RECENZE: Národní divadlo Brno se z letité bídy probouzí i Saturninem

O přepis této velmi těžce adaptovatelné knihy, jejíž kouzlo z velké části spočívá v lehounkém stylu a noblesním jazyku, jímž je napsána, se pro brněnskou činohru postarali Martin Vačkář a Ondřej Havelka.

Nešli cestou nápodoby ani doslovného přepisu, leccos k příběhu především v dialozích a krátkých scénkách přidali, aniž by však román zcela přepsali.

A právě tak se jim podařilo vymanévrovat mezi Scyllou nadšených ctitelů, kteří knihu nezřídka umějí nazpaměť, a Charybdou těch, již předlohu tolik neznají. Příběh dokázali zkrátka adekvátně vizualizovat a zároveň nevynechali nic, co dělá Saturnina Saturninem.

Hyperbola a první republika

Oba inscenátoři s režisérem Jakubem Nvotou se rozhodli postavit atmosféru kusu na hravé divadelní hyperbole, naznačené také kulisami s obrovskými mraky, brouky a elektropřístroji (autorem scény je Szilárd Boráros).

Ale především na prvorepublikových reáliích včetně hereckého projevu a kostýmů Hany Knotkové, což na scéně dokonale podtrhla živá hudba lednické kapely Melody Gentlemen hrající taneční swingové melodie ve stylu tehdejších Dvorského Melody Boys.

Ani to všechno by jim ale nebylo nic platné, kdyby nedokázali sehnat dostatečně „věrné“ představitele pro všechny postavy z knihy, o nichž mají všichni její čtenáři naprosto přesnou představu. Jakou si ostatně dokáže vytvořit každý ctitel oblíbeného románu.

Pro brněnského jevištního Saturnina je tedy naprosto prvořadou výhrou zdejší představitel tohoto „anglického“ sluhy se suchým humorem Martin Siničák. Jeho kreace nejenže strčí zcela spolehlivě do kapsy filmového Saturnina v podání Oldřicha Víznera. Energií snoubenou s velkou hereckou kázní je Siničák knižnímu Saturninovi o míle blíž, než jak se to povedlo staršímu herci ve filmu či televizním seriálu podle Jirotkova románu.

Vedle Siničákova talentu ostatní blednou

Sledovat suše glosujícího a pohybově zároveň mrštného i dokonale upjatého Siničáka je zkrátka požitek, kterému se z principu nemůže vyrovnat žádný z dalších hereckých výkonů.

Což ovšem neznamená, že by ostatní byli špatní. Sice vedle Siničákova talentu všechny další výkony blednou, o to větší je však zásluha vypravěče, Saturninova „pána“ v podání Dušana Hřebíčka, že se na scéně neztrácí a oproti filmovému Ondřeji Havelkovi jej hraje také s větší vervou a bohatším výrazovým rejstříkem.

I svým naturelem je totiž Dušan Hřebíček nikoliv jen usedlým prvorepublikovým seladonem, jakým asi byl Jirotkou zamýšlený pán, jenž ve filmu dostal jméno Jiří Oulický.

Tatáž divadelní postava nesoucí zde jméno Leo Janský se v Hřebíčkově podání změnila spíše na zhmotnění představy, kterou měl o sobě samém tento drobátko zakomplexovaný konzervativec v knize, v níž je vypravěčem. Leo je tu tedy skutečně tím nepřitažlivým nemotorou náchylným k úrazům a nešikovnostem všeho druhu.

Doktor Vlach? Spíš pivní skaut než noblesní glosátor

A tak se opravdu můžeme divit, proč se do takového nudného patrona zakoukala mladinká Barbora Terebová, již zde s dívčí svěžestí a navíc opravdu krásným zpěvem swingových písní představuje hostující půvabná Annette Nesvadbová.

Což však neznamená, že by Dušan Hřebíček neměl Lea takto hrát, naopak, jde o zajímavější pojetí než ve filmu s Ondřejem Havelkou.

K dobrým výkonům patří ještě poněkud robustnější Dědeček Zdeňka Dvořáka, zatímco teta Kateřina Jany Štvrtecké dohání svůj nižší věk a tloušťku, které jí pro knižní Kateřinu chybějí stejně jako Janě Synkové ve filmu, i podobným nervním pobíháním a přehráváním.

A doktor Vlach je v podání Romana Nevěčného spíš pivní skaut než noblesní glosátor. Zato Štěpán Kaminský hraje Milouše opravdu roztomile.