RECENZE: Lepší film než horor. Kingovo To zase straší na pokračování

To není zrovna fér hra s divákem, i když časová struktura příběhu jeho rozdělení nahrává. Klaun vraždící děti se totiž zjevuje vždy po sedmadvaceti letech, než se mu jedna dětská parta postaví, což si říká o pomstu na pokračování; ostatně i televizní verze z roku 1990 měla dvě části ve stylu „po letech“. Nicméně úvodní půlka slibuje větší půvab: právě díky dětem.

7 fotografií

Post režiséra dostal poté, co jej odmítl spoluscenárista Cary Fukunaga, málo známý argentinský rodák Andy Muschietti, který má za sebou jediný celovečerní film podle vlastního stejnojmenného krátkého snímku Máma. Ovšem v hororové komunitě se Mámě tleskalo, což značí, že Muschietti strašit umí.

Ve snímku To si drží hlavní slovo dobře vybraná i sehraná parta školáků, ač víc pozornosti na sebe strhává klaun v podání Billa Skarsgarda. Má za úkol děsit a zároveň bavit, což dělá hereckými prostředky skoro stejně zálibně jako slavný Joker Heatha Ledgera. Ale sotva mu pomohou triky, kouzlo mizí, což platí pro celý film včetně nastavovaného finále ve strašidelném domě.

Poslední půlhodinka vlastně představuje „film ve filmu“, běžné hororové bafání naroubované do příběhu pubertální vzpoury, který obsahuje až spielbergovské okamžiky příjemného humoru.

A z té pospolitosti vyděděnců z Klubu nul, jak si říkají ve filmu, dokáže režisér nevtíravě vykřesat náladu typu Bylo nás pět, byť z přízračného Městečka Twin Peaks a s krutými peripetiemi od šikany vrstevníků po viny rodičů. Tady režisér až nečekaně přesně postihuje to, v čem King převyšuje běžné krvavé vybíjené, tedy stesk nad zbavováním se dětských strachů za cenu dospělosti.

Zato ve chvíli, kdy „jen“ straší, používá tuctové metody: rány, záblesky, přeludy, šepoty, výkřiky; a jakmile se zjeví i kostřičky, bojí se už málokdo nad patnáct let, což je doporučený věk přístupnosti. Prostě To je lepší film než horor.