jsem vstoupil do velkého fotbalu. Ale ten jeden gól jako takový pomohl spíš v povědomí fanoušků. Protože si ho spousta lidí pamatuje, stále je někde vyhlašovaný v nějakých soutěžích.
Asi je i pro vás osobně příjemné se na tu branku podívat.
Poborský: Samozřejmě je. Tenkrát se to povedlo a hlavně nám to pomohlo k postupu, což bylo velice důležité. Takže ano, je to příjemné.
Nekazí vám vzpomínání na Euro 1996 fakt, že jste ve finále zaváhali? Vedli jste 1:0, byli 17 minut od titulu. A nakonec jste brali „jen“ druhé místo. Jak moc to - s takovým odstupem - mrzí?
Poborský: Strašně moc. Kdyby nám někdo před turnajem řekl, že skončíme druzí, vysmáli bychom se mu. Ale najednou jsme hráli finále, vedli jsme... Takže ta prohra mrzí. Protože být první nebo druhý je strašný rozdíl. A hlavně ty věci jsou nevratné. To je na tom všem obrovská kaňka.
Přesto turnaj musíte hodnotit pozitivně.
Poborský: Jak už jsem říkal, my jsme před turnajem, ještě než jsme tam jeli, byli už jednou nohou zpátky. Konečný výsledek byl obrovským překvapením. Takže po určitém sportovním vystřízlivění a sednutí si na zem turnaj každý hodnotil kladně. A já taky.
Kouba: Já to vnímám jako start jedné silné generace. Jako dobu, která byla pro fotbal šťastná. Lidi za námi stáli, my jsme jim to vraceli poctivým přístupem na hřišti. Cítili z nás, že za republiku opravdu kopeme. Že zpívání hymny před zápasem není nějaké falešné gesto. Ten pocit ve mně zůstal a jsem na něj hrdý. Že se nastartovala generace hráčů, která později - když už jsem skončil - vytvořila nejsilnější český nároďák, co tu kdy byl.
Teď se naopak často mluví o tom, že současná generace není tak silná jako ta vaše. Na druhou stranu: ani vy jste do Anglie neodjížděli jako žádný super tým.
Poborský: Přesně tak. Myslím si, že současné mužstvo je s tím naším hodně podobné. Jak složením, tak typologií hráčů.
Kouba: Byli jsme outsideři. Naší skupině (Česká republika, Itálie, Německo, Rusko) se říkalo skupina smrti. My jsme přitom byli většinou hráči z české ligy, kteří moc zkušeností z mezinárodních zápasů neměli. To souviselo i trošičku s naším sebevědomím, kdy jsme si říkali: ty jo, my budeme hrát proti Němcům a Italům! To vše se musí nejdřív zažít, aby člověk pochopil, že i proti těmto týmům se dá hrát.
Přesto jste to zvládli a uspěli.
Poborský: My jsme do Anglie jeli jako jedna velká parta. Těžili jsme z toho, že jsme od hlavního trenéra přes asistenty, hráče až po kustody táhli za jeden provaz. Jestli tohle dokáže i současná reprezentace, má stejnou šanci uspět.
Příští šampionát ještě není ani rozlosovaný. Přesto, zkusíte si tipnout, kam až Česká republika může ve Francii dojít?
Poborský: Je to spíš takové přání... Ale jakmile prolezou základní skupinou, což je na tomto turnaji vůbec nejtěžší, bude to už o každém jednotlivém utkání. Třeba o jediné šťastné situaci. Pak se může stát úplně všechno. Dveře jsou pak otevřené až do finále.
Kouba: Je ale potřeba si říct, že každý postup na závěrečný šampionát je pro český fotbal obrovský úspěch sám o sobě. Bilance, že jsme na mistrovství Evropy od roku 1996 pravidelně, je unikátní. Pro tak malou zemi, takové fotbalové prostředí, jaké zde máme, je to úžasná věc. Musíme si toho vážit a vycházet z toho při finálním hodnocení, na které určitě dojde. Ať šampionát dopadne dobře, nebo nepostoupíme ze skupiny.
Souhlasíte?
Poborský: Určitě. Účast na Euru občas bereme jako samozřejmost. Ale tak to není. Je to velikánský úspěch. Vemte si, že příští rok tam nebude třeba Holandsko, což je pro celý fotbal obrovský šok. A bylo v naší kvalifikační skupině. I z toho pohledu je potřeba to hodnotit kladně a vážit si toho.
Kouba: Spíš půjde o to, jak se budeme prezentovat. Jakou hrou. I když se fotbal hraje na výsledky, my jsme letos zažili osobní zkušenost s jedenadvacítkou. Sice jsme na Euru nepostoupili ze skupiny, ale v podstatě jsme pro český fotbal udělali velký výsledek. Všichni nás chválili, jak jsme hráli. Lidi si řekli: je tam radost ze hry, kluci bojují a umí. Těm stojí za to fandit. A to samé bych přál i áčkové reprezentaci.
