Permanentní exhibice Miloše Zemana pokračovala v minulých dnech i při jeho návštěvě Srbska. Prezident v Bělehradě vyzval naši politickou scénu k diskusi, zda by Česko mohlo přestat uznávat Kosovo jako samostatný stát. Hlava státu u toho používá známé mystifikace, které řešení tohoto problému léta lemují. Kosovo totiž není Srbsko, jak někdo tvrdí, a především srbské už nikdy nebude. Zemanův postup tak odporuje českým národním zájmům, kterým primárně je, aby se Kosovo i Srbsko, dva nezávislé státy, výhledově staly členy Evropské unie.
„Zeptám se, zda by bylo možné, aby se toto udělalo, protože jsem rád, že pan ministr obrany Lubomír Metnar už prohlásil, že je chyba, že bylo Kosovo uznáno,“ prohlásil Miloš Zeman. Dodal, že Metnar proto bude nejspíš v této otázce na „jeho straně“. Přitom Metnar je ve vládě za hnutí ANO, ale předseda hnutí, premiér Andrej Babiš, k tomu ihned řekl, že „nevidí žádný důvod, aby česká vláda změnila svou pozici“. Takže „bordel“ na vládní úrovni?
Prezident tak opět vyprovokoval nesmyslný konflikt, který ale tentokráte neskončí jeho vítězstvím. Dlouhodobým a ekonomickým národním zájmem České republiky totiž je, aby se i další země takzvaného Západního Balkánu (Srbsko, Kosovo, Severní Makedonie a Černá Hora) výhledově integrovaly do Evropské unie. Jen to může překonat spory, které mezi sebou tyto státy po krvavém rozpadu někdejší Jugoslávie mají.
Zemanovo máslo na hlavě
Paradoxní je, že to byl Miloš Zeman, který na jaře roku 1999 souhlasil jako premiér s bombardováním Srbska, které provedli členové NATO právě v reakci na srbské útoky v Kosovu a vyhánění statisíců obyvatel z této oblasti. Dnes to považuje za chybu. Souhlasil s tím i tehdejší prezident Václav Havel, ale ten v tom neměl jakékoli reálné pravomoci. O souhlasu s útokem Severoatlantické aliance musela rozhodnout vláda a Zeman má v tomto případě sám máslo na hlavě.
Samozřejmě otázka samostatnosti Kosova je pro Srby problematická, protože ve své nacionalistické mytologii si nadále Kosovo představují jako „Srdce Srbska“ či dokonce „Jeruzalém Srbska“. Ovšem to jsou myšlenky staré i několik staletí a současný stav v oblasti nemá nic společného s tím, co se snaží naznačit Zeman.
Společný život Kosovanů a Srbů byl vždy komplikovaný a v druhé polovině 20. století přerostl v Kosovu v obrovskou nevraživost (místní obyvatelé si postupně vytvořily paralelní struktury ve školství, v kultuře, v místní správě, a nakonec i na vojenské úrovni, to vše v reakci na nepřijatelnou srbskou mocenskou politiku), která přerostla v otevřené konflikty, jež provázely vzájemné etnické čistky a vraždění. V reakci na to podniklo NATO v roce 1999 válečné tažení proti zbytku někdejší Jugoslávie, kterou reprezentovala především vláda v Bělehradě. Nekonečná a neúspěšná jednání kosovské a srbské strany pak vedla v únoru 2008 k vyhlášení nezávislosti Kosova a v květnu toho roku uznala jeho samostatnost i česká vláda.
Protože vláda je u nás nositelkou zahraniční politiky, Zemanovy výpady jsou v tomto případě nejenom nepatřičné, ale přispívají k naprosté nečitelnosti české zahraniční politiky. Navíc jsou donkichotské. Je to jednoznačný příklad toho, jak se to dělat nemá a naši pozici v Evropě to neposiluje.
Jaké je Kosovo?
Samostatnému Kosovu je vyčítáno, že někteří jeho představitelé jsou spojeni s někdejšími tragickými událostmi, v jejichž důsledku docházelo i k etnickým čistkám a vraždám. Jenže podobné lidi najdeme i v srbské, chorvatské a bosenské politice. Zvěrstva byla páchána na všech stranách. Ostatně někteří Srbové, Chorvaté, Bosňáci či Kosované již za to byli odsouzeni Mezinárodním tribunálem v Haagu.
Duch staré federativní Jugoslávie je přitom dávno mrtvý, nelze ho nijak oživit a řeči Srbů, že Kosovo je jejich, jsou zcela irelevantní. Kosovo už nikdy nebude součástí Srbka, leda že by si ho Bělehrad vzal zpátky vojenskou silou. Jenže na to nemá dostatečné kapacity a možnosti.
Situace je proto potřeba vyřešit vzájemnou dohodou a počkat, až čas zahojí velké rány. Tak, jak to udělali například Češi a Němci. K uklidnění ale nepřispívají výroky, podobné těm, které pronáší prezident Zeman. Právě naopak.
Přitom Kosovo, i když dnes 90 procent jeho obyvatel tvoří muslimové, je například na rozdíl od muslimských částí Bosny a Hercegoviny, překvapivě sekulární. Je to stát, který dokonce stojí na straně Izraele a Západu. Která země obývaná většinově muslimy je podobná? Žádná jiná na světě.
Srbové byli v historii často na straně Čechů (třeba při okupaci v roce 1968) a měli by být našimi spojenci i v budoucnosti. To ovšem nemůže znamenat, že česká vláda začne fantasmagoricky takzvaně oduznávat Kosovo. To by byla chyba ohrožující bezpečnost celé Evropy. Bohužel prezident Miloš Zeman jde v tomto případě směrem, který vede do pekla. Proto otázka na závěr: Komu to slouží? Určitě jednomu pánovi, který sedí v Kremlu.
