Na Terezín vzpomínám s nostalgií, peklo přišlo až v koncentrácích, říká česká Anna Franková

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
17. 11. 2016 10:45
Ve dvanácti letech deportovali Helgu Weissovou s rodiči do terezínského ghetta. Zde tatínek Otto napsal příběh o tom, jak se šel Bůh podívat do Terezína. Helga knihu ilustrovala. Později byl otec zařazen do transportu do Osvětimi, kde byl zřejmě hned poslán do plynu. Za tři dny sem dorazily také Helga s matkou. Měly "štěstí", po deseti dnech pekla se ocitly v pracovním táboře ve Freibergu. Konec války prožily v Mauthausenu, osvobození se dočkaly, když už se loučily se životem. Helga si během války vedla deník, podobně jako Anna Franková. Má však šťastný konec – Češka přežila, dnes je uznávanou malířkou. Deník vyšel před čtyřmi lety, nyní vyšla i kniha, jež přečkala válku zazděná v Terezíně.
Helga Weissová na přebalu knihy Deník 1938-1945
Helga Weissová na přebalu knihy Deník 1938-1945 | Foto: Nakladatelství Jota

"O své nejvěrnější, o svůj vyvolený národ postaral se tak dalece, že je vyvedl téměř do jednoho z velkoměst, městeček i posledních dědinek, aby je uchránil rozpoutané nenávisti a zloby, jež zachvátila půl zeměkoule. Soustředil je v několika velkých centrech, hustě pohromadě, aby se necítili tak rozptýleni a osamoceni uprostřed šílenství," píše Otto Weiss ironicky o Bohu, ghettech a koncentračních táborech v úvodu novely z Terezína nazvané I viděl Bůh, že je to špatné. Kniha teď vyšla v nakladatelství Jota.

Pardubický rodák Otto Weiss, hudebník a bankovní úředník, se tak jako tisíce dalších Židů ocitl v prosinci 1941 se svou rodinou v terezínském ghettu. Pracoval zde v kanceláři, dostal se tedy k psacímu stroji. Na něm postupně tajně napsal terezínskou novelu, ilustrovala ji jeho dcera Helga v nemnoha volných chvílích, co měla.

"Bydlela jsem v dívčím domově, na ubikaci nás bylo 33. Klid tam samozřejmě nebyl. Absolutně žádné soukromí. Pracovaly jsme v zemědělství, ale ne celý den. Měly jsme i organizované vyučování, zbývalo však trochu volného času. Dokázala jsem se soustředit a nenechala se rušit okolím. Většinu času jsem seděla na svém místě na kavalci s blokem na kolenou a kreslila," vzpomíná dnes pro Aktuálně.cz Helga Hošková-Weissová.

Společná práce na knize jí zpříjemnila chvilky s otcem, tehdy ještě netušila, že jsou jedny z posledních v životě. "S tatínkem jsem měla vždy krásný, přátelský vztah, plně jsem mu důvěřovala a jeho názory a rady plně respektovala. Spoluprací na novele se náš vztah ještě víc upevňoval." V červnu 1943 knížku věnovali mamince k narozeninám.

V terezínském ghettu panovaly nuzné poměry, zejména stran hygieny a zdravotnické péče. Přesto místo prošlo kontrolou Mezinárodního výboru Červeného kříže.

"Červenému kříži byl předveden dokonalý, do detailů rafinovaně promyšlený podvod. Předcházelo mu zkrášlování města a jen ta upravená místa se ukazovala. Ovšem kdyby členové komise chtěli poznat pravdu, mohli se přesvědčit velice snadno. Co vidět nechtěli, prostě neviděli," říká k tomu paní Helga.

Přesto na Terezín vzpomíná s nostalgií. "Prožila jsem tam dospívání a přese vše zlé i pěkné chvíle. Uzavírala se tam upřímná přátelství, jež mezi námi, kteří jsme přežili, trvají dodnes."

To, co následovalo po něm, bylo teprve pravé peklo. Prvního října 1944 byl Otto Weiss deportován do Osvětimi. I přes slib, že rodiny těchto lidí budou před dalšími transporty chráněny, o tři dny později potká stejný osud i Helgu s matkou.

Před deportací z Terezína do Osvětimi předali strýci Josefu Polákovi všechna díla sepsaná a nakreslená v ghettu - satirickou novelu I viděl Bůh, že je to špatné, sbírku otcových básní Tak bolely hvězdy, Helžiny kresby a její deník. Strýc je zazdil v Magdeburských kasárnách. Po válce je z úkrytu vyjmul, přivezl do Prahy a předal je Helze.

Zatímco Otto zřejmě hned po příjezdu do Osvětimi zamířil do plynové komory, dcera s matkou přežily, ačkoliv se několikrát ocitly na prahu smrti.

"Hned po příjezdu do Osvětimi jsme procházeli selekcí. Vpředu stál esesák, to byl zřejmě Mengele. Jeho tvář jsem vůbec nevnímala. Sledovala jsem pouze jeho prst "Rechts! Links!". Vyhledávali vězně práceschopné. Ostatní poslali do plynu. Z 15 tisíc dětí mladších 15 let prošla touto selekcí sotva stovka. Jsem jednou z nich. Na Mengeleho si nepamatuji, nepoznala bych ho," vzpomíná paní Hošková-Weissová.

Nejhůře jim s maminkou bylo na konci války, kdy je přesunou do cikánského lágru v Mauthausenu.

Z okna jsem se dívala na vlnu německých vojáků, vypadali jako černí mravenci, o okupaci jsme nic nevěděli, říká Zdenka Fantlová.
31:58
Z okna jsem se dívala na vlnu německých vojáků, vypadali jako černí mravenci, o okupaci jsme nic nevěděli, říká Zdenka Fantlová. | Video: Martin Veselovský

"Jdeme. Brána je doširoka otevřená a čeká. Teď mě asi roztrhnou s maminkou. Třeba jdeme rovnou do plynu. ‚Maminko, děkuju ti za všechno, a shledáš-li se s tatíčkem, a já ne, pak i jemu vyřiď ode mne díky. Díky za všechno.‘ Ještě polibek a pohltila nás brána. ‚Bože, neopouštěj nás…‘" píše Helga ve svém deníku z let 1938-1945. Když v roce 2012 poprvé vyšel, nejprve v angličtině a potom i v češtině, způsobil senzaci. Svět našel českou Annu Frankovou. Deník byl vzápětí přeložen do šestnácti jazyků.

I poslední těžkou zkoušku Helga s matkou přežily; i díky tomu, že dcera mamince kradla u kuchyně slupky od brambor.

"Deník bývá srovnáván s deníkem Anny Frankové. Byly jsme stejně staré. Snad je působivý proto, že vyjadřuje především pocity, a to nejen slovy, ale i kresbami. Ty zachycují poměry v ghettu, stejně jak to kreslili dospělí malíři, ale zde jsou viděny očima dítěte. Tím jsou ojedinělé," říká paní Hošková-Weissová, jež 10. listopadu oslavila 87. narozeniny.

Také její kresby z ghetta a koncentračních táborů se staly světově proslulé poté, co v roce 2008 vyšly v německém nakladatelství s českým, německým a anglickým textem pod názvem Kresli, co vidíš. Tuto větu jí řekl otec v Terezíně, když mu ukázala svůj první obrázek. Často se objevují ve filmech a knihách o holocaustu a jsou součástí nejrůznějších putovních výstav po školách.

V její výtvarné tvorbě je hodně expresivity, pocity zmaru a beznaděje. Na dotaz, zda se dají tak černé vzpomínky něčím přebarvit, říká: " Někdy se o to snažím, ale moc veselé obrázky malovat neumím."

Matka o tom nemluvila smutně, vždycky skončila, že my jsme přežily a jsme tu. Uvědomila jsem si ale, že mám velký dluh, říká Hana Berger Moran. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy