Sociální stát v době globalizace

autor: ČT24, zdroj: ČT24

Lubor Hruška-Tvrdý

Tato nová doba pak buduje názory nové, excelentnější, budící dojem pokroku, který je stejně neupotřebitelný a namnoze i marný, jako u většiny předchozích generací. Žádná z těchto myšlenek (vizí) však ještě nepřekročila podmíněnost své doby, což lze přirovnat ke kurníku, v němž slepice sedí na bidýlku, každá o příčku výše, domnívající se, že ví o kurníku více nežli ta, co sedí pod ní.

Pokrok moderní společnosti nespočívá v tom, že by v současné době žilo více geniálních myslitelů, národních vůdců, ale v tom, jak rychle dokáže společnost proměňovat kulturní, společenské, politické, technické znalosti na materiální hodnoty. Aktéři regionálního rozvoje nejsou tak jako dříve spjati s prostorem, ve kterém působí, protože sídla jejich firem jsou mimo území kraje či republiky. Procesy postupující privatizace téměř všeho veřejného v kombinaci s procesem celosvětové globalizace tak snižují možnosti občanů, zástupců veřejné správy a samosprávy regulovat nebo alespoň ovlivňovat procesy v území.

Riziko jako pojem vedoucí k zamyšlením nad sociálními potřebami člověka:

Myšlenka či obava z rizika (nečekané události) nebyla původně spojena s oblastí sociálních potřeb, bojem proti chudobě, nebyla ani řešeným politickým pojmem. Riziko, jak ho chápeme dnes, se obecně vztahuje k neurčitým situacím v životě, jednání a rozhodování. Je spojeno s možností, šancí či pravděpodobností výskytu nějakých událostí, které jsou důsledkem činností lidí. Můžeme je předpokládat, nemáme však tu moc je ovládat. Jsou tedy způsobeny jinými hybnými silami, které jsou mocnější než přání a myšlení lidí. Historicky lidé vypozorovali, že je riziko spojeno se ztrátou kontroly člověka nad výsledky svého jednání, ignorováním hranic svého dosavadního poznání, ztrátou vlivu na sociální prostředí, ve kterém žije, rozpadem sociálních struktur, ve kterých doposavad tradičně žil. Tato situace je tedy pro nás po historické odmlce znovu aktuální.

Sociální proměny v oblasti řízení politiky státu:

Postupnou transformací sociálního státu přecházíme na stát chovající se za všech okolností ekonomicky, tržně, konkurenceschopně.Zdůvodňujeme to tím, že jedině takto je možný vývoj. Ovšem nezodpovězenou otázkou zůstává pro koho? S rychlostí vlastní této době opouštíme společnost starých sociálních jistot a pojistných systémů, jenž zajišťoval stát všem těm, kteří zde celý život pracovali, platili daně a pojištění. Tak mizí půda pod nohama, neboť nelze po ní kráčet.

Občanům našeho státu však stačí zdůvodnění, že stát nemá peníze. Nemá, když vše rozprodal a v současnosti nevlastní téměř nic. Ani jedna banka není česká, ani klíčové podniky a nemá tedy z čeho mít zisk, jako hospodář, který rozdal všechen majetek, stal se žebrákem a teď čeká, kdo mu co dá.

Nedávná odstupňovaná nerovnost společenských vrstev se propadá stále hlouběji do naprosté majetkové, mocenské a sociální nesouměřitelnosti. Až do poměrně nedávné doby byl vývoj moderní společnosti, za který se velmi bojovalo na všech úrovních společnosti, nesen snahou překlenout ohromné propastné rozdíly nesouměřitelnosti z dob feudalismu či buržoazní společnosti nahrazením pouhou jemně odstupňovanou nerovností (řízeným přerozdělováním). Úspěch v tomto úsilí, kterého se po mnohých útrapách (mnoho lidí v minulosti obětovalo svůj život za úspěch této věci) podařilo dosáhnout, byl základem teorie otevřené společnosti a základním předpokladem rozvoje demokracie v sociálním státu se všemi jeho pojistnými systémy. Tato situace trvala historicky déle než sto let a nyní zde tento sociální záměr skutečně není.

Pojistný systém, dlouhodobě budovaný od počátku 1. republiky, obsahoval prvky sociální ochrany navázané na zaměstnanecký poměr. Část finančních toků z plodů práce odcházela formou pojistného na dlouhodobé zajištění jednotlivce i celé jeho rodiny. Nejsilněji se budovalo po druhé světové válce, doba byla označena termínem třicet tučných let pro všechny vyspělé země.

Současná společnost je, bohužel, opětovně společností naprosto odlišných, navzájem neporovnatelných sociálních světů. Je tedy otázkou, kam jsme to vlastně pokročili a zdali člověk je schopen svou vlastní svobodnou vůlí bez vnějších tlaků a přinucení vést život svůj a celé společnosti k vyšším hodnotám, o kterých tak rád mluví. Už teď se jeví, že ne. Překročení určité hranice nesouměřitelnosti vedlo historicky vždy k rezignaci jednotlivců, také však v nepředvídatelné výbuchy skupinového hněvu, jak se i nyní potvrzuje (Šluknov).

Propastné rozdíly v majetku občanů ukazují na propastné rozdíly v možnostech ovlivňovat směřování společnosti, zasahovat do osudu druhých lidí, do osudu celé země. Jak se ukázalo, soudobá postindustriální společnost (mnozí zatím věří, že demokratická) přináší s sebou tvrdou realitu sociální nesouměřitelnosti, chudoby, bezdomovectví, sociálních nejistot uprostřed ekonomicky nejvyspělejších zemí.

Když se zamyslím nad tématem sociálního zabezpečení v sociálním státu s uvědoměním si současné situace na politické scéně, okamžitě mě napadá spojení jak svoboda, čili demokracie, chceme-li, může snadno degenerovat v anomii. Tedy zcela v duchu mínění É. Durkhaima, v anomickou společnost, jako společnost bez zábran, bez řádu, bez dodržování práv, ignorující morální hodnoty.

Je historicky známo, že ve světě bez opor hledají lidé vazby nové. Současný proces globalizace však lidem nastavuje více tváří, které lze ovšem vidět až na druhý pohled a kromě zdánlivého pokroku, jímž jsou umlčovány hlasy nespokojených jednotlivců, přináší především růst kapitalismu orientovaného na zisk bez ohledu na sociální závazky, které bagatelizuje. Tato situace však zatím klidné a poměrně pasívní většině společnosti nedochází. Místo vysněné naděje na lepší život přináší globalizace především globální ohrožení a odstranění hranic, byla zneužita k celosvětovému obchodu s narkotiky, obchodu s lidmi, terorismu.

Abych však nejmenoval jen těžká témata, zastavím se u globální ekonomiky - vlády nadnárodních společností, propojení celosvětového finančního trhu a ovládání lokálních i mezinárodních trhů čímkoli, vládou takzvaných diskrétních elit. Z toho vyplývá závislost ekonomiky českého státu na globálních trzích a jejich diktátu, a to jak na makro úrovni, tak i na úrovni jednotlivých podniků a domácností.

Mění se historická období, letopočty, nezměnil se však člověk, jak si rádi myslíme. Svým hmotářským, nověji ekonomickým myšlením zaměřeným k naplňování především svých vlastních potřeb, nikdy nezklame a zachová se vždy stejně jako v předešlých dobách. Mohl-li hrabat pro sebe, udělal to vždy s naprostou bezohledností. Vzrůstající tlaky ve společnosti jsou stále ještě dost malé na to, aby to pohnulo s někým jiným než s malou skupinou vnímavých jednotlivců. Většina lidí se domnívá, že jsou individuality a prý se konečně mají! Říkají to i v televizi! Ti, kterých se to však týká bezprostředně, zatím mlčí a jsou rádi, když dostanou od státu aspoň něco. Navíc si myslí, že to tak musí být, pokud jim to někdo nerozmluví, k jiné úvaze totiž ani nedojdou. Ti, kteří se dostali mimo takzvané pomocné systémy, mají smůlu. Bez zásahu z „Hůry“ to doklepou pod mostem.

Za sociální stát je celosvětově považován ten, který usiluje o zajištění blahobytu, přesněji řečeno podmínek pro přiměřený a kvalitní život svých občanů. Vymezení pojmu je však velmi obtížné a nepanuje o něm shoda (jak je u lidí obvyklé), což je způsobeno rozmanitostí, mnohotvárností a taky i drzostí lidských potřeb, představ a z nich poté vyvstávajících podob nejen sociálního státu.

Sociální stát(resp. welfare state), jak začaly být označovány systémy státní sociální politiky vyspělých zemí, se rozšířil v západním světě po druhé světové válce. Welfare state je pojmově vymezen vůči čistě tržnímu kapitalismu a liberálnímu pojetí státu na jedné straně, také však vůči socialismu s centrálně plánovaným hospodářstvím na straně druhé. Koncept welfare state není tedy vázán na ekonomiku, trh ani na myšlenku společného vlastnictví a přerozdělování, ale na demokratický režim, na jehož principech se dle představ zastánců této myšlenky měla rozvíjet relativně vyspělá tržní ekonomika.

Tento další druh pojetí formování státní politikya společné existence v komunitě dnes přináší své hořké plody. Příliš mnoho demokracie, dalo by se nazvat české pojetí tohoto státního systému. Leč jak je vidět na občanu, ve vztahu k životu pro obecné blaho to neprospívá. Tam, kde není donucen dělat něco pro obecný prospěch, neudělá opravdu nic, vyjma sebe a naplňování svých ryze osobních potřeb. Život bez tlaku k vnitřnímu brusu vyrábí z lidí zlenivělé ovce, které už dávno zapomněly, že v uších a srdci jim zněl stříbrný vítr touhy dotknout se své vlastní hvězdy a poznat její taje. Dnes sotva už v někom hlodá pocit, potřeba či nějaké naléhavé nutkání vykonat něco pro společné blaho. Jak směšný je tenhle socialistický přístup ke společnosti! Teď jsme společnost individualit, slýcháváme z úst politických představitelů nejen našeho státu! Lidé s nízkými příjmy či sociálně vyloučení teď sedí ve své chudobě sami doma, historicky se totiž ukázalo, že když se setkávají, dokážou vytvořit takovou sílu, která pohne i celým státním uspořádáním! Zatímco průměrný občan sedí doma ve své jedinečné individualitě, mozek masírován televizí a internetem, přejeden produkty ze zahraničí a s pocitem, že může vše, diskrétní elity ovlivňující finanční toky, trh práce, média, politickou situaci v EU, kterou si také uspořádávají podle svých společných obchodních cílů a záměrů, se setkávají na vyhraněných místech a udržují spolu silné vazby, které jim umožňují prosazovat jejich vlastní záměry, proti kterým dnes nemají třídního nepřítele!

K dnes už vysněným  politickým scénářům sociálního státu patří programy boje proti chudobě, zajišťování vzdělávání obyvatelstva, zdravotní péče, sociálního zabezpečení, státní kontrola a regulace trhu a výroby či zajišťování politiky zaměstnanosti. Mezi základní cíle, které má sociální stát plnit a dnes to zní jako hudba z Marsu či špatný vtip vládních představitelů, jelikož naplňován je přesně opak, patří:

• zajišťování prosperity
• omezování chudoby
• zajišťování sociální rovnosti
• zajišťování sociální integrace a zamezování sociální exkluzi
• zajišťování sociální stability
• zajišťování nezávislosti jednotlivců

Zprvu velmi slibně vypadající a pohromadě dobře držící velká vize se proměnila v neukočírovatelnou loď, která pluje neznámo kam, nebo my vlastně vidíme kam pluje, ale nápadně nám připomíná Titanik. Ekonomika opravdu expandovala, ovšem do kapes nám neznámých jednotlivců, někdy dokonce i známých. V tuto chvíli je nutno připomenout, že sociální stát má povstávat na tolik citovaných principech demokracie.

Po dvaceti letech je velmi aktuální si připomenout principy demokracie, kterých jsme se tolik dožadovali, o kterých jsme se domnívali, že nám zajistí život lepší, lepší a lepší. Jsou to právě ty principy, kvůli kterým jsme rozprodali majetek národa, zapřeli svou vlastní suverenitu, zlikvidovali životní prostředí a stali se závislými na státech EU. Není to dávná doba, kdy jednotlivci postupující proti veřejnému zájmu byli označováni za vlastizrádce. Je zřejmé, že se nemůže jednat o omyl, protože všichni mlčí, ačkoli vědecká obec a její čelní představitelé v oblasti sociologie (např. Keller, Musil, Potůček) bijí na poplach! Stav, ve kterém se nacházíme, už dávno nepotřebuje vědecké dokazování dané situace, neboť každý jednotlivec a tím celá společnost by mohl zřetelně vidět, navzdory všem postaveným zastírajícím kulisám, nejen tento stav, ale i záměr, musel by se ovšem namáhat!

Jakou má sociální stát ještě životnost?

Pokud se dnes odvíjí debata o tom, zda má ještě smysl sociální stát, je vidět, že lidé postupně ztratili pojem o tom, co to vlastně (sociální) stát je. Důvod je dvojí: Vlivem globalizace a obrovského nárůstu moci finančního i korporativního kapitálu se sociální funkce státu dostala pod vládu těchto sil, takže se může oprávněně nejen zdát, že její význam se vytrácí. Demokratický princip „sociálních vymožeností“ lidu je nenápadně přesouván na stranu diskrétních elit, které si samy určují, jak má sociální stát vypadat, aby tyto elity nad ním získaly kontrolu. Jsme proto svědky vynucovaných sociálních vztahů a existenčních podmínek na úkor lidské svobody.

Druhým důvodem je dnes již zcela pokřivené a účelově zploštělé sociálno jako pojem, jímž se vyjadřují dnes nejzákladnější potřeby lidského soužití a přirozené existence. S pochopením sociálna je totiž třeba znovu definovat také smysl i funkce sociálního státu. Sociálno vyjadřuje vpravdě sociální založení každého lidského jedince. Člověk jako sociální druh má své vývojově dané sociální, psychologické, duchovní, kulturní, hmotné potřeby. Každý člověk touží někam patřit, být součástí přehledného společenství, které s ním počítá, a to nejen tím, že mu společenství pomůže, když to bude potřebovat, ale také tím, že se od něho očekává odpovídající vklad ve prospěch celého společenství. Individualizovaní a ničím nezakotvení jedinci jsou odsouzeni k otrockému údělu pod tyranií cizí moci, dnes se tedy hodí více tento typ občana. Sociální stát by proto měl podporovat takové sociální vztahy a struktury ve společnosti, které podporují přirozený lidský rozvoj. Rozhodování o tom, kolik bude odebráno bohatým ve prospěch chudých, jaké formy přerozdělování by měl stát plnit, aby byl udržen sociální smír v podmínkách kapitalistického trhu, nemá nic společného s hledáním řešení současných staronových sociálních rizik a celkového úpadku společnosti. Pokud dnes hodnoty nepřerozděluje stát, jsou řekněme přerozdělovány korupcí, obchodem, v marketingu, v bankovnictví, svůj podíl na nich si přivlastňují všechny neproduktivní sféry od poradenských společností, zahraničních korporací přes služby až po bující byrokracii, nejen ve strukturálních fondech EU. Je nutné se ptát, jaká forma přerozdělování je spravedlivější a prospěšnější z hlediska celé společnosti. O jaké řešení by mělo jít? Vždyť všechny v historii vždy selhaly! 

• Vytisknout
• Poslat e-mailem
• Chyba v článku