„Hele, koukej. Rozbitý vokno.“ Typicky pražská věta? Podle odbornice na české dialekty Jarmily Bachmannové z Ústavu pro jazyk český Akademie věd nejde ani tak o pražské nářečí, spíše o obecnou češtinu, která jednotlivá nářečí postupně smazává.
Kromě toho, že se z češtiny vytrácí nářečí, však vznikají i slova zcela nová. Vědci z Ústavu pro jazyk český proto pracují na novém výkladovém slovníku, který má mít až sto padesát tisíc hesel. O historii a budoucnosti řeči začala v úterý na Akademii věd v Praze třídenní konference 100 let Naší řeči, která připomíná sté výročí od založení jazykovědného časopisu Naše řeč.
Jakým nářečím se mluví v Praze? Má nějaké vlastní?
Tuto otázku nám klade mnoho lidí, ale z dialektologického pohledu se nedá říci, že by nyní Praha měla nějaké vlastní nářečí. V dnešní době totiž nářečí bohužel ustupují vlivům obecné češtiny. A to i na vesnicích. Takže třeba i v Podkrkonoší se mluví převážně obecnou češtinou, do které pronikají rysy místního nářečí. Praha je veliké město, kam se stěhovali lidé z různých nářečních oblastí. Nejen z Čech. Proto se její mluva vyvíjela úplně jinak než na tradičních vesnicích.
Platilo i v minulosti, že se pražská mluva podobá obecné češtině?
Typicky pražské nářečí pro nás dlouho nebylo známé ani historicky. Navíc metropole leží ve středních Čechách, které mají obecně minimum nářečních znaků. V Čechách jsou totiž ta nářečí situována především na okrajích, tedy hlavně v Podkrkonoší, na Chodsku nebo Doudlebsku. V případě Prahy se spíše mluví třeba o takzvané pepíkovské češtině, což nebylo přímo nářečí, ale mluva, která inklinovala k slangu a neměla teritoriální vázanost. Typický je třeba žižkovský argot. Nakonec se však ukázalo, že i v Praze se určité nářeční jevy vyskytovaly.
Díky čemu jste to zjistili?
Jeden z mých kolegů, Pavel Jančák, před dvaceti lety publikoval výzkum právě v časopise Naše řeč, který slaví letos sté výročí. A v něm se zabýval tím, jaká nářečí do Prahy zasahují. Analyzoval obrovské množství materiálu, který získal v padesátých a sedmdesátých letech v Praze a středočeských městech v jejím okolí. A zjistil, že u generace pražských mluvčích narozených na přelomu století ještě určité pražské nářeční jevy existovaly. Praha totiž leží přesně v místě, kde se kříží a stýkají nářečí okolních oblastí.
Takže bylo pražské nářečí směsí těch okolních?
Dá se to tak říci. Ze severu do Prahy proniklo například krácení samohlásek. Králik, rybnik, knedlik. Ale i prodlužování jako hóřet nebo bólet. Z jihu sem přišly krátké infinitivy jako pect, utect nebo nest. Ze směru od Kladna zase typický tvar přídavného jména přivlastňovacího – bratrovej svetr, bratrová žena. Nebo třeba podoba rodinných jmen – Novákovic rodina a podobně. Takže se v Praze mísilo několik nářečních variant ze všech směrů a v době, kdy se nářečí ještě tolik nerozplynula, mohl i rodilý Pražan říci jednu větu třeba čtyřmi způsoby: dej mi trochu zelí, zeli, zelího i zeliho.
Zmiňovala jste žižkovský argot. Co si pod tím termínem máme představit?
Zjednodušeně řečeno to byla mluva pochybných existencí či zločinců. Byl to slang, jehož cílem bylo utajení, aby členům té určité skupiny nerozuměl nikdo zvenku. Bohužel však právě žižkovský argot nebyl v době, kdy byl živý, tedy zhruba do období první republiky, dostatečně popsán. Dnes už ho zpětně nikdo nepopíše, protože vymizel.
Pražské místní názvyHlavák – Hlavní nádraží. Starší generace si možná vybaví spíše Wilsoňák, podle názvu nádraží za první republiky. Pavlák – Náměstí I. P. Pavlova i stejnojmenná stanice metra. Ale rozšířené je i označení Ípák. Jižák – Mezi Pražany se o správné slangové označení Jižního Města vedou spory. Jedni vyznávají Jižák, druzí tvrdí, že jediný správný název je Jižňák. Sherwood – Vrchlického sady před hlavním nádražím dostaly svůj název v divokých devadesátých letech kvůli častým krádežím. Pod ocasem – Místo pod zadní částí sochy svatého Václava před Národním muzeem se stalo jednou z nejznámějších pražských lokací pro smluvení schůzky. Kulaťák – Dejvické náměstí vzniklo v roce 1925 jako Vítězné, ale název měnilo několikrát. Za války bylo náměstím Branné moci, poté dr. Edvarda Beneše a od roku 1952 Říjnové revoluce. Lidově je ovšem známé hlavně jako Kulaťák. |
Dá se tedy za součást nářečí považovat i slang? V případě Prahy se dají určitě zmínit třeba slangová označení míst. Hlavák, Jižák a podobně.
Je možné ho za součást nářečí považovat, ale ten způsob tvoření slangových místních výrazů se zase tolik regionálně neliší. Podobně univerzální je třeba takové to zkracování slov – jdu do hospy, do spořky. To je zase tím, že se jazyk přizpůsobuje úspornosti. Bohužel v současné době žádný výzkum moderní pražské mluvy nebo mluvy pražské mládeže neprobíhá.
Proč ne?
Protože zkoumat v dnešní době dialekt je, obrazně řečeno, ne za pět minut dvanáct, ale už deset minut po dvanácté. I na tradičních vesnicích se to zkoumá špatně. Nejrychleji přitom mizí slovíčka.
Existují dosud například nějaká typicky pražská slova?
Když se podíváte do Českého jazykového atlasu, který třeba zkoumá i mluvu mládeže v Praze, zjistíte, že se mluva v Praze shoduje s mluvou středočeských měst. A rozdíly lze tak pozorovat spíše na ose Čechy versus Morava. Třeba český jazyk na školách děti v Praze a Čechách označují jako čédinu, zatímco v moravských městech čeninu. Žvýkačce se v Praze říká žvejka, na východní Moravě žuvačka nebo i žvixna. Ale že by měla metropole v současnosti nějaká svá vlastní slova, to ne.
Takže se dá říct, že Praha spíš přijímala vlivy z různých koutů země a český jazyk tolik neovlivňovala?
Záleží na tom, jak se na to podíváte. Na jedné straně se v Praze skutečně mísily různé nářeční vlivy, ale v konečném důsledku češtinu formovala právě metropole. Protože všechny jazykové inovace, různé přehlásky a podobně, se šířily z kulturního centra směrem na okraj. Některé však nedoputovaly všude. Proto říkáme v Praze louka, na Hané lóka, na východní Moravě lúka a ve Slezsku luka.
Pražané jsou někdy u mimopražských terčem posměchu za to, že prý při mluvě příliš „zpívají“ a protahují koncovky. Je to skutečně pražská specialita?
Máte pravdu, i já sama se s takovým názorem někdy setkávám. A podle mě naopak prozpěvují zase Moravané. Člověk má totiž citlivé ucho na to, co není jeho vlastní. Dalším takovým znakem jsou třeba široké samohlásky, kdy hláska E zní spíše jako A. Říká se, že se v Praze tak moc otevírá pusa, až je kvůli tomu potřeba více dentistů. Ale podle mého názoru to není nějaký speciální rys pražské češtiny, spíše bych řekla znak nekultivované mluvy. Protože najdete rodilé Pražany, kteří takhle vůbec nemluví.
Před rokem Pražané horlivě diskutovali nad názvem nové karty na MHD. Někteří tvrdili, že Lítačka není pražský výraz a do hlavního města se nehodí. Jak se na zvolené jméno díváte vy?
Podle mě byl problém hlavně v tom, že to slovo bylo už sémanticky obsazené, to znamená, že už mělo jiný význam. Starší generace si ho spojují s vojenskou policií, která kontrolovala vojáky, jestli mají opušťák. Hodně se o tom názvu mluvilo, i pro mě to zní cize, ale člověk si zvykne. Protože jazyk se natolik posouvá, že není důvod se obávat, že by se s tím novým významem lidé nesžili.
