V první řadě neměla Mayová při informování o výsledku bruselských jednání tvrdit, že jí zbytek Evropské unie dal nějaký právně závazný příslib neuplatnit takzvanou irskou pojistku.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář

To znamená, že by bez existence dohody o budoucích vztazích bylo možné zamezit částečnému setrvání irské části Spojeného království v Evropské unii. Britská premiérka sama moc dobře ví, že to možné není.

Když po unijních protějšcích požadovala časové ohraničení irské pojistky, její snaha nebyla korunovaná úspěchem. Vysvětlili jí, že naopak je potřeba žádné pevné datum nestanovit. Jinak by mohlo vypršet přechodné období bez dohody na budoucích vztazích, takže by se na irský ostrov vrátila pevná hranice. S ní by byl ohrožen křehký irský mír, ekonomická prosperita unijní Irské republiky i sousedního Irska coby části Velké Británie.

Takový vývoj by nevyhovoval samozřejmě nikomu. Irští unionisté se nechtějí vzdát náruče Londýna, Irská republika logicky nechce být oddělená neunijní zemí od zbytku Evropské unie.

Dokud jsou obě Irska součástí volného pohybu osob, zboží a kapitálu, rozdělení je spíše formální. Lidé de facto žijí v jedné zemi, hranice je volně prostupná. Premiérka Mayová navíc svou neupřímnou snahou uklidňovat zákonodárce nesplnitelnými sliby promeškala velkou šanci pohnout se upřímností vpřed.

Poučení z unie

Nezávazná deklarace unijních protějšků totiž dala jasně najevo, kudy vede cesta ven ze slepé uličky britského vnitropolitického patu.

Jestliže se Velké Británii nelíbí takzvaná irská pojistka, může se soustředit na vyjednání budoucích vztahů. Mayová tedy mohla vyzvat ke schválení stávající, z pohledu Unie jediné dohody a zároveň ke společné práci na mandátu britských vyjednavačům pro stanovení podmínek pobrexitové spolupráce s Evropskou unií.

Pokud by se ujednání podařilo uzavřít do konce přechodného období, na irskou pojistku by vůbec nemuselo dojít. To by ovšem vyžadovalo schopnost britských elit poučit se z přístupu unijních protějšků. Místo hádek, nejistoty, nerealistických požadavků a nejednoty by si Velká Británie měla podobně jako unijní sedmadvacítka stanovit priority, jichž chce dosáhnout, a následně vypravit vyjednavače, kteří nebudou každou chvíli měnit pozice.

Pokud by se vnitřní dohody dosáhnout nepodařilo, je na místě další referendum. To sice Mayová stále odmítá, ale pro rezolutní postup ztrácí oporu doma i v realitě brexitových souvislostí. Druhé referendum by nebylo blamáží. Naopak by mohlo určit směr a zprostředkovat mír v zákopové válce britských zákonodárců.

Převzato z Plusu

Otevření nových možností

Velká Británie je stále důležitý stát. Evropská unie se tedy musí snažit podpořit tamní stabilitu a docílit pokračování spolupráce.

Z naší strany se ale opravdu nesnadno pomáhá někomu, kdo neví, co chce, a odmítá vidět krutou realitu vlastního postavení, které má daleko k dřívější velmoci rozkročené přes světové kontinenty.

Kdyby se Theresa Mayová nebála státnického risku, nepříjemnou pravdu by řekla. Otevřela by tak nové možnosti.

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít