Hlavní obsah

Michal Jančařík: Nohy zatím stávkují

Právo, Andrea Zunová

Po těžkém roce se vrátil na obrazovky. Počasí vyměnil za sport, který uvádí za stolkem na vozíku. Michal Jančařík říká, že prochází obrovskou životní změnou, trpělivě a houževnatě rehabilituje a cvičí, protože věří, že současný stav je jen dočasnou záležitostí.

Foto: Foto TV Nova

Sedmnáct let moderoval předpověď počasí.

Článek

Sedmnáct let jsme byli zvyklí ho vídat jako moderátora počasí v televizi Nova. Málokdo ale věděl, že sympatický a charismatický muž se narodil s polycystickou poruchou ledvin a čekal na transplantaci.

„Znamenala pro mě vysvobození ze stavu, ve kterém jsem byl. Ledviny už fungovaly opravdu minimálně a tím pádem i já. Bylo mi hodně špatně, byl jsem těžce unavený. Těšil jsem se na transplantaci jako na vysvobození, že zase budu fungovat, a ono to nakonec dopadlo zatím takhle. Když můj příběh zkrátím, po transplantaci jsem se probudil od pasu dolů nehybný. Byl to obrovský šok. Nedá se to ani popsat, jen prožít,“ vypráví Michal Jančařík.

Šlo o život

Transplantace proběhla v pořádku, ale po operaci nastalo krvácení v míšním kanálu a tlak krve na míchu způsobil nehybnost nohou. Protože ta není přerušená, existuje naděje, že by Michal mohl zase začít chodit.

„Teď už nejde o život, ale na začátku o něj šlo docela intenzivně. Nakonec, když mě propouštěli v Plzni z metabolické jednotky intenzivní péče, otevřeně mi říkali, že na začátku byli rádi, že mi vůbec zachránili život. Byli skvělí a moc jim za to děkuju. Takže jsem začínal opravdu úplně od nuly. Nemohl jsem se tehdy ani otočit na posteli. A tohle škrábání se zpátky do života, boj o každou píď k samostatnosti, to člověka nemůže nezměnit. Nejde, aby se vám nezměnily hodnoty. To vás tak vykolejí, a tak změní podmínky okolo vás, že na to prostě musíte zareagovat,“ vysvětluje mi, když říkám, že mi připadá jiný, mužnější.

Foto: Foto TV Nova

„Myslím, že mi ta změna vlastně prospěla. Sice teď nemůžu na nohy, ale v hlavě jsem otevřenější. On se ten poslední rok života ve výrazu asi musel odrazit. Prožil jsem si hodně. A nevnímám to úplně negativně. Samozřejmě že bych chtěl chodit a věřím, že chodit aspoň na berlích budu, ale ta zkušenost je ohromná. V lecčems jsem se za poslední rok dozvěděl víc než za těch předchozích 40 let. Člověk se musí posunout, přemýšlí, jak a v čem žít jinak, aby si zasloužil uzdravení. Hodně jsem přečetl a docela sázím na psychosomatiku a věřím, že když se člověk pohne v hlavě, pohne se i v nohách.

Takže se snažím v hlavě posunout co nejdál. Knihy v tom dost pomáhají. A některé mě zaujaly natolik, že bych je rád načetl a vydal jako audioverze. V Kladrubech bylo na má veřejná čtení plno, tak si říkám, že by to mohlo k něčemu být. Možná to bude i součást mé terapie, mého životního vývoje. Třeba i proto, že jsem se nebyl za těch 40 let schopen pořádně posunout, dostal jsem tenhle těžký úkol rozhýbat tělo i mysl, abych zkrátka šel v životě dál, byl aktivnější a nemrhal časem,“ zamýšlí se.

Žádná stávka netrvá věčně

Po propuštění z nemocnice byl na intenzivním půlročním pobytu v rehabilitačním centru v Kladrubech. Vrátit se tam může zase za rok od ukončení pobytu, podle stanovených pravidel od pojišťovny. Poté měsíc rehabilitoval v Berouně, kam se chystá zase v listopadu. Jinak cvičí každý den.

„Člověk musí všechno přizpůsobit rehabilitaci, cvičení,“ říká s tím, že „nohy zatím stávkují, ale žádná stávka netrvá věčně“.

Michal Jančařík je velký optimista, ale přesto prožívá chvíle, kdy mu není po duši nejlépe. Oporou mu je rodina, manželka a dvě dcery.

Teď už nejde o život, ale na začátku o něj šlo docela intenzivně.

„Rodina je úžasná, manželka funguje na 120 %, ty mé tři holky jsou obří motivace se zlepšit a uvolnit rodinu z téhle krizové situace. Ale někdy mě totéž i sráží. Někdy zkrátka na člověka dolehne skličující tíseň a lítost, že nemůže třeba s dětmi dělat to, co by chtěl a co by bylo třeba. Ale taková je teď prostě realita,“ říká pragmaticky. Přesto dodává, že za uplynulý rok udělal velký pokrok. „Chcete-li se do života vracet, musíte se snažit.“

Foto: Foto TV Nova

Nyní je sportovním moderátorem.

Když se ho ptám, jak zvládá život na vozíku, říká, že se dost zlepšil. „Jsem soběstačný v koupelně, což je základ,“ dodává. Co se týče naší společnosti, myslí si, že na vozíčkáře nebude nikdy úplně připravená.

„A ani to asi nejde. V naší zemi je 8000 vozíčkářů na deset miliónů obyvatel... Vzpomínám si na sebe, když jsem chodil a potkal jsem vozíčkáře, nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem vykolejený. A vůbec se těm lidem nedivím. Zrovna tak považuji za nereálné, aby bylo všechno bezbariérové, zaplaťpánbůh za každou vlaštovku, ale buďme realisté,“ dodává.

Z rosničky sporťákem

Velikou radost mu udělala jeho domovská televize, když přišla s návrhem, že by mohl moderovat sportovní noviny.

„Byla to pro mě velká změna a velká radost, že jsem se mohl vrátit na obrazovku TV Nova, vyšlo to přesně do roka a do dne. A celý ten pro mě zoufalý rok mě lidé z vedení Novy podporovali, věděl jsem, že se budu mít kam vrátit. Obrovský světlý bod pro mě, na to nikdy nezapomenu. Poslední počasí jsem měl 2. října 2016. To byla poslední relace, aniž bych to tušil, a hned záhy po ní jsem dostal telefonát kvůli transplantaci. A vrátil jsem se přesně po roce letos 2. října, ale ne do počasí, ale do sportu, což byl podle mne od televize dobrý tah.

Z mého pohledu 17 let v počasí bylo dost a byl čas přejít jinam. A i technicky by to bylo velmi problematické, protože v počasí je přece jen hodně pohybu a musel bych sahat tam, kam bych stejně teď ani pořádně nedosáhl atd. Proto si myslím, že byla správná varianta, že jsme v počasí nepokračovali a že jsem za stolkem sportovních zpráv, ke kterým mám blízko. Nakonec, sportu v Čechách přece rozumí každý chlap,“ směje se.

Amatérským sportovcem byl vždycky. Hrál tenis, lyžoval, jezdil na kole. Šest let také v televizi dělal pořad Cyklotoulky. „Jezdili jsme po vlastech českých a dávali tipy na cyklovýlety, úžasná doba. Sport ke mně patří,“ říká Michal Jančařík, který dokonce vydal i několik cykloprůvodců. Myslí to vážně.

Vzpomínám si na sebe, když jsem chodil a potkal jsem vozíčkáře, nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem vykolejený.

Když se setkáváme, má na sobě svetr se lvíčkem na prsou. Je to replika dresu československých hokejových mistrů světa z roku 1947 a dalších let, kteří skončili po zmanipulovaném procesu v roce 1950 v Jáchymovských dolech. Dres nechal vyrobit Svaz ledního hokeje k sedmdesátému výročí jejich prvního vítězství.

Foto: Foto archív Michala Jančaříka

Se lvíčkem na prsou.

„Zapadá to do mého nového angažmá, je to taková spojnice mezi mnou a sportovními novinami. Tento svetr je symbol sportu a všeho, co se také může na sport nabalit. Dalo by se říci, že to trochu souvisí i s mým problémem. Tato generace neprávem zavřených je pro mě vzor v tom se nevzdat. Museli si v Jáchymově sáhnout na úplné dno, ale prokázali obrovskou vůli a až na výjimky se po letech dokázali vrátit k hokeji. Je to pro mě obdivuhodná věc a taky velká inspirace, abych se dokázal z toho vozíku zvednout a vrátit se co nejvíce do života,“ vysvětluje moderátor.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám