Trocha humoru do toho umírání. Italská tragikomedie Mia madre o paradoxech lidských rolí

Nanni Moretti (Synův pokoj, Habemus papam) se dokáže věnovat velmi závažným tématům s osvobozujícím nadhledem. O to se snaží i ve snímku Mia madre (jehož název distributor ponechává celkem bezdůvodně bez českého překladu). Hlavní hrdinkou je filmová režisérka Margherita (Margherita Buyová), jejíž matka umírá. Není to umírání s drastickými projevy a hororovými situacemi: matka prodělala zápal plic, který jí poškodil srdce, a konec se neodvratně blíží. Všechno vlastně probíhá velmi poklidně – přesto jde zřejmě o nejtěžší zkoušku, kterou kdy Margherita procházela.

Hlavní postavou je režisérka Margherita (Margherita Buyová)

Neradostná linie ztráty blízkého člověka se proplétá s úsměvnou studií Margheritiny práce: dění na filmovém place je vděčný zdroj chytře zábavných situací, mistrovským dílem v tomto ohledu je samozřejmě Truffautova Americká noc. Jejímu duchu se Mia madre v některých pasážích přibližuje. Margherita natáčí sociální drama ze současnosti, jehož hlavní zápornou postavu má ztvárnit zaoceánská hvězda Barry Huggins (John Turturro). Představitel nového majitele továrny, který chce propouštět dlouholeté zaměstnance, se ale ukáže být osobně ještě nesnesitelnější než v roli. Je narcistický, prolhaný, přezíravý a nedokáže se bez chyby na učit ani krátký text v italštině.

Zprvu jen drobné komplikace přerostou ve výbuch emocí a vzájemných urážek; nejzábavnější scénu svého filmu dovedl Nanni Moretti k dokonalosti zapojením postavy překladatele, který režisérce poctivě vysvětluje, jak přesně je podle Barryho její film idiotský. V těchto pasážích se účinně střetává tragická linie s komickou: Margheritino povolání neztrácí svou lehkou bizarnost jen proto, že Margherita prožívá hluboké osobní trápení. Zároveň to není činnost pro zábavu, ale práce, o jejíž kvalitě si může kdokoli myslet cokoli, ale přinejmenším na ní závisí výdělky mnoha lidí.

Moretti tu ve výmluvné zkratce bez velkého přehánění zobrazuje paradoxní situaci moderního člověka, uvězněného ve svých často směšných rolích, pošetilých ambicích, mylných sebeprojekcích a zatvrzelých pózách. Až vrchol osobní krize přiměje Margheritu nahlédnout na svůj dosavadní přístup k lidem, k práci i k sobě samé a přehodnotit jej.

Ze snímku je dobře patrný režisérův osobní vztah k tomu, co vypráví; sám si coby herec vyhradil roli Margheritina bratra, který se spolu s ní o matku stará (titul Mia madre je tedy platný i pro tuto postavu). Představuje bezmála ztělesněnou zodpovědnost, Margheritě poskytuje oporu, ale zároveň jí svým věcným a vyrovnaným přístupem způsobuje noční můry. Mimochodem hra se surreálnou (a psychoanalyticky jistě vykladatelnou) skutečností, do níž se Margherita probudí ze zlého snu, je dalším výborným momentem Morettiho snímku.

Jako celek nicméně film Mia madre naráží na hranice zvoleného přístupu. Střet zábavné „filmařské“ a závažné „rodinné“ linie sice oběma dodává nový rozměr, když se ale v delších úsecích odvíjejí samostatně, znatelně se tříští styl i téma snímku. Ani jedna z linek nakonec nepřekročí hranice očekávatelného. Naštěstí ale ani hranice dobrého vkusu.