Lidé nejsou pouhá čísla, sděluje výstava Josefa Žáčka

Josef Žáček náleží k umělecké generaci, která nastupovala v nepříliš povzbudivé době osmdesátých let. Tehdy se však přes všechny složitosti objevily osobnosti, které se nejdříve prosadily na neoficiální scéně. Mohli díky odvážnějším vedoucím různých kulturních domů a středisek organizovat individuální i skupinové výstavy. Po roce 1989 vznikaly nové soukromé galerie a jednou z těch pro devadesátá léta nejdůležitějších se stala Galerie Behémot. Právě v té vystavoval i Josef Žáček, který měl ovšem od té doby řadu samostatných výstav v dalších institucích, jako je DOX, Galerie NoD v Praze, Galerie Aspekt v Brně a další.

Své obrazy z poslední doby vystavuje nyní v Colloredo- -Mansfeldském paláci, v jednom z výstavních prostor Galerie hlavního města Prahy. V těchto velkoryse působících sálech dobře vyznívají série rozměrných pláten Anticorps, v nichž malíř reaguje na vztahy v současné společnosti.

Výstava Josefa Žáčka nazvaná Anticorps.

Zabývá se v nich v několika významových rovinách událostmi, které již řadu let ovlivňují myšlení lidí a které se při své tragičnosti dokonce takřka stávají součástí každodennosti. Jde o teroristické činy různého druhu, které mají kromě jiného své příčiny v lhostejnosti lidí k osudu ostatních. Žáčkův projev má hluboký filozofický obsah. Autor se nesmiřuje s danou situací, vlastně tento problém sleduje vedle dalších témat už řadu let.

Estetika s etikou

Přesně vybalancovaný úžas, taková je výstava Free Assembly

V jeho tvorbě nejde tedy jen o estetiku, ale také o etiku, která s estetikou samozřejmě úzce souvisí. Připomíná, že naše postoje k různým událostem působícím na utváření vztahů ve společnosti ovlivňují i náš vlastní život, že nelze stát mimo hru a myslet jen na své bezpečí, pohodlí a osobní prospěch. Žáčkova tvorba vychází také z víry, že vše je možné změnit, že každý však musí sám ke změnám přispět. Malíř se také zamýšlí – i v souvislosti s vlnou migrace – nad tím, jaký význam má lidská individualita, že je nutné vnímat každého jako jedinečnou osobnost a ne jako číslo, jako součást bezejmenného davu.

Mottem výstavy je úvaha rakouského filozofa Konrada Paula Liessmanna o každodennosti, která vyjadřuje opakování různých úkonů, jež jsou nedílnou a zároveň důležitou součástí našeho života. Bez nich si ho nelze představit, bez nich není možné ani uskutečnit své představy. Každý má své zaběhnuté rituály a zvyky, ať už je to kdokoliv. Neobejdou se bez nich ani tvůrčí lidé, kterým v jejich práci mohou pomoct i zavedené stereotypy.

Žáček se zamýšlí i nad významy čísel. Každý člověk je zaznamenán pod určitým číslem, které s ním jde od počátku až do konce a se kterým je spojen dokonce i po smrti. Jeho obrazy působí na první pohled temně a ponuře, ale přesto se v nich spolu se skepsí skrývá určitá naděje. V jejich s ériích se rozvíjejí témata, která malíř pokládá za důležitá. Své představy soustřeďuje do rafinovaných, ale přesto srozumitelných symbolů. Obrazy jsou silnou výpovědí o dnešku v souvislosti s minulostí i budoucností.

Kurátorkou výstavy je Magda Juříková, která Žáčkovu tvorbu dlouhodobě sleduje a jež má přehled o tvorbě celé jeho generace.