Před 2000 roky, možná na den přesně, proti sobě neznámo kde (jedna teorie říká v Sasku, jiné lokalizují bitvu na jiná místa v Německu) stanula vojska markomanského „krále“ Marobuda, jenž sídlil na dnešním českém území, a cheruského „knížete“ Arminia.
„Neutkali se nikdy jindy s větším napětím ani s pochybnějším výsledkem, neboť na obou stranách bylo poraženo pravé křídlo. A čekala se nová bitva. Marobud však přeložil tábor na návrší. To bylo důkazem jeho porážky. A když byl přebíháním vojska znenáhla oslaben, ustoupil do území Markomanů,“ píše Tacitus ve svých Letopisech o první zaznamenané bitvě, jež se týká současného území Čech.
Zemák 2.0 (banner).
„Je to nejstarší bitva našich dějin datovaná s přesností na rok. Ale dost se na ni zapomíná; nejstarší bitvy se spojují až se sv. Václavem, 10. stoletím a podobně. Nevíme, kdy to bylo přesně, ale dle tehdejších zvyklostí bylo pro armády nejvýhodnější bojovat po sklizni, kdy si vozily zásoby obilí. Předpokládáme proto, že ke střetu došlo na podzim roku 17, asi mezi srpnem a říjnem. Rozhodně to nebylo v zimě ani předjaří,“ řekl LN Vladimír Salač z pražského Archeologického ústavu Akademie věd ČR.
Jednalo se o opravdovou bitvu, žádnou potyčku divochů. Zřejmě se jí zúčastnily tisíce, spíše i několik desítek tisíc válečníků.
„Od římského historika a zároveň důstojníka Velleia Patercula máme i zprávy, že Marobud měl disponovat 75 tisíci bojovníky a čtyřmi tisíci jezdci! On to patrně přeháněl, aby Římané vypadali schopnější, ale i kdyby třetina byla pravda, je to dost. I druhá strana, již vedl Arminius, měla tisíce či snad i pár desetitisíců bojovníků,“ říká Vladimír Salač z pražského Archeologického ústavu Akademie věd ČR.
Grafika.
Uříznutá Varova hlava
Tacitus upozornil, že se bojovníci „řadili k pravidelnému boji a neútočili již neuspořádanými výpady v rozptýlených tlupách, jak tomu bývalo kdysi u Germánů...“. I Markomani byli totiž jedním ze svébských (germánských) kmenů, Cheruskové zase jinými, západnějšími Germány. Oba jejich vůdci měli zkušenost s Římem; uměli vést moderní válku. Marobud, jenž žil kdesi v tuzemsku, byl asi v mládí jako rukojmí vychováván v Římě, snad i na Augustově dvoře. Než Arminius zběhl a začal válčit s Římany, býval důstojníkem pomocných římských sborů.
Proč se však oba střetli? Proč se společně neobrátili proti impériu? Markomanský vládce přišel do Čech krátce před naším letopočtem a ovládl českou kotlinu. Posléze se k němu přidaly i další kmeny: Lugiové, Semnonové, Hermunduři a Langobardi. „Nevíme, jak veliké bylo Marobudovo území, ale každopádně ve střední Evropě vznikla docela velká vojenská a hospodářská moc, která Římanům překážela v rozmachu – ti údajně chtěli posunout hranici říše až někam k Labi, o čemž se vedou odborné diskuse,“ vypráví docent Salač.
V roce 6 tak proti němu Řím uspořádal výpravu, již vedl pozdější císař Tiberius. Jeho legie vyrazily jak od soutoku Moravy a Dunaje, tak od Rýna. Měly se setkat v Boiohaemu, tedy v Čechách, ale když byly pět dní cesty od sebe, dostaly zprávu o povstání v Panonii a Illyriku neboli někde v Uhrách a okolí. Armáda otočila, k boji nedošlo. Marobud byl ovšem realista a věděl, že nemá šanci – takže vyjednal smír. Roku 9 pak náčelník Cherusků, onen Arminius, utekl z římské armády, posbíral vojska a porazil v Teutoburském lese (dnešní Kalkriese v Dolním Sasku) tři římské legie Publia Quinctilia Vara. Veliteli dal utnout hlavu, kterou poslal právě Marobudovi jako výzvu: spojme se proti Římanům! Jenže vládce českého území tušil, že to nemá valného smyslu, tudíž Varovu lebku poslal do Říma, kde ji císař Augustus pohřbil.
Asi tam někde začalo Marobudovo a Arminiovo nepřátelství. Pozdější císař Tiberius navíc kolem roku 10 žádal Marobuda o pomoc přímo proti Arminiovi, šest let nato však přestal o bojích s Germány uvažovat – Římané se stáhli za Rýn i za Dunaj. To byl nejspíše impulz pro cheruského knížete, aby bez obav z intervencí vyhlásil otevřené nepřátelství Marobudovi.
Nejspíš dále od Čech
Ke střetu obou došlo před dvěma milénii. Kde? „To nevíme. Archeologicky nebylo místo lokalizováno. V Tacitovi je jediná zmínka o ústupu na markomanské území,“ říká Salač, jenž představuje své bádání veřejnosti v souladu se záměry Akademie věd, s takzvanou Strategií AV21. Od 19. století se traduje, že k boji došlo mimo Čechy, asi v Sasku. Jenže archeologické výzkumy v posledních dekádách ukazují, že okolí Drážďan i Labe bylo tehdy neobydlené.
„Proč, to je záhada. Ovšem víme, že Svébové, k nimiž patřili i Markomani, kolem svého území rádi udržovali liduprázdné prostory a bylo otázkou prestiže, mít je co největší. Myslím si, že v nárazníkovém pásmu nemělo cenu bojovat. Představte si, že by jeden vyrazil někde od Osnabrücku a druhý od Prahy... Jak by se tam asi hledali? Předpokládám proto, že k bitvě došlo až někde v osídleném území, o něž se bojovalo. Mohlo to být dál směrem do Německa, nejspíše v Durynsku, možná v okolí Výmaru či Erfurtu,“ tipuje Salač. Důkazy se najdou stěží; třeba bojiště u Teutoburského lesa bylo identifikováno díky práci detektoráře, jemuž pípaly nalezené mince i další vybavení legionářů. Takové indicie germánský střet nenabídne.
Oba hlavní protagonisté „naší“ nejstarší bitvy skončili neslavně. Od Marobuda, pragmatika oslabeného bitvou z roku 17, postupně odpadaly kmeny, slábl, takže roku 19 jej germánský „šlechtic“ Katvalda vyhnal z Čech. Marobud se obrátil k Římu, zaštiťoval se svou dřívější loajalitou, načež tam ve vyhnanství strávil zbytek života – paradoxně v téže Ravenně jako Thusnelda, choť jeho největšího soka Arminia... Tím se nadlouho ztrácejí písemné zprávy o Čechách, které se objevují až po staletích v kronikách anebo zápiscích arabských kupců.
