Shnilé zelí, smrduté slamníky a tupé vedení. Rumburská vzpoura zbědovaných vojáků skončila popravami

Jan Gazdík Jan Gazdík
20. 5. 2018 19:06
Ke vzniku Československa přispěli před 100 lety i vojáci náhradního praporu 7. střeleckého pluku v Rumburku - vzpourou proti válce, hladu a šikaně.
Středa 29. května 1918, Nový Bor, les u hřbitova: pět měsíců před vznikem Československa bylo zastřeleno sedm aktérů rumburské vzpoury. Vůdci F. Noha, S. Vodička a V. Kovář byli popraveni v Rumburku.
Středa 29. května 1918, Nový Bor, les u hřbitova: pět měsíců před vznikem Československa bylo zastřeleno sedm aktérů rumburské vzpoury. Vůdci F. Noha, S. Vodička a V. Kovář byli popraveni v Rumburku. | Foto: Sbírka oblastního muzea v Děčíně, pobočka Rumburk / Archiv Ester Sadivové

Rumburk/Nový Bor - Na jaře roku 1918 vyústily poměry v rumburském náhradním praporu 7. střeleckého pluku v krizi.

"U III. setniny byly všechny místnosti přecpány, lidé spali i na chodbách na smrdutých slamnících. A strava byla také hrozná. Chodily jen bedny sušené zeleniny. To snad byla sušená kravská řepa… Vojáci plivali, jak to jenom na dálku viděli, a měli to neustále k obědu i k večeři. Masa bylo málo, a i to bylo špatné, takže polévky byly slaboučké. Chléb dělili na osm dílů jednu veku. Rozdávali nám také shnilé zelí, které každý nosil rovnou do žumpy,"  vzpomínal plzeňský středoškolák František Leitl, tehdy důstojnický aspirant se statutem jednoročního dobrovolníka.

Vyhladovělí a deprivovaní vojáci už měli války dost. Vzbouřili se přesně před 100 lety, v úterý 21. května 1918 krátce po šesté hodině ranní. Ještě téhož dne byla vzpoura nedlouho po deváté hodině večer tvrdě potlačena pod Chotovickým vrchem u Nového Boru. O smyslu události se přitom vedou až dodnes vášnivé spory.

"Vzpoura budí i po sto letech vášně a emotivní diskuse. Ať již třeba při přednášce u nás v muzeu, anebo při pietě u některého z pomníků popravených vojáků. Někdy to nemá daleko k šarvátce," říká Ester Sadivová z rumburské pobočky Oblastního muzea v Děčíně. "Rumburská vzpoura byla a je v očích některých lidí zločinem. A pokud si ji prý s pietou připomínáme, oslavujeme tím i vzpoury vězněných kriminálníků. Navíc tím máme poškozovat památku na rakousko-uherskou monarchii," dodává.

Historici, které Aktuálně.cz oslovilo, v tom mají nicméně jasno: rumburskou vzpouru v posledním roce existence Rakouska-Uherska považují za jednu z nejvýznamnějších událostí v Čechách na cestě k 28. říjnu 1918. "Šlo o největší protiválečné vystoupení českých vojáků doma," konstatuje například Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu.

Sociální napětí a hlad umocňoval podle Marka tupý dril převážně německých poddůstojníků, většinou surových selských buranů z okolí Chotěšova, Stříbra a Horšovského Týna, kteří se ve frontovém zázemí drželi z protekce.

"Patřil k nim i týlový ulejvák, hejtman Franz Klepfer, cholerický šovinista a v civilu německý učitel z Chotěšova," upřesňuje Marek. S pomoci archivních a výslechových dokumentů či dobových svědectví zrekonstruoval celý průběh dodnes neprávem opomíjené rumburské vzpoury.

Ten je podle historika dost odlišný od mnoha dodnes přežívajících mýtů a předsudků, ale i od hvězdně obsazeného filmu režiséra Martina Friče Hvězda zvaná Pelyněk.

Vzpouru zažehla hrubost a hejtmanovy výhrůžky

Je úterní ráno 21. května 1918. Šikovatel Vlach sleduje nastoupené čety praporu a všímá si, že sedmašedesát mužů 7. čety III. náhradní setniny přišlo na dvůr proti výslovnému rozkazu i s puškami. Houkne proto na vojáky, aby zbraně ihned odložili. Poslechnou jen dva. Zbývajících pětašedesát českých vojáků stojí dál nehnutě a jejich tváře nevěstí nic dobrého.

Jen vojín František Paur vykřikne: "Pušky nevydáme, budeme je možná potřebovat!" Třiadvacetiletý cihlářský dělník z Králova Dvora v tu chvíli netuší, že si tím vyměřil už jen 196 hodin života.

Když jim proto vzteky brunátný velitel setniny hejtman Franz Klepfer, který uměl česky jen klít, začal nadávat do bolševiků, sociálních demokratů a českých sviní, vykřikl další voják: "Hovno!"

To hejtmana rozzuřilo ještě víc. Chodil mezi řadami na chvíli ztichlých mužů a řval a vyhrožoval ještě víc. Ozval se mu ale jen neformální vůdce vojáků František Noha: "To nedělá jeden nebo dva, ale my všichni jsme jednoho smýšlení!"

Hejtman Klepfer si zjevně neuvědomil vyhrocenost situace, hulákal dál s tím, že i on, stejně jako jeho vojáci, má hlad a plácal se přitom do břicha. Jen tím ovšem přiléval oleje do ohně.

To už ale další voják vykřikl: "Hoď mu ji!" Hejtman se sice pokusil o útěk, ale někdo z mužů jej udeřil pažbou do hlavy tak silně, že se Klepfer skácel k zemi jako podťatý. Šest desítek vojáků propuklo v jásot a vzpoura, kterou muži kolem Františka Nohy chystali až na červen, se už nedala zastavit.

Vzbouřenci ztloukli nejprve několik poddůstojníků, zmocnili se střeliva s granáty, strhávali na svou stranu další vojáky a obsazovali Rumburk. Osvobodili vězně, zrekvírovali poštu, nádraží a budovu velitelství praporu, kde se k nim přidal desátník aspirant Stanislav Vodička, jinak běžně přezdívaný Stanko - jediný z rebelů, který absolvoval školu důstojníků v záloze. V nejbližší době měl být povýšen do první důstojnické hodnosti Fähnricha (podporučíka).

V Dolních Křečanech a Horním Jindřichově se ke vzbouřencům přidala značná část vojáků I. náhradní setniny a kulometné setniny s několika těžkými kulomety. Připojila se i stovka neozbrojených a nevycvičených nováčků.

Kolem deváté hodiny se vzbouření vojáci shromáždili na rumburském náměstí a krátce nato opustili město ve dvou pochodových proudech s celkem jednoduchým, ale vytouženým idealistickým cílem: skoncovat s válkou.

Ve Vídni se bilo kvůli Rumburku na poplach

O panice, jakou vzpoura vyvolala v nejvyšších vládních kruzích, svědčí výňatek z dopisu rakousko-uherského místodržitele v Čechách hraběte Maxmiliana Coudenhoveho, který 24. května 1918 zaslal do Vídně ministru vnitra: "Kdyby byli vzbouřenci pronikli dále na jih - což nebylo vyloučeno - a nalezli vojenské posily a podporu ze strany civilního obyvatelstva, mohli jsme mít v této části Čech úplnou revoluci…"

Rumburk nakonec opustilo asi 700 až 800 vzbouřenců. Jedni šli za lákavou vizí konce války a svobody svého národa, další jen domů ke svým blízkým - často s úmyslem zběhnout cestou i od vzbouřenců -, jiní se pozdě zalekli své dosavadní odvahy a pokusili se nenápadně vrátit do rumburské posádky.

Na ty už ale čekaly četnické hlídky a pod bodáky je odváděly do vězení. Čas hrál proti rebelům: přes odlehlost Rumburku se vzpouru nepodařilo pro první důležité hodiny utajit před "korpskomandem" - litoměřickým sborovým velitelstvím. Přestože vzbouřenci obsadili poštu a na nádraží zničili telegrafní a telefonní přístroje, likvidace spojovací sítě nebyla provedena rychle a důsledně.

Zemské vojenské velitelství bylo dokonce z praporního velitelství opakovaně (v 08:15 a pak i v 09:00) o vzpouře informováno s žádostí o pomoc a s upozorněním, že rebelie sílí a vzbouřenci obsadili i nádraží. Tam navíc stačil přednosta stanice Franz Weissheit telegraficky odeslat zprávu: "V Rumburku je vojenské povstání. Doprava bude udržována podle možností. Kanceláře obsazeny vojskem."

To už se již v režii litoměřického sborového velitelství (velel generál Franz Daniel Edler von Drinamünde) rozjížděla mašinerie na potlačení vzpoury, k čemuž byly určeny asistenční útvary, složené převážně z německy mluvících vojáků: prapor 59. pěšího pluku v Lovosicích, setnina polních myslivců z Ústí nad Labem a kulometná setnina 9. střeleckého pluku z Litoměřic. Jako první měli v okolí Nového Boru zasáhnout vojáci náhradní setniny 1. praporu pohraničních myslivců a dvě setniny 18. pěšího pluku.

Jde se na Prahu a další pluky se přidají!

Stanko Vodička se po obsazení Nového Boru pokusil v čele asi desetičlenné skupiny s bílým šátkem dostat co nejblíže k liniím 18. pluku, na které v naději, že se ke vzbouřencům v jejich pochodu na Prahu přidají, volal: "Nazdar, osmnáctí, nestřílejte!"

Vodička se tak pokoušel získat na svou stranu české vojáky z východních Čech, aby zabránil bratrovražednému boji. Když se však přiblížil k nepřátelským liniím na osmdesát kroků, "osmnáctí" spustili pod velením hejtmana Rudolfa Flibora kulometnou palbu. Když pak Vodička viděl, že část vzbouřenců se dává na útěk a bojující část nemá šanci na úspěch, vyskočil na silniční příkop a volat na své druhy: "Zabraňte krveprolití! Zastavte palbu!"

Rojnice povstalců se začaly rozpadat a po krátkém boji se na 380 rumburských vojáků vzdalo, ostatní byli rozprášeni. Po několika menších přestřelkách v Novém Boru vzpoura definitivně skončila a změnila se v grandiózní hon na zbylé povstalce.

Druhý den unikalo zatčení ještě 207 mužů, ale 24. května to bylo již jen 94 bývalých vzbouřenců a 11. června 1918 chybělo rakouskému eráru za mřížemi pouze posledních 48 účastníků rumburské vzpoury.

Stanko Vodička byl po střetnutí pod novoborským Chotovickým vrchem velmi zklamán z reakce vojáků 18. pluku. Nepomýšlel na útěk. Rozhodl se raději dobrovolně sdílet osud s muži, které chtěl vést ke svobodě.

Neochotu rebelů zabíjet své krajany potvrzuje Josef Mertl, jenž ve svých vzpomínkách uvádí úryvky písniček, které si vzbouřenci skládali v terezínském vězení: "Nechtíce se vrahy státi, museli jsme se jim vzdáti! Byl to ovšem hrozný skutek, kam kdo moh´, pak ihned utek."

Nejsem zbabělec. Vím, co jsem udělal

Desítku vojáků čekal nejvyšší trest. "Když vám bylo před necelým měsícem pouhých třiadvacet let, je cesta na popraviště obzvláště hořká. Stanko Vodička se přesto snažil u popravčího kůlu chovat co nejdůstojněji," konstatuje historik Marek.

Osobní věci a dopisy na rozloučenou
Autor fotografie: Jan Gazdík

Osobní věci a dopisy na rozloučenou

Pouzdro dopisu Františka Nohy na rozloučenou s nápisem: "Prosím co nejuctněji o laskavé předání sestřičce a bratříčkovi." Na dopisním pouzdře je Nohova pěněženka. Tmavá knížka je pak Nový zákon, z něhož se před popravou modlil Stanko Vodička. Vojákův cvikr předal farář Johan Döhl Vodičkovu otci.

"Drahá maminko! Přijměte nejsrdečnější pozdrav a vřelé políbení - už poslední - proč, dozvíte se později. Bylo u nás v Rumburku něco nepředvídaného, čehož jsem se musil též zúčastnit, a to má za následek, že stojím nyní před stanným soudem a budu odsouzen k smrti…"
(Z dopisu jednoho z vůdců rumburské vzpoury vojína Františka Nohy, napsaného krátce před vyhlášením rozsudku smrti 28. května 1918)

"Hájil jsem vždy pravdu jako náš mučedník Hus a jsem odsouzen k smrti zastřelením, chtěl jsem dobro trpících bratří a své vlasti. Doba však není dosud zralá, ale pevně věřím, že není daleká. Trest smrti je mi milejším než vězeňská cela, kde bych bez duševního zaměstnání bídně hynul. Smrtí se mi uleví…Od svého mládí jsem byl zanícen pro věc pravdy, svobody a demokracie. Uvidíte, že moje idea přece jen zvítězí…"
(Z dopisu jednoho z vůdců rumburských vzbouřenců desátníka aspiranta Stanko Vodičky, diktovaného v noci 28. května 1918 několik hodin před jeho popravou.)

Zdroj: Jan Gazdík

Vodička si podal ruku se svými spoluodsouzenci Františkem Nohou a Vojtěchem Kovářem, obrátil se na rumburského evangelického faráře Georga Dölla, jemuž v noci diktoval dopisy na rozloučenou, a předal mu pro otce svůj cvikr. Načež zvolal: "Pozdravujte všechny mé drahé!"

Když poté k Vodičkovi přistoupil rozrušený profous-záložák šikovatel Rudolf Irzing z Osvračína u Domažlic, aby mu zavázal oči, Vodička to odmítl. Svolil až poté, když mu Irzing řekl, že se zbaví pohledu na své vrahy. "Děkuji vám, ale zbabělec nejsem. Vím, co jsem udělal a proč jsem to udělal!"

Za pár minut nato, v 5:40 ráno, salva dvanácti hrůzou vyděšených mladíků v ukončila na hřišti za rumburským hřbitovem životy třiadvacetiletého telegrafního úředníka plzeňského nádraží Stanka Vodičky, třiadvacetiletého zaměstnance plzeňského divadla Františka Nohy a dvaatřicetiletého rodáka z Čepince u Plzně a pomocného zahradníka v Košířích u Prahy Vojtěcha Kováře.

"Poprava sama byla provedena ohleduplným způsobem: oči byly zavázány, hlasitých povelů nebylo, nýbrž byly dávány znamením šavlí. Skoro neslyšně přistoupilo dvanáct vojínů ke každému ze tří odsouzenců - třesk! a okamžitě, beze všech útrap odebrali se všichni tři na věčnost," napsal farář Georg Döll otci Stanka Vodičky.

V Novém Boru v hotelu Adler skončilo téhož dne pod předsednictvím obersta Karla Edlera von Waschke přelíčení s dalšími 21 vojáky 7. střeleckého pluku. Všichni byli odsouzeni k trestu smrti, ale u čtrnácti z nich byl rozsudek změněn na mnohaleté vězení.

"Večer byli k radosti mnoha přítomných, někdy až zrůdně krvelačných paniček novoborských německých měšťáků, v lese za hřbitovem u cesty do Radvance zastřeleni ´jen´ dvaatřicetiletý zedník z Nového Postřekova Jakub Bernard, třiatřicetiletý zedník z Pasečnice Jiří Kovařík, třicetiletý zemědělský dělník ze Starého Dvora Jakub Nejdl, dvaadvacetiletý cihlář z Kralovic František Paur, osmadvacetiletý slévač z Touškova Jan Pelnář, dvaadvacetiletý zedník z Kounic Antonín Šťastný a třicetiletý horník z Obecnice Jindřich Švehla," vyčísluje historik Marek.

Z dalších 580 obviněných vzbouřenců bylo 116 za trest posláno na frontu a zbytek uvězněn v terezínské pevnosti, kde někteří z nich (například Jan Jícha) zemřeli na následky hladu a nemocí. Ostatní podvyživení a zavšivení vzbouřenci vyšli z terezínské věznice na svobodu až po vyhlášení Československé republiky v říjnu 1918.

Rumburk byl pro Vídeň silným varováním

Velení rakousko-uherské armády si podle Marka i pod vlivem rumburské vzpoury v říjnu 1918 uvědomilo, že stále četnější masové demonstrace lidí proti monarchii už nelze armádou tvrdě potlačit.

Vídeňský generální štáb bral rumburskou vzpouru jako silné varování, že se na vojáky v Čechách či jinde už nemůže plně spolehnout. "Vždyť oni se nám mohou vzbouřit úplně všude! Bouchnout to může kdekoliv a kdykoliv. Jen si vzpomeňte na Rumburk," zaznívalo při poradách nejvyššího velení rakousko-uherské armády.

Národní výbor v Praze se tak v říjnu 1918 neměl sice o koho - až na pár sokolů či hrstky českých námořníků, kteří byli na dovolené - opřít, brzy se k němu ale přidaly rumunské jednotky, které byly přesunuty do Prahy, aby se nemohly bouřit doma. "Tohle byl nezanedbatelný a stále opomíjený důsledek květnové vzpoury v Rumburku, jakkoliv ho ti vojáci samozřejmě neměli za cíl," vysvětluje Marek.

Při vzpomínkových slavnostech na stoleté výročí rumburské vzpoury, které tento týden v Rumburku vrcholí, jde podle novoborského badatele z Československé obce legionářské Josefa Doškáře o příležitost, jak dát najevo, že se nestydíme za tyto své předky. Ať již uvědomělé legionáře, kteří chtěli vybojovat nezávislost Československa, anebo i rumburské vzbouřence, odmítající účast v nesmyslné krvavé válce.

"Rovněž oni si zaslouží náš respekt, úctu a pochopení,"  míní Doškář. Rumburské vzbouřence má on i další historici za hrdiny, kteří chtěli skoncovat s krvavou dobyvačnou válkou, v níž zahynulo nejméně čtvrt milionu českých vojáků, i utlačovatelskou monarchií, třebaže věděli, co je v případě neúspěchu čeká.

"Nebyli to zbabělci, měli jen obrovskou nechuť k válečnému běsnění, kterého už měli plné zuby. Neviděli smysl v dalším tažení na Itálii, v dobývaní nějaké hory a dalším prolévání krve ve jménu císaře pána," uzavírá historik Marek.

DVTV: V zákopech aneb první světová válka očima vojáků

Vojenský historický ústav uspořádal při příležitosti 100. výročí od vypuknutí první světové války výstavu. Co je na ní k vidění? Odpovídá ředitel ústavu Aleš Knížek. | Video: DVTV
 

Právě se děje

Další zprávy