RECENZE: Pro Čechy moře slz. Jak slavnou ruskou básnířku semlely dějiny

Finská autorka Riikka Pelová vytvořila tímto neobvyklým životopisem impozantní a ambiciózní knihu nejen o rozporuplném vztahu dvou výjimečných žen a jejich blízkých, ale především o tom, jak dějiny dokážou sešrotovat člověka.

Marina, před revolucí mladičká múza, která předčítala své verše před naplněnými sály, za ruské občanské války stejně jako mnozí jiní třela bídu a její mladší dcerka zemřela hlady v sirotčinci. Její manžel Sergej Efron bojoval na straně bělogvardějců a se ženou a dcerou se setkali až v emigraci. A mladičká Alja se potýkala s nároky, které na ni matka kladla a které byly nad dětské síly.

Trable emigrantů

A návrat z emigrace? Sergej se v Paříži dal do služeb sovětské tajné policie, s níž spolupracovala i dospělá Alja. Oba se vrátili do Sovětského svazu, kam je v roce 1939 následovala i Marina se synem. Nepomohla si.

Tři roky, které rodina strávila v první půli dvacátých let v Československu, se s odstupem času jevily jako doba relativní pohody, Marina tu také napsala některá svá významná díla.

A Paříž, kam v roce 1925 Efronovi odjeli, sice byla centrem ruských emigrantů, ale neortodoxní básnířka do této společnosti nezapadla. V sovětském Rusku čekal na Sergeje a Alju navzdory jejich komunistickému přesvědčení kriminál a Marinu na počátku války s nacisty trpký konec v tatarské Jelabuze poté, co marně sháněla jakoukoli práci.

Autorka v románu časově rozkročeném přes dvě desetiletí pozoruje Marinu především Aljinýma očima a není to laskavý pohled, místy se až blíží krutosti.

Náš všední život 90 % autorka: Riikka Pelo nakladatel: Kniha Zlín překlad: Kateřina Výtisková 454 stran, 399 Kč

„Vy jste v životě neuměla milovat nic jiného než svou vlastní duši, a ta je naprosto zlomyslná a sobecká. A v jiných dokážete milovat jen svůj vlastní obraz,“ vmete Alja matce do tváře poté, co Marina ji a svého manžela nazve čekistickými vrahy.

Má pravdu? Ze svého hlediska a na základě svých životních zkušeností jistě. A možná to tak skutečně bylo.

Jenže pořád tu zůstává nádherná Marinina poezie.

Třeba ty Verše Čechám, které finská spisovatelka v knize cituje:

Plný a prostorný kraj.
Jediné hoře:
Čechy nemají moře.
Zbylo pro Čechy moře
slz. Nepotřebují soli!
Zásobili se na věky!
Po tři sta letech nesvobody
dvacet let potěchy.