9°C
Co jste si řekla v první chvíli, když vám režisér navrhl, abyste hrála maminku Lídy Baarové?
„Měla jsem opravdu velikou radost, protože Filip mi nabízí jenom smysluplnou práci. Je to už náš společný šestý film a každá ta práce byla úplně jiná. Román pro ženy, Zrozen bez porodu, Sebemilenec, Lída Baarová… zkrátka Filip si umí vybrat látku a dobrý scénář a já jsem moc ráda, že jsem v jeho »herecké stáji«.“
S Filipem Renčem jste posbírali řadu ocenění a nominací v cizině. Za film Sebemilenec jste v americkém San Francisku a v jihokorejském Soulu získala cenu za nejlepší herečku. Jak vnímáte zahraniční ceny oproti českým oceněním?
„Ocenění jsou velmi příjemná, to je bez debat. Když jsou v zahraničí, tak se podíváte při té příležitosti do světa, vidíte jinou kulturu, jiné zvyky, což je taky veliký bonus. Ale je to pouze ten daný okamžik, který si prožijete se vším všudy, dostanete nějakou sošku, potěšíte se ten večer s přáteli, všichni vám gratulují, plácají po ramenou, ráno to vyjde v novinách, takže taky ještě taková doznívající sláva, ale tím to končí. Pak máte sošku v sekretáři a život profesní jde dál. Na oceněních se nedá stavět.“
Na čem stavíte vy?
„Daleko závažnější a důležitější je »šuškanda«. Lidi si zkrátka mezi sebou řeknou, jaký ten film je, a buď na něj půjdou, nebo ne a nezajímají je ani kritiky, ani ocenění, lidi si vyberou sami. Znám to moc dobře z divadla. Některá představení se vychválí, ocení, některá zas kritika ztrhá a lidi si stejně vyberou sami. Buď máte vyprodáno, anebo ne. Takže já bych ta ocenění brala jako takovou milou hru.“
Jaký rozdíl je pro vás mezi divadlem a filmem?
„Veliký. Film natočím a už ho nemůžu ovlivnit. Jednou je váš výkon hotový a nemůžete ho měnit. Proto si taky vybírám režiséry, kterým absolutně důvěřuju a kteří vědí, jak se mnou pracovat a jaký výkon chtějí, abych podala. V divadle je to něco jiného. Tam je pro mě každý den premiéra. Ani jedno představení nehraju stejně jako to předešlé. Stále něco zdokonaluju, přidávám svoji vlastní momentální náladu, hraju si s tím představením jako se svými důvěrně známými panenkami. Vnímám lidi, jak reagují, a podle nich se představení vyvíjí. Tohle film nemá, ale zase má spoustu jiných neuvěřitelných možností, které vám divadlo nemůže nabídnout.“
Jak se vám hrála maminka Lídy Baarové a jaký na Lídu Baarovou máte názor?
„Přečetla jsem šest Lídiných životopisů i deník její sestry Zorky Janů a tam mezi řádky jsem pochopila, jak je strašně důležité zázemí a výchova. To její životní neštěstí, do kterého se vlastní vinou dostala, nepřišlo jako blesk z nebe, nepřišlo jen tak náhodou a nebyla to jenom její vina. Lídin otec, kterého ve filmu hraje Martin Huba, neměl v její herecký talent důvěru. Zato matka, kterou představuji já, byla až posedlá jejím úspěchem. Sama se vzdala své kariéry operetní zpěvačky a věnovala se rodině a dvěma dcerám a zasunula do sebe hořkost. Jakmile pochopila, že její dcera Lída je krásná a má talent, začala žít její kariérou a velmi ji podporovala a protežovala ve všem, i za cenu »hluchoty a slepoty« vůči okolnímu světu. Zvěrstva, která se na lidech páchala, nechtěla vidět ani slyšet, hlavně že dcera bude slavná.“
Ve filmu se postava Lídy Baarové ptá, jestli je milovat zločince zločin. Co byste jí odpověděla?
„Myslím, že to tak stará paní Baarová na konci života chtěla vidět, aby si nemusela přiznat pravdu. Podle mého názoru se zamilovala do moci a do své veliké kariéry, která přesáhla hranice Čech. Když někdo může určovat váš vzestup, vaši kariéru, může z vás udělat někoho nad druhými, to je veliké afrodiziakum.“
Lída Baarová po válce nesměla hrát. Dokázala byste si bez herectví představit život?
„Nechci vyslovovat tu situaci, pro kterou bych se musela vzdát divadla, ale život je život a musíme pokorně počkat, co nám nabídne a kam nás zavede. Jediné, co je nad divadlem a nade mnou samotnou, jsou mí synové. Pro ně bych se vzdala divadla dobrovolně.“
