Vžilo se, že když se něco povede, je to druhé Nagano. Nechybělo moc a od roku 1976 se mohlo klidně říkat Innsbruck. Tehdy byl československý tým pořádně našlapaný, silný. Jenže nebojoval jen se soupeři, ale i s nemocí. „Ostatní dostali chřipku a my jim na olympiádě roznášeli čaj s rumem,“ vzpomíná dnes jeden ze slavných hokejových hrdinů Bohuslav Šťastný. Mimochodem, jenom on a Vladimír Martinec obešli tenkrát očkování. Proti chřipce se nenechali píchnout.
Není třeba tolik vidět jako legendární parťák Vladimír Martinec. Ale bývalé levé křídlo Bohuslav Šťastný je velkým symbolem slavných časů československého hokeje i úspěchů Pardubic. Žádný titul Dynama se neobešel bez něj, jeden slavil jako hráč, dalších pět jako vedoucí mužstva. Teď je už spokojený důchodce, který si užívá pohodu. Při extraligových zápasech má na starosti, aby byly v pořádku sky boxy, a na každé léto si vymyslel vlastní byznys. Rozjel stánek se zmrzlinou, kde prodává ledové dobroty podle vlastní receptury.
Pořád hromada energie, úsměvy. Jste teď opravdu šťastný?
„Sedí to. Jmenuji se Šťastný a taky šťastný jsem. Před Vánoci jsem navíc byl na prohlídce u lékaře, pan doktor mi řekl, že je všechno výborný. Kromě toho už nemám s hokejem v Pardubicích takové nervy jako v minulé sezoně. Klukům pořád hodně fandím a věřím, že tentokrát do desátého místa budou. Ale vím, že to bude makačka.“
Když mluvíte o nervech. Bál jste se o klub, že tahle značka, se kterou jste toho tolik prožil, může propadnout do první ligy?
„Jednu dobu jsem se opravdu bál. Ta minulá sezona byla špatná od začátku do konce.“
Jakmile jste se pak sešli s bývalými spoluhráči, to asi musely padat hodně radikální názory...
„No jo, tady je devět tisíc trenérů, každý má nějaký svůj pohled.“ (směje se)
Až na to, že vy hokeji rozumíte a víte, o čem je řeč.
„Tady tomu ale rozumí všichni, Pardubice hokejem dlouhé roky žijí. Byly tady problémy, ale to se netýká jen nás, dnes je doba, kdy má klidně osm mančaftů v lize ty samé trable, jaké musí řešit Pardubice. Když pak vidíte, jak i teď po Vánocích je tabulka vyrovnaná, tak jde o maličkosti, které rozhodnou o úspěchu a neúspěchu.“
Přemýšlel jste někdy, co vám vlastně hokej dal?
„Všechno. Nejlepší pro člověka je, když má práci, která ho baví. A já to tak měl. Hokej mě vždycky hrozně moc bavil a baví pořád. Ano, sebral mi kousek zdraví, klouby dostaly zabrat, ale to k tomu patří, tohle je jen detail. Podívali jsme se do světa, za naší éry nebyla šance se dostat na západ, my tam jezdili s Pardubicemi na přáteláky s kluby NHL, s nároďákem, poznal jsem hodně zajímavých lidí.“
Schválně jsem čekal, jestli řeknete úspěchy. Máte devět velkých medailí z olympiády, mistrovství světa i ligy, a nic. Zážitky a kamarádi znamenají víc?
„Každý člověk dělá sport kvůli tomu, aby něčeho dosáhl, stal se mistrem republiky, mistrem světa, vyhrál olympiádu, což se nám tedy nepovedlo, ale chybělo k tomu jenom pár minut. Tohle všechno je hrozně fajn, až na to, že bez těch lidí kolem sebe byste ničeho takového nedosáhli, takže ano, nakonec jsou ty společné zážitky víc. Z medailí radost mám, když se ohlédnu zpátky, nebylo to úplně špatné. Ale když vidíte medaile, spíš se vám vybaví momenty, které jsme u toho zažili, ne naopak. Třeba jak jsem měl jednu dobu problémy s ramenem, vyskakovalo mi, tak jsem měl chvíli přivázanou ruku k tělu.“
Napevno?
„Měl jsem na sobě hasičský pás a k němu šňůrou přivázanou ruku. Kdybych ji dal nahoru, vypadlo by mi rameno, nad hlavu jsem ji nezvedl.“
To jste ani nemohl oslavit gól…
„To jsem musel zvedat nahoru pravou a levou jen do půlky. (směje se) Úspěchy jsou jen hodně pěkné placky. Ale když máme sraz se spoluhráči a vzpomínáme, co jsme prožili, to je přesně důvod, proč ten sport děláte.“
Stejně do těch úspěchů trochu zabrousíme. Byl tím úplně nejlepším, co jste během kariéry zažil, rok 1976, kdy jste vyhráli mistrovství světa, byli těsně druzí na olympiádě a dostali se do finále Kanadského poháru?
„Podle mě ano. Bylo hodně akcí a my měli tak silné mužstvo, že jsme mohli vyhrát úplně všechno. Nejdřív byla v únoru olympiáda v Innsbrucku.“
Kterou vám dost pokazila tokijská chřipka. Prakticky každý, kdo se proti ní nechal očkovat, nakonec na turnaji onemocněl.
„To je pravda. Jen dva hráči očkovaní nebyli.“
Vy a Vladimír Martinec a nic jste nechytili.
„Přesně tak. (usměje) Jenom nám dvěma se podařilo sestřičky ukecat, aby nás nepíchly, ať s tím udělají něco jiného. Nikomu jsme to ale neřekli, to by byl jinak průšvih, co jsme si to dovolili. No, a my dva chřipku nedostali.“
Proč se vám vlastně nechtělo podstoupit očkování?
„My jsme byli takoví jiní... Příroďáci. Utvrzovali jsme se v tom, že přece žádný očkování nepotřebujeme. Normálně nemocní nejsme, tak proč bychom najednou měli být? Radši jsme si řekli, že si dáme panáčka. Ostatní pak tu chřipku dostali a my jim na olympiádě roznášeli čaj s rumem. Někdo to asi špatně spočítal, nevím, nerozumím tomu. Ale říkalo se, že po očkování se chřipka nejdřív v těle nějak vyvolá a člověk si vytvoří protilátky a je odolnější.“
A chřipka se trefila přesně na olympiádu.
„Právě. Ale nejsem lékař, nevím, co se stalo. Stejně jsme tu olympiádu málem vyhráli, stačilo na konci porazit Rusko. Ještě čtyři a půl minuty před koncem jsme vedli, ale oni to pak otočili.“
Vybavíte si ještě ten pocit, jestli jste byli se stříbrem na krku naštvaní, nebo šťastní? Přece jen, být v kondici, nepolehávat na pokojích, tým měl sílu, aby v tu chvíli vyřídil každého.
„Já vím. Na druhou stranu, nikdy vám všechno neklapne na sto procent. My jsme nebyli naštvaní, brali jsme to jinak. Mančaft byl po chřipkové epidemii úplně zdecimovaný. A stejně vyhrál stříbro. To byla přece nádhera, pro nás to byl velký úspěch. Každý by chtěl být první, nechali jsme tam všechno, jen to nevyšlo.“
Ukázal výjimečnost vašeho výsledku až čas, protože se na první zlato čekalo až do roku 1998 do Nagana?
„Možná to tak je. Chuť vyhrát olympiádu je ohromná, nám tenkrát, dvaadvacet let před Naganem, chyběl asi jen kousek štěstí. Ale vyšlo nám to pak na mistrovství světa v Katovicích, tam jsme byli zdraví a turnaj ovládli. A na podzim přišel třetí vrchol - Kanadský pohár. Odjížděli jsme tam s tím, že nějaké Československo nemá šanci něco uhrát. A my se dostali do finále proti Kanadě, to byl ohromný úspěch. Byl to nádherný rok. I když třeba takový první titul mistra světa v roce 1972, který jsme vyhráli v Praze, to bylo taky něco.“
Celá země na nohou?
„Strašná euforie… Vyhrát doma, v Praze? Lidi šíleli. Bydleli jsme v Průhonicích a do Prahy dojížděli autobusem. Před námi vždycky jelo houkající policejní auto a lidi stáli po cestě až k hale. Jak se přijíždělo do Prahy, byl tam kopeček a na něj chodila taková babička a takhle mávala (zuřivě rozpřahuje rukama). Všimnul si jí Franta Pospíšil, byla to cesta asi na druhý zápas. Dával si pak pozor, jestli tam bude příště. A byla.“
Nevynechala žádnou vaši cestu?
„Nevynechala, Franta vždycky říkal, že je to dobrý, že vyhrajeme, protože babička fandí. Opravdu tam stála před každým zápasem, stará paní si zjistila, kdy hrajeme, v kolik asi pojedeme a čekala na nás. A my čekali na ni, jestli tam bude.“
Po všech těch medailích, úspěchu na Kanadském poháru, nehlodal v hlavě červík, jestli by nestálo za to tady všechno opustit a vyrazit hrát hokej do Ameriky?
„Já na emigraci neměl. Nejsem povaha, která to udělá. Dobře jsme věděli, co by se dělo. Naše rodiny by to tady měly hrozně těžký. Neměli jsme sílu. Věděli jsme, jak to vypadalo, když utekli Nedomanský nebo Farda.“
Ale ani trochu vás nepokoušelo, že z Václava Nedomanského se stala za mořem hvězda ve WHA a byl i hodně vidět v NHL? Když to dokázal on, měli jste na to třeba taky.
„No jo, jenže jste museli mít náturu do toho praštit a udělat za vším tlustou čáru. Nemohli jste tušit, co se stane v roce 1989, kdo odcházel, tak musel počítat s tím, že se domů už v životě nevrátí, neuvidí rodiče ani sourozence.“
Chápu, kdo nezažil, neumí si ten vnitřní boj představit.
„Právě, z dnešních mladých si to nepředstaví nikdo. Nezažili to a vlastně je to dobře. Aby nás režim pustil hrát na západ, museli jsme odehrát sto padesát zápasů v nároďáku a nesmělo nám být méně než dvaatřicet let. Jinak smůla. A s takovým počtem zápasů bylo jenom pár lidí.“
Navíc by v tu chvíli část mzdy šla agentuře Pragosport...
„Třicet procent. Sebrali nám toho docela dost. Když jsme odešli pak třeba aspoň do Německa, pomohli jsme si, nezabezpečili se na celý život jako kluci dnes, to ne, ale přilepšili jsme si.“
Do Kaufbeurenu jste odešel s Vladimírem Martincem, spolu jste odehráli celou kariéru v Pardubicích, v reprezentaci a nakonec i v Německu. Jednou jste mi říkal, že jste se nikdy nepohádali. Nějak se mi tomu nechce věřit.
„Ne, fakt ne. S ním ani s Jirkou Novákem, který s námi hrál ve středu útoku. Uznávali jsme jeden druhého. Každý jsme byli jiný typ, ale navzájem jsme se ctili. Nikdo si nic nezáviděl, to byl základ. Navíc tehdy by vás to prostředí stejně dokopalo k tomu, abyste si rozuměli. Nejlepší hráči nepřestupovali, nepustili by vás ani omylem. Měli jsme štěstí, že jsme si sedli a hráli pořád spolu. A to jsme měli úplně jinou povahu.“
V čem jste se nejvíc lišili?
„Když vezmu sebe a Vláďu, tak on byl vždycky klidnější, já spíš grázlík. Ale vždycky jsme si spolu rozuměli, bydleli i na pokoji, když se jelo ven. Zašli jsme si pak třeba i na vínko, vždycky bylo o čem povídat... Třetí do party, Jirka Novák, byl úplně jiný. Ten si zase víc rozuměl s Jirkou Crhou, obchodníci, házeli miliony, to my s Vláďou radši zašli na tu dvojku vína. Ale na ledě jsme měli všichni tři stejnou řeč.“
Nikdy vám nevadilo, že jste jako levé křídlo musel pro Nováka s Martincem hlavně makat?
„V první řadě jsem makal pro mužstvo. Třeba Jirka Novák dozadu nejezdil vůbec, ale Vláďa, jakmile já byl vepředu, automaticky dával zpátečku, ze hry to vyplývalo. Měl jsem jinou práci, to je pravda, ale i tak jsem dal třeba stejně gólů jako Jirka Novák.“
Jasně, ale vás ta hra víc bolela než vaše dva parťáky a velké elegány, ne?
„Tak to bylo nastavené už od dob profesora Kostky. Levá křídla to měla těžší, ti druzí dva si stoupli na druhou stranu k bekům a pak křičeli: Volové, koukejte nám nahrát. Ne, to přeháním. Ale bylo to, že situaci ubráníte, rychle letíte za nimi, pak zase rychle zpátky. Všechno má svoje, nikdy jsem si nestěžoval.“
Po kariéře jste pak dělal skoro 30 let v Pardubicích vedoucího mužstva, až v roce 2015 jste najednou slyšel, že konec. Bolelo loučení?
„Ale ne. Já se na to už takové tři roky chystal, bylo mi jasné, že do sedmdesáti tady pracovat nebudu. Ani náhodou. Přemýšlel jsem, co v důchodu dělat, a dva roky jsem usiloval o povolení, abych dostal zmrzlinový stánek. Doma jsem sedět nechtěl, věděl jsem, že nějakou činnost potřebuju.“
Tak jste si naplánoval, že od ledu přejdete ke zmrzlině?
„Dá se to tak říct. (usměje se) Dva roky jsem jel stánek souběžně s vedoucím mužstva.“
Ale stejně, přes 50 let chodíte čichat smrad do hokejové kabiny, a najednou přichází něco jiného. Nechybělo to?
„Musíte být rozumný, protože jednou zkrátka skončíte. Popravdě, mně už se pak cestovat nechtělo. Byl jsem i proti, aby se hrála Liga mistrů. Říkali mi, že to potřebujeme, jak je to prestižní. Ale hráli jsme si na velké mužstvo, za zápasy v soutěži nebyly peníze, akorát nás to stálo prachů jako hrom, navíc jsme na tuhle soutěž neměli kádr. Chtělo to tak o šest hráčů víc. Jenže to by stálo další prostředky.“
Co vám vedení na tyhle námitky říkalo?
„Že takové zápasy nikde neseženeme. Nevím, sehnali bychom. Pak už jsem na Ligu mistrů ani nejezdil, byl jsem připravený, že tohle přijde.“
Ne že bych chtěl pochlebovat, ale možná je to dobře. Lepší zmrzlinu než u vás jsem za celé léto nikde nedostal.
„Tak to mě těší. (směje se) Dcera to dělá už dlouho s přítelem, měl jsem dobré rádce. Jednou jsme seděli takhle v létě u grilovaného masíčka, bavili se o tom, já poslouchal, poslouchal... No, a vymyslel, že bych se do toho pustil taky. Říkal jsem si, že na důchod je tohle ideální. Vyhlížel jsem místa a jedno našel.“
V Pardubicích se na svoje hvězdy nezapomíná. Nebyli lidi vykulení, když jste jim točil malou míchanou?
„Stály tam dvě fronty, jedna na podpis, jedna na zmrzlinu. (směje se) Jednou tam za mnou přijel Hašan ( Dominik Hašek ), byl tam dvě hodiny a taky se pořád podepisoval. No, byla to docela legrace. Lidi se baví, ptají se na hokej. I když taky tam nejsem pořád, mám tam brigádnice. Ale než přijde ze školy, tak jsem tam třeba tak od těch dvanácti já. Anebo když je velký frmol, tak jim jedu pomáhat, někdy je to tam fakt na zbláznění.“
Vladimír Martinec si taky někdy zajde na něco studeného?
„On moc ne, zmrzlinovej král není, tolik ji nemusí.“
Takže se zase potkáváte na víně, jako dřív?
„Taky ne, protože já postupně přesedlal z vína na pivo. (usměje se) Dřív jsem vypil tak tři za rok, ale v Bavorsku jsem se ho naučil pít. Ale pořád si máme co říct, vídáme se každý hokej, zůstáváme po zápase v restauraci a ještě všechno probíráme.“
Pořád vás hokej baví?
„No ježišmarjá, bez něj bych si to neuměl představit. S Pardubicemi jsem zažil všechny tituly, jeden jako hráč, ostatní v roli vedoucího mužstva, to byly tady v klubu ty nejhezčí roky. Mám krásné vzpomínky. Ale teď si chodím na svoje Pardubice, přišel bych, i kdyby hrály první ligu, vždycky. Jen bych u toho šíleně trpěl. Mám hokej pod kůží, vždyť taky nic jiného neumím.“
Neříkejte, vy, který jste rozjel zmrzlinový byznys?
„No, tak trochu něco ještě umím, mám větší baráček, jsem takový kutil, baví mě si dělat věci kolem domu. A zmrzlině jsem tedy propadl. Jestli jste byl někdy na té vodové, to je už vyloženě můj recept.“
Neuvěřitelné.
„Opravdu. Dělám ji z čerstvého ovoce. Dělám i klasické práškové, ale hlavní je, že se všemu musíte pořádně věnovat. Základem je mít kvalitní a čisté stroje. Jak to zkoušíte na nějakých šuntech, nikdy to nebude takový.“
