Ale jo, občas mu ujely nervy. A zlobil se. „Bonk? Neřešte to jméno!“ hřímal třeba při zveřejnění hokejové nominace na olympiádu v Salt Lake City. Na soupisku se mu nevešel statný centr, který by býval náramně pasoval mezi Eliáše a Sýkoru, zručná křídla z New Jersey.
Když se pak na jaře 2002, po druhém čtvrtfinálovém vyřazení od Rusů během tří měsíců, probíralo jeho setrvání u týmu, obořil se: „Jestli mě odvolají? Když si to vy budete přát, tak ano! Máte velkou moc.“
Viděl jsem ho i brečet. Smolná porážka 0:1 od Ruska na zmíněných hrách v Salt Lake City ho vzala. Ranila. Zarmoutila. Dojala. Zatímco si Hašek, Jágr, Reichel a další borci zničeně balili své nádobíčko, on se zajíkal. Jen těžko dokončoval věty.
Z rozhovorů s Josefem Augustou, který ve čtvrtek po chrabrém boji s rakovinou slinivky v sedmdesáti letech zemřel, si však nejvíc vybavuju jeho pobavený úsměv. Nadhled lehounce říznutý arogancí. Často opotřebovaný hlas přecházející v sípot.
Jak se budeme připravovat na Bělorusy? „Máme dvě kazety ze zápasů s Ruskem, takže před to jen dáme Bělo a uvidíme jejich styl.“
Co by mohlo platit na německého brankáře Kölziga, jenž znamenitě chytá v NHL za Washington? „Musíme dávat pořádné bomby k tyčím!“
Studujete systémy soupeřů před turnajem? „Proč? Kanaďani budou hrát do těla a střílet, Rusové se zase pořád kříží. Švédové mají ty svoje torpéda. Ale to přece víme!“
Svéráz z Vysočiny zatvrzele odmítal dělat z hokeje vědu. Nedřepěl hodiny u videa. Nebabral se ve strategiích a statistikách. Inspekční cesty do zámoří zkracoval a rušil. Neměl nastudované méně známé krajany z NHL. Jeho metody už tehdy působily jaksi nemoderně.
Z pověrčivosti nepral vítěznou zápasovou košili, jen si ji před odjezdem na stadion v hotelu přežehlil. O večírcích během turnajů zvesela tvrdil: „Každý úspěch se musí trošku oslavit! Jenom nevím, co je to trošku.“
Nikdy při nich neseděl v koutku. Kdo ho znal, jistě si vybaví, jak byl ve společnosti ve svém živlu: šprýmoval, hlasitě se hádal, provokoval, dirigoval.
Jeho trenérská filozofie, kterou do značné míry převzal od svého předchůdce a kamaráda Ivana Hlinky, se opírala o bezmeznou důvěru k prověřeným oporám.
Chlap, jenž to z havlíčkobrodského stadionu Kotlina dotáhl až na ty nejslavnější ledové scény v Evropě i Severní Americe, měl coby znamenité levé křídlo v reprezentaci trochu smůlu. V sedmdesátých letech se mu z různých důvodů vyhnuly všechny tři světové tituly.
Coby kouče jej však osud vzal na milost. Pod epochální sukces zvaný „zlatý hattrick“ se podepsal nejprve jako Hlinkův asistent v Norsku a posléze jako boss střídačky v Rusku a Německu.
Jeho přístup trefně popsal Robert Reichel ve své knize Kapitán zlaté generace: „Všechno nechal běžet tak, jak to fungovalo za Ivana, a my se mu odvděčili. Do ničeho nesahal, vše klapalo, radil se s námi. Dodržoval Hlinkovy zásady při nominaci. Vybíral hráče tak, aby si rozuměli v kabině. Zdědil perfektní mužstvo, stavěl ho okolo tří centrů (mě, Dopity a Patery). Jádro, kterému věřil, se neměnilo. Vlastně se neměnilo nic.“
Josef Augusta(24. listopadu 1946 - 16. února 2017) Jako hokejový útočník získal s Duklou Jihlava osmkrát titul mistra republiky. V reprezentaci posbíral stříbra - olympijské (1976) a tři z mistrovství světa (1974, 1975, 1978) - a bronz (MS 1969), zahrál si také finále Kanadského poháru (1976). Jako trenér dovedl k titulu Jihlavu a Olomouc, s národním týmem vyhrál mistrovství světa jako asistent (1999) a dvakrát jako hlavní kouč (2000, 2001). Je členem Síně slávy českého hokeje. |
Pozor, Augusta hokeji samozřejmě rozuměl. Na nejvyšší úrovni a s bezmeznou vášní ho hrál i sledoval. Rád se o něm přel s kumpánem Hlinkou, se vznětlivým přítelem Jaroslavem Holíkem, jemuž v žertu přezdíval Diplomat z Vysočiny. Nebo se synem Patrikem, jenž se prosadil na mistrovství světa i do NHL a poté se též dal na trenérské řemeslo.
U nároďáku nicméně vycítil, že v šatně není třeba protlačovat své „já“. Nebazíroval na prkotinách. Neprudil s večerkami. Sázel na soudržnou partu. Kdo ví, jak by velké turnaje dopadly, kdyby se choval jako vševědoucí a všemohoucí?
„Přípravy na zápas pro nás znamenaly spíš odreagování,“ líčil Reichel. „Byl to spíš pokec než porada. Na rozbruslení chodil, kdo chtěl. Tréninky byly jenom na vypocení. Šéfovali jsme si sami, kolikrát i při zápase.“
A tak třeba Reichel s Dopitou jednou při oddechovém času vzali Augustovi plastovou tabulku a sami si nakreslili, jak sehrají následující přesilovku.
Na olympiádě v Salt Lake City 2002 a následně na šampionátu ve Švédsku už Augustův recept nezafungoval. Chybělo pár bomb k tyčím, odvážnější zásah do sestavy či razantnější změna taktiky.
Přesto se mohl směle počítat ke trenérskému souhvězdí. Pouze on, Luděk Bukač, Hlinka a Vladimír Růžička po rozpadu federace dovedli Česko ke zlatým medailím. Když oficiální stránka IIHF vyhlašovala nejlepší kouče mezinárodní scény v první dekádě 21. století, zařadila jej na čtvrté místo za Kanaďany Mikea Babcocka s Andym Murraym a za Rusa Vjačeslava Bykova.
Josef Augusta byl mistr ze staré školy. Zatraceně úspěšný mistr. Jen tak něco s ním nezacloumalo. Dokonce i ta potvora rakovina to s ním měla setsakramentsky těžké.
Loni v květnu jsme spolu dvě hodiny seděli v baru u jihlavské arény, v níž kdysi v dresu Dukly prožil tolik erupcí radosti. Chemoterapii líčil jako sérii třídenních mejdanů, během nichž mu bylo podáváno bílé víno a čtyři panáky whisky. Pokorně a s obdivem mluvil o lékařích i sestřičkách.
Podstoupil ozařování, shodil dvanáct kilo, změnil životosprávu: „Hned pod barákem nám město vybudovalo krásnou pětikilometrovou cyklostezku, kde denně aspoň hodinu pochoduju se psem. Za měsíc ujdu nějakých 120 kilometrů. Když není velká zima, šlapu na kole. Nedám to tomu nádoru zadarmo. On se musí přizpůsobit mně. Nepovolím mu. Nedám mu živiny, které potřebuje. Držím dietu, což nemá rád. Tři roky se ráno sprchuju studenou vodou. Nekouřím, nepiju.“
Byl pohublý, ale pořád z něj sálala energie. Zvlášť jakmile přišla řeč na hokej, zase se rozparádil. Měl vyhraněné názory na výchovu mládeže, extraligu i reprezentaci. Vzpomínal na Hlinku.
„Víš, jak velký guru Ivan Hlinka řešil, jestli na mistrovství v Lillehammeru postaví do brány Hniličku, nebo Čechmánka? Pozval si starší hráče a povídá: Hoši, běžte do kabiny, zavřete se a dohodněte se spolu... My jsme venku čekali na rozhodnutí, jako když se volil papež.“
Zatvrzele mě přesvědčoval, že Jaromír Jágr stoprocentně nastoupí na Světovém poháru. Že si je s vedením NHL tak blízký, že Bettmana a spol. prostě nemůže odmítnout. Někdy se mýlil. Jako každý.
Byť postrádal Hlinkovo charisma a jako jeho nástupce u reprezentace se setkával s nedůvěrou, obstál náramně. Podobně jako on dal „Zlaté generaci“ svobodu. I proto vítězila.
Josef Augusta byl legendou jihlavského hokeje i reprezentace:
16. února 2017 |
