ikonickou. Z děsivé přemíry informací potřebujeme vyzdvihnout nad hlavy ikony, které jsou symboly událostí i někým, komu můžeme věřit, kdo nám v chaosu dění poskytuje orientaci. A přitom často ani nepřemýšlíme, proč právě tyto ikony a ne jiné. V Česku to během pandemie byl epidemiolog Roman Prymula, německou ikonou koronavirové krize se stal virolog Christian Drosten.
Zatímco Prymula se v průzkumech proměnil v nejdůvěryhodnějšího politika (a to platí dodnes), ačkoliv byl jen ministerským úředníkem a profesorem lékařství, Drosten se stal ztělesněním vědce, který politiku nedělá, ale bez jehož vědění se společnost neobejde. Ještě nikdy nikomu nenaslouchala kancléřka Angela Merkelová tak bedlivě jako profesoru Drostenovi, snad i proto, že mluvil vědeckým jazykem, jemuž bývalá vědkyně dobře rozumí.
Ikony spojují, ale vyvolávají i hnutí odporu. Ikonofilů je v pozdně moderních společnostech vždy skoro stejně jako ikonoklastů. I to mají Prymula s Drostenem společné. První byl napadán jako fanatický rouškař, napojený na českou větev čínské politické mafie, druhý je vláčen nejčtenějšími bulvárními novinami Bild za to, že není vědec, nýbrž šarlatán, který touží po ovládání davů prostřednictvím pseudovědy. I díky Bildu má ikona Drosten v této kumulaci nenávisti nad českou ikonou pandemie navrch.
Jenže zatímco Prymula si svou popularitu užívá a chodí i do společenských show, Drosten je z popularity v rozpacích a těší se zpátky do laboratoře. I vědci mají své „ikonické“ limity, jejichž vyjevení má někdy velmi vtipné podoby.
Když se profesora Drostena ptali, co říká tomu, že ho přirovnávají k čaroději Gandalfovi z Pána prstenů nebo k Obi-Wanu Kenobi z Hvězdných válek, odpověděl: „Kdo to je? Tyhle postavy neznám… Pána prstenů jsem nikdy nečetl, Hvězdné války nikdy neviděl. A pokud jde o mé politické poradenství: nejsem kapitán ani kormidelník, spíše navigátor – čtu mapy.“
