Dlouho se na veřejnosti neukázala, občas napsala vzkaz na sociální síť. Po vydání třaskavé knihy Jiná se pak Gabriela Koukalová odmlčela úplně, příběhy o anorexii či špatných mezilidských vztazích v českém biatlonu si žily vlastním životem. Teď k nim mistryně světa a vítězka Světového poháru začíná dodávat svůj pohled. V úterý se dlouze rozpovídala v rozhovoru pro DVTV a poté ji čekal doslova mediální maraton.
„Neumím říct, jestli se někdy budu chtít vrátit, ale teď aktuálně si nemyslím, že k tomu může někdy dojít,“ vysvětlovala Koukalová zamyšleně Martinu Veselovskému v DVTV, ale zároveň nechtěla říct, že je to definitivní konec. Ale jsou dveře k případnému návratu ještě vůbec otevřené? „O tom by se dalo polemizovat. Ve mně myslím, že už moc ne. Spíše vůbec.“
Výbušná témata její knižní zpovědi prý vůbec nesouvisí s těžkým obdobím, kdy nemohla trénovat a přišla o olympiádu. „Knížku jsme začali dávat dohromady asi před rokem a půl, kdy jsem vlastně měla období své největší slávy, kdy jsem věřila, že vyhraju olympiádu. To se bohužel nepovedlo, ale ta témata, která jsme chtěli popsat, byla známá daleko dřív,“ uvedla a snažila se vysvětlit, proč spustila takovou kritiku třeba na trenéra Jindřicha Šikolu, který stál na začátku její zářné kariéry.
„Věřím, že se těm situacím dá předcházet a lidé se dají vést – hlavně třeba v dorosteneckém věku –, aby nesklouzli k něčemu takovému jako já,“ vysvětlovala neadresně. „Myslím, že od řady trenérů, kteří by měli ukazovat dobrou cestu, chybí ta správná edukace nebo přístup, nevím, co to vlastně je,“ přemítala Koukalová. Podle ní nezacházejí trenéři s dospívajícími příliš citlivě. „Jedno jediný slovo může na ženský duši napáchat hrozný škody,“ povzdechla si s tím, že pro ni jsou ty zážitky značně traumatizující.
S hojně propíranou poruchou příjmu potravy se prý potýkala celých deset let. A jak mohla podávat špičkové sportovní výkony? „Člověk si to musí vyzkoušet a vědět, co je kdy potřeba. Dá se to. Když jsem závodila odpoledne, tak jsem věděla, že jíst musím. Horší byl střih pár dní po závodech. Žila jsme s pocitem, že když se jen přesouváme, tak nemám žádný výdej, tím pádem nemůžu vůbec nic,“ popisovala v DVTV Koukalová.
Ta také velmi kriticky popsala vztah se svou reprezentační kolegyní Veronikou Vítkovou. Historku z dětství prý myslela jako úsměvnou ilustraci, za tím, že Vítková jí nepřála nic dobrého, si ale stojí. „Ty holky byly proti mně. Když s námi (Vítková) nebyla na soustředění, tak ta atmosféra najednou byla lepší,“ vzpomínala dvojnásobná stříbrná olympijská medailistka. „Mám ji hozenou úplně mimo, řekla jsem si, že si tím nenechám kazit život. Nechtěla jsem dopadnout tak, abych se srovnávala s holkama z týmu, chtěla jsem závodit s těma nejlepšíma na světě,“ uvedla Koukalová, podle níž je ale tak devadesát procent věcí v knize pozitivních.
„Sama k sobě jsem byla nejkritičtější a upřímná, takže jsem měla pocit, že nemusím nikoho líčit v lepším světle,“ podotkla. A sama si prý uvědomuje, že s ní to také neměl zbytek týmu lehké. „Roli v tom hrála i ta má nemoc. Když člověk nejí, tak je podrážděnější a spoustu věcí bere jinak. Uvědomuju si, že pro ten tým taky nemohlo být jednoduché mě přijmout. Já jsem byla úplně jiná…“
