Dakar živě: Jsme v Bolívii. Je nádherná a extrémně nebezpečná. (+video)

Jsem rád, že jsme opustili Argentinu. Tenhle stát, tedy alespoň ta část, kterou jsem si stihnul prohlédnout, mě ničím až tak nezaujala, byla spíše děsivá. Změny počasí neberu v potaz, jde ale hlavně o prostředí plné odpadků a osad, ze kterých má respekt i policie. Zrovna při přejezdu z bivaku v Jujuy (končila tam třetí etapa a přívalové deště jej téměř vyplavily) se naše modrobílá karavana s nápisy Buggyra zastavila poblíž jedné z nich kvůli tankování a záhy nás vstřícní těžkooděnci s brokovnicemi poslali pryč. Tohle zkrátka nebyl šálek mého čaje…

Jujuy nicméně bylo pro tým strategické místo. Ve středu 6. ledna, tedy ráno po zmíněné „povodni“, zde totiž startovala první maratonská etapa letošního Dakaru. Všechny doprovodné a tiskové vozy musely odjet z bivaku, ve kterém zůstaly pouze posádky a závodní stroje. Z toho plyne, že se v případě problému na trati mohli závodníci spoléhat pouze sami na sebe. Čekalo na ně před 400 ostrých kilometrů a následný návrat do Jujuy, kde následující den startovala etapa do Uyuni. Pro mě to znamenalo ztrátu kontaktu s posádkami, stejně jako žádný internet, protože připojení v tiskových centrech stojí 24.000 amerických dolarů na celý Dakar. Tolik jste nečekali, že? Tady jsou další příklady: akreditace jednoho mechanika stojí 11.000 eur a novinářská přijde na 3.200 eur.

Ale zpátky k přesunu do Bolívie. Kontrola na hraničním přechodu Bermejo proběhla bez problémů a brzy se před námi otevřel pohled, jaký jsem dosud nezažil. Jeli jsme přes 150 kilometrů horskými průsmyky s kvalitním asfaltem, místy s geologicky nestabilními oblastmi, kde hrozily sesuvy kamenů. Bylo to jako by někdo hodil šedou stuhu do neposkvrněné přírody a občas ji provléknul skalními masívy. Všichni žijí v symbióze s přírodou a panuje zde naprostá pohoda. Zdejší lidé neřeší něco jako faktury, půjčky, leasingy a podobně. Chovají koně, kozy, osly a nebojí se je „venčit“ po frekventovaných silnicích. Z toho ostatně plyne jedno z hlavních nebezpečí, které vás zde může potkat – srážka se zvěří. V celé Bolívii se sice může jezdit maximálně rychlostí 80 km/h a kolikrát jí kvůli spoustě kamionů ani nedosáhnete, po západu slunce se však cokoliv okolo cesty stává doslova neviditelným. Bylo to podruhé na Dakaru, kdy jsem byl skutečně rád za bezpečný příjezd do bivaku.

Dakar živě: Druhá etapa. Jako na WRC!

Pro noc z šestého na sedmého ledna si pro nás organizátoři připravili provizorní zařízení ve městě Tarija. Příjezd do města byl ale naprosto fenomenální. Přestože se zde neukázal ani jeden ze závodních jezdců, vypukla před bivakem atmosféra jako na koncertě Rolling Stones. Lidé mávali, křičeli, skákali… no zkrátka nás přivítali ve velkém stylu. My jejich radost opětovali a sami si tím zlepšili závěr vydařeného dne. Tou dobou jsme ale nevěděli, co nás brzy ráno čeká.

Do bivaku jsme přijeli jako úplně poslední a vzhledem k pokročilé noční hodině už nemělo smysl rozbalovat stany, navíc když přišla zpráva o technických problémech jednoho z našich tiskových vozů. Z bivaku to k němu bylo necelých 180 kilometrů, ovšem po zcela jiných cestách, než jaké jsme dosud navštívili. Byly to prašné, kamenité nudle táhnoucí se po vrstevnicích skalistých hor, které musela naše posádka (mechanik, voják, machr přes počítače a pisálek) zdolat asi za tři hodiny. V terénním voze by to nebyl problém, my ale měli k dispozici obytný Mercedes-Benz Sprinter, který byl navíc po dobu Dakaru vypůjčený na konci loňského roku v Argentině. Pro zajímavost: třítýdenní zápůjčka vyšla asi na 4600 dolarů, tedy zhruba tolik, kolik byste zaplatili za převoz podobného auta z Česka.

Dakar živě: 3. etapa. První vítězství pro Buggyru a zaplavený bivak.

Řízení se ujal Cowley, mechanik Buggyry, a s každým dalším kilometrem stoupání jsem za to byl rád. Silnice se totiž stále zužovala, povrch byl čím dál horší a my neměli času nazbyt. Sprinter postupně měnil barvu z bílé na pískovou, poskakoval, dostával neuvěřitelné rány do podvozku a velmi často byl od hlubokého srázu méně než půl metru. Byla to „Země nikoho“, ve které by nás v případě nehody našel snad jenom průzkumný vrtulník. Vystoupali jsme až do čtyř tisíc metrů, kde už nebyla téměř žádná vegetace, a já začal kvůli řídnutí vzduchu pociťovat divný tlak na prsou. Cesta nebyla kvůli mrakům téměř vidět, Cowley však jel jako ďábel a postupně nás vysvobozoval z vysokohorského pekla. Motor postupně ztrácel tah, a kdyby se silnice ve 4400 metrech nezačala rovnat, neměli bychom už kam podřadit…

Do kontaktu s naším tiskovým vozem už mnoho nezbývalo a po předání „zásilky“ jsme vyrazili stejnou cestou zpátky do civilizace. Nyní už v poklidném tempu, což nám dalo možnost pořádně si prohlédnout okolní krajinu. Byla pustá, ale neskutečně nádherná! Člověk zvyklý na velkoměsto by zde pravděpodobně bez pomoci nepřežil, avšak místní, kteří zde žijí celý život, mají hodně tuhý kořínek. Žijí prostě ve staveních z cihel a kamenů, jsou velmi pobožní (zrovna včera zde měli Tři krále, což je pro ně velká věc!) a pro cizince by se mohli přetrhnout. Za čtyři kávy ani nechtěli žádné peníze, byli zkrátka rádi, že vidí nové tváře. Nedávno prý měli „narváno“ – to když okolo za celý den projela tři auta…

Přiznám se, že by mi takový způsob života nevadil, ne všechno je ale tak růžové, jak se zdá. Zhruba čtyřicet kilometrů před Tarijou jsme zastavili postaršímu pánovi (jmenoval se Ramón), měl stejnou cestu a v „obytce“ se docela rozpovídal. Pracuje ve městě jako stavební dělník, má čtyři dcery (to je nadělení!) a domů se dostane jednou za měsíc. Byl slušně oblečen, neměl více než jednu sportovní tašku a za poskytnutou vodu a energetické tyčinky ještě dlouho děkoval. Díky této zkušenosti se nemůžu zbavit dojmu, že my, Evropané, jsme strašně „zmlsaní“ a stěžujeme si na věci, nad kterými v jiné části našeho světa mávnou rukou. Nebo o nich dokonce nemají ani ponětí. Musel jsem se sám za sebe zastydět, protože s sebou na hloupé tři týdny v Jižní Americe tahám jeden velký kufr, sportovní tašku a batoh narvaný k prasknutí. Už nyní vím, že polovinu věci ani nevyužiji.

Vím, dneska to o autech moc nebylo, a ani nemohlo, protože v průběhu čtvrté a páté etapy jsem měl pouze kusé informace o dění na trati, vše vám však vynahradí výsledkový servis Michala Štěpanovského.