14°C
Jakou nejhorší chvíli jste při živém vysílání zažila?
„Musím zaklepat, že za mnou taková není. Protože vysíláme ve dvojici, mám velkou oporu v parťákovi. S Reyem už jsme spolu sedmnáct let a jsme na sebe tak napojení, že vím, že kdyby se něco stalo, on to zachrání a naopak. Nejhorší vzpomínku mám na první vysílání televizních novin, 5. srpna 1999, to bylo nejhorší.“
Jak velký byl strach?
„Hodně, všichni do mě vkládali naději, očekávali, jak to dopadne. Měla jsem za sebou přípravu, ale ne zase tak velkou. Nechtěla jsem zklamat ty, co si mě vybrali. Ukázat všem, že to bylo správně, byla pro mě asi ta nejtěžší zkouška.“
Říkala jste, že na sebe s Reyem slyšíte. Poznáte, že se blíží katastrofa?
„Už cítím tu vibraci. Nemusí ani udělat žádný pohyb tělem a už vím. Když Reyovi třeba v živém vstupu řeknou do sluchátka, že není spojení, a já to nevím. Cítím, že se něco děje.“
Jak to zachraňujete?
„Zpozorním ještě víc a čekám, co bude, a když vidím, že se otáčí, už se otáčím s ním do kamery, abychom začali mluvit ve společném záběru.“
Kdy jste byla ze zpráv tak smutná, že jste třeba zadržovala slzy?
„Pokud se to týká například tragických dopravních nehod, týraných dětí nebo když se vysílalo o útocích v Paříži. To jsou zprávy, které mě chladnou rozhodně nenechávají. Slzy na krajíčku jsem měla taky při různých pohřbech a nejvíc to bylo v době těhotenství, kdy hormony lítají. Stačila i dojemná hudba u reportáže, nebo jsem jen viděla maminku s dítětem, tak se mi chtělo plakat. Naštěstí jsem to udržela. Před kamerou jsem to nezvládala, když jsem tančila v soutěži Bailando. Bylo to velice emotivní. Promítaly se tam příběhy, pro které jsme tančili, a zasáhlo mě to natolik, že jsem začala během přenosu brečet.“
Potkal vás někdy i záchvat smíchu?
„Ne, musíte se prostě udržet. Ale někdy se třeba stalo něco v režii, co divák nevidí, a během reportáže se rozesmějete a pak na tu samotnou zprávu se musíte zklidnit a jet dál. Většinou na konci, když se loučíme s divákem, se párkrát nepovedlo a odbourala jsem se. V tom závěru to už ale naštěstí tak nevadí.“
Co se nejvíc změnilo za tu dobu, co vysíláte?
„Nejvíc asi technika, studio, které je ultramoderní, a také se třeba jinak točí reportáže. Vyměnili se redaktoři, šéfredaktoři, vedení. Za tu dobu jsme si s Reyem mohli vyzkoušet moderovat vedle Televizních novin i Noční Televizní noviny nebo pořad Víkend. Jinak si upravujeme naše texty jako na začátku. Máme poutání na Televizní noviny nebo někdy takzvané rychlé vstupy. Hodně se za tu dobu měnila vizáž, styl oblékání a líčení. Teď už žádné hluboké dekolty, střídmější líčení…“
A vám vyhovovaly víc ty výstřihy?
„Střídmější styl líčení a oblečení mi do Televizních novin sedne daleko více. Oblečení by nemělo poutat velkou pozornost diváka. Měl by se spíš soustředit na obsah. Na druhou stranu se ráda obléknu i sexy, ale na jiné příležitosti.“
Řekla jste, že spousta lidí se vyměnila, ale vy jste zůstala. Vydržela jste sedmnáct let. Bála jste se někdy, že skončíte?
„Žiju každý den s tím, že to může skončit. Této práce si maximálně vážím, moc mě baví a naplňuje, ale uvědomuji si, že každý den může nastat konec.“
Máte tedy představu, co byste dělala, kdyby vám jednoho dne řekli, že s moderováním končíte?
„Mám, ale nikdy jsem o tom s nikým nemluvila, takže ani teď ne. Navíc žiju tím, co je teď, a nerada přemýšlím o budoucnosti. Užívám si naplno každý den, každý okamžik, nikdo z nás neví, co nás čeká zítra...“
Přišly vám nabídky z jiné televize nebo na nějaký pořad?
„Nabídky jsem dostala, ale nikdy jsem nad nimi ani neuvažovala. Začínala jsem na Nově, dala mi šanci a v tomto ohledu jsem naprosto loajální. Všechno jsem tak s díky odmítla, i vlastní pořad. Mě naplňuje zpravodajství.“
Kam vás lákali?
„Vzhledem k tomu, že jsem vše vždy odmítla, tak to není potřeba více rozvádět.“
Takže vy se nad tím ani nerozmýšlíte?
„Ne, jen poděkuji. Řeknu, že si toho vážím, ale odmítám.“
Hodně toho odmítáte i kvůli dětem, nelitovala jste někdy?
„Ne, děti jsou pro mě tak důležité, že bych nikdy nelitovala toho, že mi něco pracovního kvůli nim uniklo. I když se to nezdá, hodně věcí stále odmítám, například nabídky na moderování akcí. Když jsem byla bezdětná, tak jsem toho dělala hodně. Teď dělím čas na práci a na děti a ty mají rozhodně přednost.“
Brala jste děti někdy s sebou do televize?
„Ne. Když byl Lukýsek malý, hodně mi pomáhala maminka, za to jí patří velký dík. Teď mám jinou výpomoc, paní na hlídání, protože maminka se vrátila do práce. Nedovedla jsem si představit, že bych k dětem vzala někoho cizího, a měla jsem štěstí, že jsem potkala paní, kterou znám odmalička a je to pro mě blízký člověk.“
Přesto... sedíte za moderátorským pultem, je 19:28 a posíláte domů poslední SMS?
„Přesně tak. Musím mít vše pod kontrolou. Ptám se, jestli jsou najedené, vykoupané, kolik toho snědly… Takže jsem pořád na telefonu, a nakonec dostanu SMS: Luci, všechno je v pohodě, až se bude něco dít, dáme ti vědět. V 19:29 vypínám mobil a začne znělka.“
Řeší Lucas slavnou maminku? Chodí do první a děti jsou někdy zlé.
„Vůbec ne, netušila jsem, že takhle malé děti sledují Televizní noviny. Když jsem ho šla poprvé vyzvednout do družiny, všechny děti se kolem mě seběhly a začaly křičet: Jeeee, vy jste ta z té televize.“
To jsou ty dnešní děti, k televizi jsou přilepené...
„Třeba se nedívají, ale rodiče mají televizi puštěnou. Zprávy nejsou moc pro děti. Ani já nechci, aby se Luky díval, ale on chce vždy vidět maminku a poslat pusinku. Malá Linduška taky, když slyší znělku, tak běží k televizi a křičí máma, máma!“
