Talent od boha. Rychlý, šikovný. A taky živel. Petr Klíma (52) patřil svého času k vlně hráčů, kteří nehodlali čekat na smilování vrchnosti a z Československa utekli za svým snem jako mladí. Podmanil si NHL, ale taky si užíval svobody a choval se v duchu hesla „kdo se ráno nestydí, ten se večer nebavil“. Jeho 341 gólů, triumf ve Stanley Cupu a dodnes platný rekord finále mu však nikdo neodpáře. V žebříčku top 50 Čechů v lize deníku Sport mu náleží dvanáctá příčka.
Číslo 85 na dresu připomínalo letopočet jeho odchodu. Petr Klíma nikomu nic neřekl a zmizel. Jen spoluhráči a kamarádovi Petru Rosolovi nechal v hotelovém pokoji vzkaz: „Čau, Kozel.“ To byla jeho přezdívka. „Při první příležitosti jsem nezaváhal,“ vracel se rodák ze severočeské Kadaně, který hokejově vyrostl v Litvínově. V NHL pak hrál celkem třináct sezon.
K útěku jste se rozhodl rok dopředu, od Kanadského poháru 1984 jste měl smlouvu s Detroitem. Tehdy jste těžko mohl tušit, že to byl váš poslední turnaj za reprezentaci. O zlatý šampionát rok nato jste v poslední chvíli přišel, že?
„Tři dny před ním mi v zápase proti Švédsku zlomili prst. Nemohl jsem se zapojit, poslali mě domů a všechno mi sebrali. Dneska už se tomu směju, ale tenkrát jsme dostali celé vybavení. To si pak rozdávali bafuňáři mezi sebou.“
Kdybyste mezitím nemusel být na vojně, šel byste dřív?
„Byl to můj sen, chtěl jsem do NHL. Ale počkal jsem, až mi vojna skončí. O rok později už jsem na akci do Düsseldorfu odjížděl s tím, že se nevrátím. Ale nikdo nevěděl, co udělám. Ani Rosi (Rosol) ne. Takové věci se neříkají. Nikomu. Ani já sám to nevěděl, dokud ta situace nepřišla. Sedl jsem do auta, měli to skvěle připravené.“
Vaše cesta byla ale jinak docela dobrodužná, že ano?
„Ti čtyři Američani, co mě vyzvedli, se báli, že je někdo zastřelí. Takže z Düsseldorfu jsme jeli pět hodin na jih, tam jsme se ubytovali, chvíli jsme byli ve Frankfurtu a posledních čtrnáct dní, než se všechno vyřídilo, bydleli u švýcarských hranic. V privátu, aby mě nikdo nenašel. No, a pak následovala cesta do Ameriky.“
Mladší generace si těžko dovedou představit, jak to bylo nebezpečné. Souhlasíte?
„Lidi z Red Wings za mnou přijeli už v létě do Varů. Schůzka trvala asi minutu, všichni jsme se báli, včetně překladatele, protože on byl utečenec z osmašedesátého. Přiletěl s nimi, nechtěl, aby se dostal do problémů s policií. Tam jsme se domluvili, že půjdu až v září, říjnu, kdy jsme měli hrát ve Švédsku. Ale já jim řekl, že když půjdu, tak nezačnu v polovině sezony a že chci jít hned v létě.“
Dneska si na internetu najdete o každém hráči cokoli. Jaké jste o NHL měli informace vy?
„Vůbec žádné. NHL pro nás byla absolutní krok do tmy. Takhle odešel rok přede mnou Ježek Svoboda, po mně Michal Pivoňka a Franta Musil. Jenom on to sledoval, protože si mohl přečíst noviny v angličtině, řeč uměl výborně. Mně taky řekl, že jsem byl draftovaný, to jsem tak nějak věděl. Oni pak po roce přijeli k nám do Kadaně za rodiči, zase s překladatelem. Ale jen pozdravit a předat nějaké prospekty. Ale netušili jsme, co vůbec bude.“
Byly začátky v zámoří hodně krušné?
„Už je to nějaký pátek, ale pořád na to vzpomínám. Neuměl jsem řeč a musel se učit. To se zpočátku odráželo i na výkonech na ledě. Bylo těžké přijít na trénink, hrát zápasy, cestovat a nerozumět, nedomluvit se, nemít si s kým popovídat. To bylo nejhorší. Jestli tehdy působilo osm nebo deset Evropanů v celé lize... Strašně málo. V týmu jsme žádného neměli, natož Čecha. V Detroitu byl naposledy Nedomanský, pak Chalupa. Hokej byl taky jiný, to se od té doby změnilo. V NHL se začal hrát víc kombinační hokej. Kdyby rozšířili led, bude to stejné jak v Evropě.“
Pomáhali vám zpočátku spoluhráči?
„Někteří kluci se mi to snažili ulehčit. Jenže nikdo z nich nemohl vědět, co prožívám. Zpátky jsem nemohl, spálil jsem mosty. Z toho kruhu, co jsme žili a viděli se pořád, tak z něj jsem najednou vypadl. Rodina, brácha, ségra... Jenže když mi bylo jednadvacet, nepřemýšlel jsem takhle. Prostě jsem odešel. Ale zvládl jsem to. Dneska už je to 32 let.“
Najednou jste si mohl všechno dovolit. Za první výplatu jste si prý pořídil luxusní fáro.
„Ne, to mi dali. Když jsem utekl, měl jsem ve smlouvě, že mi dají auto. Po sezoně jsme jeli dolů do Orlanda do Disneylandu, do Miami. Floridu jsme neznali, tam se hokej tenkrát nehrál, s nároďákem jsme se tam nedostali. Tu jsme viděli jen ve filmech. Tak jsme se tam museli podívat.“
S kluky z Detroitu jsem stále ve styku
V Detroitu jste zachytil léta před nástupem vítězné dynastie. Jak na to vzpomínáte?
„První rok byl špatný. Potom vyměnili trenéra a začali jsme hrát výborně. Dostali jsme se do play off, postoupili do semifinále. Byli jsme mladí, tu soutěž jsme si užívali. Dodneška jsem ve styku s kluky jako Yzerman, Gallant. Bob Probert umřel před pěti roky. Byl tam taky Oates, párkrát si spolu ještě zahrajeme za staré pány.“
Taky jste si užíval nabyté svobody. Podle toho, co se psalo, někdy až příliš.
„Byl jsem mladý. V Joe Louis Areně se pořádaly koncerty. A kde se něco šustlo ve městě, tam jsme byli. Měli jsme čas a ten život byl takový. Víte, jak se to říká: kdo se ráno nestydí, ten se večer nebavil.“
Dneska je všechno mnohem propracovanější. Co myslíte?
„Je to úplně jiné. My jsme přišli do kempu, tam jsme měli tři neděle a během nich se museli dostat do kondičky. A ne, že bychom přišli nabušení a potom už neměli kam růst. I hokej byl jiný. Když jsme přišli do NHL, Píďa (Michal Pivoňka) nebyl nějaký velký bruslař, ale tady neuměla pořádně bruslit polovina hráčů. V NHL! Hodně se to pralo, takže měli velké beky, a když jste na někoho jel, tak jste musel tak, aby na vás tou hokejkou nedosáhl. To byly sekyry, pak se to začalo všechno mlátit. Hodně hráčů špatně bruslilo. A hlavně beci.“
Taky jste věděli, jak chutná pivo. Co se dělo, když jste to třeba přehnali a chytili vás?
„Jednou chytili asi osm hráčů v jednu hodinu v noci v baru. Stalo se to v Edmontonu během semifinále před zápasem. Já tam nebyl, ale hodili mě do jednoho pytle, protože jsem nebyl na hotelu, nýbrž jinde. Dostali jsme pokutu šestnáct tisíc dolarů. Každý! To bylo jako dneska sto padesát tisíc. Naše prémie za play off , a ty nám nedali. No, dobrý. Potom mě vyměnili do Edmontonu, hrál jsem tam dva roky a najednou přišla obálka s hlavičkou Detroit Red Wings. Říkal jsem si: ‚Už s nimi nejsem pomalu tři roky, co se děje?‘ Otevřel jsem to a byl tam šek na šestnáct tisíc! Trenéra, co to tenkrát rozhodl, vyhodili. A vlastník mi napsal, že s ním tenkrát nesouhlasil, ale nechtěl jít proti němu. A že už v klubu není, takže tady to mám zpátky.“
To udělal Mike Ilitch?
„Ano, on. Byl Jugoslávec, oba dva s manželkou utekli. Byli takoví evropští.“
Právě v Edmontonu jste v roce 1990 vybojoval Stanley Cup. První finále jste rozhodl brankou v 56. minutě prodloužení. Byl to jeden z vrcholů vaší kariéry?
„Pořád to je vůbec nejdelší zápas ve finále Stanley Cupu. Neuvěřitelná nádhera! Hráli jsme strašně dlouho a já to pak ve třetím overtimu rozhodl.“
Je pravda, že před rozhodujícím gólem jste se dlouho nedostal na led?
„Snad dvě hodiny jsem tam nebyl. Ve druhé třetině se zranil spoluhráč z naší lajny a trenér nechtěl rozjebat všechny řady, takže střídal tři a my jsme ještě s jedním klukem seděli. Byl jsem naštvaný, tak jsem si rozepl helmu. A kouč do mě najednou strčil, jako že mám jít. Skočil jsem na led, jenže jsem měl rozepnutou helmu. Tehdy se nesměla upravovat výstroj na ledě, takže mě rozhodčí poslal zpátky na střídačku. A trenér byl naštvanej, že když mě tam zrovna chtěl dát, musí to znovu přeházet. Potom jsem dlouho nehrál, až do mě najednou zase šťouchl. Tak jsem přeskočil mantinel a bylo to, no.“
Tehdy jste se v Edmontonu znovu potkal s Vladimírem Růžičkou. Proč v play off nehrál?
„Byl s námi, trénoval, zůstával připravený. Ale začalo se nám dařit a tam se prostě sestava vůbec neměnila. Když jsme vyhrávali, už se do ní nesahalo. Růža přišel v listopadu, play off jsme vyhráli, byl tam čtyři měsíce. Taky se nedomluvil, kdybych mu nepřekládal, měl by to taky ještě těžší.“
Je pravda, že když jste nastoupil proti Chicagu, kde dostával přednost Ed Belfour před Dominikem Haškem, snažil jste se jedničku Blackhawks znemožnit, aby váš kamarád dostal větší šanci?
„Možná to bylo spíš obráceně. Nechtěl jsem hrát proti Haškovi, protože jemu se nedal vstřelit gól. Ale vždycky jsme si chtěli jako Češi pomáhat. Pamatuju, jak jsem nastupoval proti Hořavovi, když byl v New Yorku. Kdybych ho udělal, obehrál ho, tak bych mu ublížil. Raději jsem tedy puk nahodil a šel jsem vystřídat.“
Kam řadíte angažmá v Tampě Bay a především souhru s Romanem Hamrlíkem?
„Taky skvělá éra. Užívali jsme si, už jsme nebyli začínající expansion tým, postoupili jsme do play off , dařilo se. S Romanem jsme si rozuměli, fungovaly nám přesilovky. On měl krásnou kariéru, začínal v osmnácti letech. Hned jsme se skamarádili, i když byl o deset let mladší. S jeho rodiči jsme výborně vycházeli, byl jsem s ním v Tampě tři roky. On pořád nechtěl věřit, že je tak dobrej. Vzhlížel k velkým hvězdám a já ho musel přesvědčit, že je ještě lepší! Nakonec odehrál v NHL kolem 1400 zápasů.“ (usměje se)
V létě jste spolu prý chtěli v Montrealu dělat hokejovou školu. Proč z toho sešlo?
„Začali jsme s tím moc pozdě. V době, kdy rodiny už mají kempy nalajnované, zvlášť v Montrealu. Tohle vyžaduje důkladnou přípravu. Uvidíme příští rok, jestli se do toho pustíme. Žiju zase v Detroitu, přiletěl bych a udělali bychom na týden školu.“
Auta už prodávat nechcete?
„To je pryč. Dostal jsem se k tomu ještě na Floridě, kde jsme bydleli deset let. Měl jsem partnera, ta práce se mi líbila. Prodávali jsme všechno. Nová auta, ojetá. Jenže pak jsem odešel na dva roky do Litvínova a pak už to nebylo ono. Vyvlékl jsem se z toho a přestěhoval se do Michiganu.“
Končil jste v devětatřiceti letech, takže jste taky prožil požehnanou kariéru.
„Hrál jsem NHL s přestávkou třináct let, dal přes 300 gólů. Jenže jednou se probudíte a řeknete si: Už na to nemám. Ráno se na sebe koukáte do zrcadla a uvědomujete si, že už nestíháte. Aspoň na úrovni jako předtím. Záleží na každém, jak se s tím vyrovná. Někdo chce pokračovat dál. Ale proč? Díváte se na ty ostatní, jak jedou.“
Ale hokej si jinak ještě zahrajete. Nebo už ne?
„Trénoval jsem děti a chodil s nimi jsem na led, taky jsem začal zase hrát za hokejové legendy. I když letos moc ne, protože mě bolí koleno. A rameno. V minulé sezoně jsme však odehráli asi pětatřicet zápasů. Skoro každý týden, třikrát do měsíce jsme jezdili na zápasy. Halifax, Toronto, všude možně. To bylo dobrý. A mezitím jsem se stavil podívat na svoje kluky, jak hrají. Letos je to blbý, jsou v Chicoutimi, což je čtyři, pět hodin autem severně od Montrealu. Tam už lišky dávají dobrou noc. (usměje se) Strašně těžko se tam dostává, je tam zima a mluví se tam jen francouzsky.“
Zrovna Roman Hamrlík říká, že s veterány jezdit nechce, protože by zase byl pořád někde pryč. Chce si užít toho, může být doma s rodinou.
„On je ještě mladý a má malé děti. Já mám kluky pryč, odešli do Kanady, dcera se vdala, už má taky svůj život. Když odjedu na tři dny do Toronta zahrát si za staré pány, tak na to mám čas. A je to jak za starých časů. Parta, prdel, užijeme si to a v neděli se zase rozejdeme.“
Jak vůbec vidíte budoucnost svých dvojčat Kellyho a Kevina?
„Teď hrají quebeckou juniorku, lepší soutěž tu není. Bylo jim dvacet, uvidíme, co dál. Mají hokej rádi, chtějí ho hrát, tak se porozhlédneme, co bude pro ně další krok.“
Vracíte se ještě někdy do Čech?
„Byl jsem tam před třemi týdny. Táta je nemocný, letěl jsem s přítelkyní jen na víkend.“
Víte, že z Kadaně máte v NHL následovníka? Ondřeje Kašeho?
„Jasně! Toho já znám. Oba kluky, Ondru i Davida. Byl jsem se podívat, když v Detroitu hrál Anaheim. Jinak na hokej nechodím. On si odehraje těch čtrnáct, šestnáct minut. Je mladý, tohle je pro něj výborné.“
Na hokej se jinak nedíváte?
„Podle toto, jaké se hrají zápasy. Já už jich viděl tolik, že se už ani dívat nechci. Při zápase sedíte čtyřicet minut na střídačce a dvacet hrajete. Takže se jen koukáte na hru. Jste jeden z diváků.“
