RECENZE: Další pokus o Mozarta v Národním vyšel, ale jen kosmeticky

Péči o Mozartův odkaz má pražské Národní divadlo v popisu práce. Jenže současnému vedení Opery se nedaří nic pamětihodného vyprodukovat. Vlastní inscenace, jako Kouzelná flétna či Figarova svatba, dopadají sotva průměrně, Don Giovanni s Plácidem Domingem, na němž se divadlo spolupodílelo, pak vstoupil do dějin pouze jako bombastická společenská akce, nikoli zásadním výkyvem uměleckého kyvadla.

W. A. Mozart: La clemenza di Tito 70 % Dirigent: Marc Minkowski Stavovské divadlo, 10. května 2018

Mnohem skromněji, téměř bez propagace, se ve čtvrtek uskutečnilo koncertní provedení Mozartovy opery La clemenza di Tito. Ta vznikla na objednávku českých stavů ke korunovaci Leopolda II. českým králem a ve Stavovském, tehdy Nosticově divadle zazněla poprvé v září 1791. Děj se točí kolem římského císaře Tita, obklopeného intrikami a touhou po moci, ale natolik velkorysého, že nakonec ustoupí od potrestání spiklenců. Stavovské divadlo nebylo zcela zaplněné, ale před orchestrem Národního divadla stanul skutečný dirigent a praktik, Francouz Marc Minkowski, českému publiku známý mimo jiné i díky společným projektům s Magdalenou Koženou.

Dopad by byl možná sugestivnější, kdyby Minkowski přijel i se svým ansámblem dobových nástrojů Les musiciens du Louvre, neboť ani sebevětší génius by během omezeného počtu zkoušek a v běžném divadelním provozu nedokázal zázrak. Nicméně i tak se Minkowskému povedlo s orchestrem rozehrát více dramatu a kontrastů než Domingo. Taková spolupráce by orchestru mohla jít k duhu, ovšem musela by být dlouhodobější.

Minkowski si přivedl i vlastní zpěváky, a tak se daly slyšet výkony na dobré až velmi dobré úrovni, vybočující z českého standardu. Zvláště představitelka ctižádostivé Vitellie, lotyšská sopranistka Inga Kalna, zaujala sytým, vyrovnaným a pružným hlasem a vyzrálým přednesem. Francouzská mezzosopranistka Ambroisine Bré v roli Sexta předvedla, že i s menším hlasem se dá efektivně zacházet, stejně tak i Lea Desandre coby Annio. Titulní roli zpíval norský tenorista Bror Magnus Todenes kovovým štíhlým hlasem, který byl ale ve výrazu dost strnulý. Domácí pěvci Markéta Böhmová a Jan Šťáva ztvárnili menší role Servilie a Publia.

Orchestr seděl na jevišti, kam se nicméně vešel i stolek se zrcadlem a pár rekvizit. Zpěváci hráli víceméně jako v divadelní inscenaci a dlužno dodat, že podstatně méně improvizovali než jejich kolegové při „akci Domingo“. Nebo aspoň méně okatě. Na druhou stranu se po některých velkých áriích přicházeli děkovat a potřásat si rukou s dirigentem, takže vzniklo něco mezi rybou a rakem. Celkově to byl nejlepší Mozart, jaký se v Národním divadle dal poslední dobou slyšet. Je ovšem příznačné, že šlo o jednorázovou akci, která se zopakuje pouze jednou, a to dnes.

Kromě Mecenášského klubu ND ji finančně podpořil i Bohemian Heritage Fund. Oběma přirozeně patří dík, toto ale není řešení umělecké situace Opery Národního divadla, speciálně ve vztahu k Mozartovu dílu. Národní divadlo je repertoárová scéna, která má svůj repertoár obohacovat špičkovými inscenacemi ve špičkovém obsazení. Dva večery s Markem Minkowským a jeho pěvci problémy zlaté kapličky jen povrchně zamaskovaly.