Prezidentka Čaputová: Demokracie nefunguje na autopilota. Pokud budou lidé pasivní, může zlo zvítězit
Znovu varovala, že demokracie nefunguje na autopilota. Pokud budou lidé pasivní, může podle ní zlo zvítězit. V úterním rozhovoru pro Český rozhlas Plus to řekla slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Mluvila o budoucnosti a hledání pravdy. A také vysvětlovala, čím ji zaujal příběh Milady Horákové. „V životě jsem stála na mnoha hodnotových křižovatkách. A kvůli žádnému svému rozhodnutí nemusím špatně spát,“ říká Zuzana Čaputová.
Paní prezidentko, v minulých dnech jsme si v České republice i na Slovensku připomněli osobnost Milady Horákové a sedmdesát let od vykonstruovaného procesu a justiční vraždy Horákové. Na začátku roku jste ji vyznamenala Řádem bílého dvojkříže, teď o víkendu jste položila věnec u památníku obětí komunismu. Co pro vás osobně je na jejím příběhu nejsilnější? Čím osobně vás nejvíce Milada Horáková zaujala?
Je to více věcí, ale v zásadě se to dá shrnout do jedné věty. Byla to žena odvahy, žena činu. Byl to člověk, který byl nesmírně věrný hodnotám, a ona byla v těch hodnotách velmi konzistentní. Nejen že snášela diskomfort od fašistů či komunistů v podobě vězení nebo ztráty své profese, ale ve výsledku byla ochotna za to položit i svůj život. To je velmi cenné.
Pamatuji si jednu z vět, kdy konstatovala: „Před soudem svého svědomí jsem obstála.“ Je zajímavé, že navzdory tomu, že věděla, co ji čeká, byla schopná uvažovat v těchto kategoriích. Myslím, že odkaz věrnosti hodnotám navzdory obrovským útrapám, které zažívala, je pro dnešní dobu absolutně aktuální. Kromě toho, že to byla žena, matka, právnička – ženská hrdinka. Jedna z mála.
Když zmiňujete dnešní dobu, jak ten její příběh připomínat nejmladší generaci nebo mladým lidem, aby to nebylo jenom něco historického, co už tady bylo před desítkami let, ale abychom ten příběh zaktualizovali a přenesli si poučení do dnešní doby a do budoucna?
Její příběh je především potřeba vysvětlovat v konkrétním kontextu, ve kterém se děl, a to byl totalitní režim. Ať už měl podobu fašismu nebo komunismu.
Zároveň je potřeba dávat ho do kontextu s aktuální dobou. V tom smyslu, že demokracie není něco, co tu máme bez ohrožení navždy, že to je něco, o co když se nebudeme starat, tak je v ohrožení. Jednou jsem řekla, že demokracie nefunguje na autopilota a vyžaduje si naši angažovanost. A samozřejmě si vyžaduje angažovanost i mladé generace, která jednou převezme řízení státu. Někdy stačí, aby byli lidé pasivní, a zlo může zvítězit. V případě Milady Horákové mělo velmi konkrétní a tragickou podobu.
Byla naprosto vyrovnaná a vzpřímená, vzpomíná na poslední chvíle Milady Horákové její dcera
Číst článek
Jak konkrétně si dnes tu angažovanost představujete? Asi nestačí jít jednou za čtyři roky k volbám. Ale co konkrétně by měl mladý člověk dělat, pokud chce být angažovaný, chce se zajímat o veřejné dění a nebýt pasivním příjemcem?
Myslím, že možností je v zásadě více. Předpokladem jakékoli angažovanosti je zájem a informovanost. To znamená, když mladí lidé sledují veřejné dění, jsou citliví na spravedlnost a férovost i ve svém bezprostředním okolí, například ve škole, jestliže nezůstávají pasivní, když se děje nepravost. To všechno jsou příležitosti, ve kterých se mohou realizovat. A zároveň probíhají kolem nás ve společnosti různé typy procesů a konání, kde se mohou zapojit například jako účastníci. Mohou se angažovat přes petiční právo, shromažďovací právo. Jednoduše mít zájem, nezůstat pasivní a využít všechny možnosti, které nám ústava nabízí.
Někdy se objevuje protiargument, že politika se dělá ve volbách, a nikoli na ulici.
Být na ulici, například prostřednictvím shromažďovacího práva, je jedno unikátní skvělé právo, které listopad 1989 přinesl. A patří k projevu suveréna, původce moci, a tím jsou občané. I toto k tomu patří. Zároveň ano, věci se posouvají přes řízení státu, který se personálně obsazuje ve volbách. V tomto smyslu je dobré se voleb zúčastnit nejen jako volič, ale možná postupně zvažovat, když se bavíme o mladé generaci, aby politika nebyla jenom světem těch druhých, ale aby zvažovali i možnou aktivní účast v politice.
Když jste zmínila, že demokracie je permanentně v ohrožení, tak nejsou pojmy jako demokracie nebo svoboda dneska příliš abstraktní? Jak je učinit konkrétnějšími, abychom za ně dokázali položit i takové oběti, jako to udělala Milada Horáková?
Možná právě přes poznání historie. Dnes žijeme v relativně komfortní době. Lidé se mohou svobodně vyjadřovat, svobodně sdružovat, svobodně cestovat. A pro mladou generaci to mohou být samozřejmosti, jejichž cenu nepoznají, protože nezažili nic jiného. Měla jsem v určitém smyslu štěstí, že jsem tu dobu ještě zažila, že jsem žila 16 let v jiném režimu. Takže mi to jako samozřejmost nepřipadá. I proto je důležité mladou generaci vzdělávat v poznání historie.
Danou dobu jste zažila, přestože jste byla velmi mladá. Když přemýšlím o době před rokem 1989, tak si kladu otázku, jak bych se v té době, která byla taková, jaká byla, zachoval já. A přiznám se, že se bojím té odpovědi, nejsem asi úplně schopen si na to odpovědět. Kladete si také takovouto otázku? A pokud ano, jak si na ni odpovídáte?
Úplně hypotetické otázky si nejsem zvyklá klást. Ale těžko říci, jak bych se zachovala. Můžu jen doufat, že správně. Faktem je, že v tom životě, který už byl dospělý, jsem stála na mnoha hodnotových křižovatkách – nejprve jako právnička, poté jako advokátka a po vstupu do politiky nebo i nyní v mojí každodennosti – a zatím bych to shrnula, že jsem měla to štěstí stát ve sporech na straně slabších a byly i jiné možnosti. A zároveň nemusím špatně spát ve vztahu k žádnému ze svých rozhodnutí. Ale to, čemu čelila například Milada Horáková, je nepředstavitelný tlak, jen když si to představím z pozice matky. Nechci vůbec naznačovat, že tento typ hrdinství bych zvládla.
Téměř neviditelné, ale ohrožující
V nedávném projevu o stavu země jste řekla: „Nevracejme společnost do stavu před koronavirem.“ Co konkrétně bychom měli jako společnost udělat pro to, abychom z té koronavirové krize vyšli silnější a poučenější?
Ve zprávě o stavu republiky jsem tuto větu řekla v kontextu toho, že naše společnost, zvláště v předvolebním období, které předcházelo příchodu koronakrize, byla velmi rozdělená. Korona nám také ukázala velmi mnoho různých lekcí. A v té zprávě o stavu republiky jsem je uvedla.
Co nám pandemická krize odhalila o Slovensku, zahájila Čaputová projev o stavu země
Číst článek
Bylo to poukázání na potřebu kvalitního školství, zdravotnictví, které je v takovýchto krizových situací absolutně klíčové. Potřeba solidarity mezi lidmi, což se ukázalo, že v této zkoušce jsme obstáli. Potřeba vnímat lidi, kteří jsou z profesního hlediska společností často podceňováni, běžné profese, které jsou na konci platového řetězce – ošetřovatelky, prodavačky, farmaceuti, lékaři, sestřičky. To jsou klíčové profese v krizových situacích, které jsou mnohdy podceňované.
Těch lekcí je velmi mnoho, a to na individuální i společenské úrovni. Myslím, že to byla pěkná lekce solidarity a soudržnosti, ale i potřeby a schopnosti najednou se postavit na své nohy, ochránit rodinu, sebe, postarat se o své živobytí jiným způsobem vzhledem ke změněným podmínkám. Takže doufám, že si tyto lekce osvojíme.
Máte konkrétní recept na to, jak poučení a pozitivních zpráv do budoucna využít?
Recept bohužel nemám, protože to závisí jen na lidech. Tak jednoduché a zároveň těžké to je. Záleží na lidech, jak si k srdci vezmeme to silné poučení z krize. Velmi dobře si pamatuji, když ta krize nastupovala, to uvědomění, že nyní nám jde potenciálně všem o život a jaké hlouposti běžně řešíme, jakým hloupostem se věnujeme.
Byla to také velmi dobrá lekce na uspořádání důležitosti a hodnot. Jestli si to člověk uchová a ponese si to dál, to je pouze na nás. Samozřejmě, pokud jsme ve sféře výkonné či zákonodárné moci nebo jsme představiteli toho, že můžeme věci ovlivnit, tak je dobré, abychom si ta poučení na systémové úrovni, která jsem předtím naznačila, ohledně zdravotnictví, školství, péči o seniory, opravdu pamatovali. A přetavili je do konkrétních řešení.
Myslíte, že po odeznění koronavirové krize bude svět lepším, nebo horším místem?
Na to je ještě předčasné odpovědět. Ačkoli ta otázka je absolutně namístě a je aktuální. Jen doufám, že bude lepším místem. Jednak kvůli tomu, co jsem řekla předtím, uvědomění si otřesu toho bazálního. Ačkoli máme úžasné technologie, tak přijde něco, co je tak malé, že je to až neviditelné, a tak velmi ohrožující. V tomto smyslu se ukazuje, že spolupráce a solidarita, nejen v rámci země, ale i mezinárodní, je to, co může tento svět ve výsledku zachránit. Nejen během koronakrize, ale i dalších krizích, kterým čelíme například v souvislosti s klimatickou krizí.
Hledání pravdy
Jak, paní prezidentko, reagujete na obavy části veřejnosti, která má strach z budoucnosti, která se cítí ohrožená, která se cítí znejistěna budoucím vývojem?
Těžko říci, je to velmi individuální a osobní rovina jednotlivých lidí. Já jsem v zásadě optimistka. A i když možná procházíme vývojovými fázemi, které jsou těžké, zdají se být možná neřešitelné, neléčitelné, tak to vnímám z odstupu mých 47 roků jako vývojovou etapu, která je příležitostí se hodně věcí naučit. Dívám se do budoucna optimisticky.
Říkáte, že se díváte do budoucna, ale podle průzkumu Paměti národa v České republice loni na podzim, 30 let od pádu komunistického režimu v Československu, více než třetina respondentů nad čtyřicet let uvedla, že za socialismu, za minulého režimu, bylo lépe. Když jsem se díval ještě na další průzkumy, tak před dvěma lety dvě třetiny obyvatel pěti velkých evropských zemí – Německa, Francie, Itálie, Polska a Španělska – si myslí, že dříve býval svět lepší než nyní. A loni na podzim téměř dvakrát více Slováků než Čechů uvedlo, že za komunismu se žilo lépe. Jak se díváte na tyto, možná stesky, po minulé době?
Vnímám to trochu jako vzpomínkový optimismus. Protože si tu dobu pamatuji, ve věku, kdy jsem již celkem vnímala svět. Myslím, že lidé si z toho asi pamatují určité sociální jistoty, ale nepamatují si všechny ty limity a omezení, které s tím byly spojené. Tu neférovost, nespravedlnost a limitovanost, ve které jsme žili. Dnešní svět nabízí daleko více možností. Máme daleko více benefitů, teď myslím i těch sociálních, na to jsou statistiky. Netvrdím, že neexistuje část společnosti, která z toho systému vypadává.
Test Čaputové na koronavirus je negativní. Prezidentka přesto zůstává v preventivní karanténě
Číst článek
Ale asi rozumím tomu, že obavy části společnosti mohou souviset s problémy, které k této době patří, to je možná jistá hodnotová relativizace nebo zpochybňování hodnot. A to velmi prohlubuje nedůvěru veřejnosti. Nedůvěru veřejnosti mezi sebou navzájem, mezi lidmi, ve vztahu k institucím a možná k demokracii jako takové. A to vnímám jako velmi nebezpečné.
K moci se dostávají populisti, jsou součástí každé země. Podle mě to souvisí s tím, že jsme díky informatizaci a pokroku zavaleni takovým množstvím informací, včetně nepravdivých, že to tak trochu zastírá pravdu a schopnost dopracovat se k ní. A to je opět obrovský nárok na jednotlivce, jestli si dá práci pravdu hledat, často to stojí víc námahy, dokonce to může být nepříjemné, ale je to jediné, na čem záleží a co je velmi důležité.
Jsme lenivější v tom hledat pravdu?
Možná je to část té odpovědi. Zároveň si myslím, že je to objektivně náročnější. Když si představím mladou generaci, která má tolik podnětů a informačních možností, včetně šumů a nepravd, tak je to objektivně zřejmě náročnější. Tedy zorientovat se v tom, rozlišit zdroje, ze kterých čerpám, tak to je velký úkol i pro vzdělávací systém jednak v tom období, kdy se člověk vzdělává povinně, ale myslím tím i vzdělávaní jako celoživotní proces.
Jaký recept na to máte vy, abyste se vyznala v tom množství informací, abyste oddělila šum od pravdivých zpráv a informací?
Především samozřejmě rozlišuji zdroje informací, to je jedna z věcí. Neznamená to ale, že se nedotýkám i zdrojů, které nepovažuji za důvěryhodné. Zároveň je to něco jako zkouška vlastního odhadu, analytiky, syntézy informací, jestli v daném kontextu sedí, nebo je to exces, který sice zaujme, ale do celku stávajících poznání nezapadá. Verifikační proces v každém z nás je něco, na čem záleží. A možná mě ještě paradoxně napadá, že součástí toho, jakým způsobem se snažím dopracovat k relevantním informacím, je i jistá střídmost, pokud jde o informace. Protože dnes se nabízí velké hromadění všeho včetně informací. A z toho může vzniknout mnohdy spíše chaos než dopracování se k pravdě.
Někdy méně je tedy více.
Přesně tak.
Máte vy osobně obavy z budoucnosti, kam svět míří?
Jak jsem již předtím naznačila, mám spíše postoj, který je otevřený a s důvěrou. Což nevylučuje i to, že vnímám jisté hrozby, tmavá místa, kde netuším, co nás čeká. A ta tendence možná nemusí být úplně nejlepší. Snažím se být obrazně řečeno nohama na zemi a hlavou v oblacích. Nevylučuje se mi to. Snažím se opravdu poznat realitu, abych dokázala být užitečná při formování z mojí pozice.
Benefity z Evropské unie
Jak nastavit současný systém tak, aby z něj profitovalo co nejvíce lidí? Aby část veřejnosti neměla, někdy možná oprávněné, obavy nebo pocit, že ze současného systému, globalizace, demokracie těží jen někteří?
Je to otázka základní férovosti nastavení prakticky všeho. Ať už v jednotlivých zemích, nebo v rámci mezinárodních společenství. Jde to možná trochu proti nějaké přirozené vlastnosti člověka zabezpečit sebe a svoji rodinu, s nějakým, řekněme, jednoduchým sobectvím. Zkušenost nás učí, že sdílení, solidarita a spolupráce, obzvlášť v těžkých chvílích, je to, co nás může zachránit. Pro nás i koronakrize, ať už na úrovni Slovenska a pomoci, kterou jsme zvenku – třeba z Evropské unie – obdrželi a která bude pokračovat, je zkušenost z toho, že je třeba pevně stát na svých nohách, ale zároveň je ve spolupráci něco, co ve výsledku může zajistit férovost pro všechny, včetně těch, kteří ze sociálního systému občas vypadávají. Na ně nesmíme zapomínat.
Neřekla byste ale, že koronavirová krize ukázala opak, tendenci národních států uzavírat se do sebe a nespoléhat na pomoc zvnějšku?
Na začátku určitě ano. Do určité míry to bylo i pochopitelné. Bylo asi přirozené, že v tom velkém šoku, kterému země čelily, se staraly hlavně o vnitrostátní záležitosti. Tedy že zavřely hranice a pozornost koncentrovaly dovnitř, že prostředky, kterých nebyl dostatek, si nechávaly hlavně pro sebe.
Smer je po Pellegriniho odchodu za zenitem, stal se toxickým. Fico skončí jako Mečiar, říká politolog
Číst článek
Zabezpečit vlastní obyvatele je do jisté míry pochopitelný záměr konkrétní země. Jsem ale velmi ráda, že další vývoj a týdny, ač Evropská unie nemá ve své agendě zdravotnické resorty, přinášely ukázky solidarity a spolupráce. Ať už to byla pomoc pro pacienty z Itálie a další. Byla jsem v kontaktu s ostatními prezidenty, sdíleli jsme kontakty na dovoz ochranných pomůcek a tak dále.
Obrazně řečeno, v momentě, kdy se rodič postaral o svou rodinu a nadechl se, mohl se podívat i k sousedovi a rozvíjet spolupráci. Pohled Evropské unie, ať je to vývoj vakcíny, snaha o sdílení potřeb jednotlivých zemí, o fondu obnovy a finanční pomoci ani netřeba mluvit, to jsou velké výhody toho, že jsme součástí tohoto celku a že jsme otevřeni spolupráci.
Když jste zmínila fond obnovy, jak se díváte na argumenty, že by finanční pomoc neměla být distribuována tak, aby na to doplácely státy, které vyšly z koronavirové krize lépe než ostatní?
Pozice Slovenské republiky je veřejně známá. Respektujeme a jsme v souladu s kritériem, které bylo uplatněno a týká se míry dopadu koronakrize. Fond obnovy je určen právě pro toto. V tomto ohledu tedy, opakuji, respektujeme kritérium Evropské komise, jsme s ním v souladu a jsme vděční, protože díky poskytnutým prostředkům máme potenciální šanci v relativně krátkém čase lépe zvládnout důsledky krize a zároveň postavit segmenty ekonomiky, které nyní absentují a pro budoucnost Slovenska jsou perspektivní, jak se píše v samotném záměru, je to fond pro budoucí generace.
Co byste řekla občanovi, který žije v České republice nebo na Slovensku a má pocit, že z našeho členství v Evropské unii nemá žádný prospěch? Necestuje, protože si to nemůže dovolit. Nestuduje, natož aby mohl studovat v zahraničí a má z otevřených hranic spíš pocit ohrožení?
Řekla bych mu asi, aby se lépe rozhlédl po své obci a po městě, které má nejblíže. Benefity, které z Evropské unie máme, jsou hmatatelné. Ať jde o infrastrukturu, nemocnice, ošetřovatelky v domovech pro seniory, školství, vědu a výzkum. Potenciál, který může země čerpat třeba z eurofondů, je obrovský. Daleko přesahuje to, jestli můžeme vycestovat, nebo ne.
Jedno z vašich velkých témat je ochrana životního prostředí, otázky kolem klimatu. Jak odpovídáte na běžnou výtku člověka, který si řekne: Proč bych se měl snažit, když změny klimatu byly vždy, a proč zrovna já v Česku nebo na Slovensku, když by měli začít lidé ve Spojených státech, Číně nebo Indii?
Rozumím tomu. Ale když to vezmeme v kontextu dnešní debaty, kdyby si to řekla Milada Horáková, Václav Havel nebo jiné osobnosti z minulosti, které čelily nespravedlivému režimu, tak bychom ho tady možná měli dodnes. Také malé země by měly být zodpovědné za to, jakým způsobem přispívají ke klimatické krizi, protože každý malý krok se počítá a je důležitý. Toto úsilí má smysl. Klimatická krize tady rozhodně zůstane delší dobu než lídři zemí, kteří to nechápou.
Nemáte pocit, že i ke klimatické krizi přispívá velká otevřenost, malá soběstačnost a styl života, který žijeme?
Nepochybně. I koronakrize ukázala, že výdobytky, které běžně využíváme, ničí naši krajinu. Ať jde o znečištění ovzduší, nejen v souvislosti s cestováním, ale třeba i energetikou. Koronakrize určité věci naznačila. Řešení je komplex přístupů, které musíme změnit. Jsem nesmírně ráda, že se Slovensko jako první v regionu přihlásilo k ambici uhlíkové neutrality do roku 2050 a zároveň do roku 2023 přestáváme používat uhlí na výrobu elektrické energie a chystáme se transformovat největší hnědouhelný region Horná Nitra. Přestože patříme mezi menší země, chceme využít tuto změnu k ekologičtějšímu chování a vnímáme to jako možnost transformovat naši ekonomiku jiným směrem.
‚Politici mají společnost spojovat.‘ Západ by se podle Čaputové měl bránit populismu a dezinformacím
Číst článek
Když zmiňujete uhlíkovou neutralitu, Česká republika patří na evropské úrovni mezi skeptičtější, ostatně i premiér Andrej Babiš (ANO) se veřejně vyjadřuje skepticky o takzvaném „green deal“ (zelená dohoda). Řekla byste, že zájmy visegrádské čtyřky se začínají rozcházet?
S prezidenty V4 jsem se na minulém setkání bavila i o těchto tématech. Názor Maďarska a Polska, kde je postoj více rezistentní a který chápu na základě energetického mixu, na kterém jsou tyto země založené, se vyvíjí. Rozumím tomu, že není jednoduché přejít z konkrétního energetického mixu k rychlému závazku a je třeba si ještě některé věci promyslet a přepočítat. Pokud jde o V4, je tam přirozená pestrost názorů. Zároveň nelze pochybovat o snaze mít dobré vztahy se sousedy, to je přirozené. Stejně tak je ale přirozené hledat nová partnerství na hodnotové bázi s jinými evropskými státy.
Je V4 ještě funkční, plnohodnotný spolek?
Jak říkám, jde o dobré a konstruktivní vztahy se sousedy. Nespojuje nás jen geografická poloha, ale i historický vývoj, na jehož základě čelíme společným výzvám. Mám na mysli třeba problémy v oblasti justice a právního státu. To je něco, co je na náš příběh velmi navázané a zvenku, ze západní Evropy, může být méně srozumitelné. Faktem je, že k řešením možná přistupujeme jiným způsobem, ale jsou to věci, které tvoří předpoklad pro spolupráci ohledně toho, jak to překonat. Jak jsem ale už řekla, geografie je jedna věc, hodnotová spřízněnost je ale něco, co je důležité pěstovat v rámci V4, ale také nezávisle na regionální poloze.
Zmínila jste, že jste optimistka. Na závěr tedy otázka, na co se nejvíce těšíte v příštích týdnech a měsících?
Diář mám plný. Ale to jsem měla i na jaře a dopadlo to trochu jinak. Doufám, že nebudeme stát před druhou vlnou, která by znovu zásadně změnila náš pracovní a osobní program. Těším se na to množství schůzek, které mě čeká. Za dva týdny by se měla uskutečnit neformální schůzka s rakouským prezidentem, který přijde na kávu. Potom budou náhradní termíny návštěv hlav států, které měly přijet už na jaře. Mám ale také další zajímavé události naplánované na Slovensku i v zahraničí a pevně doufám, že budeme zdraví a že bude možné spolupráci a solidaritu zažívat i na osobní úrovni, ne jen prostřednictvím technologií.
