Cesta: Titulní stránka > Chci si zařídit
Ačkoli různé zdroje přesvědčeně uvádějí, že se zlatá medailistka z XVI. letních olympijských her v Melbourne Olga Fikotová Connolly narodila v Praze, pravdou je, že na svět přišla v Mostě. Potvrdila to v rozhovoru s moderátorem Janem Rosákem v rozhlasovém pořadu Tandem v dubnu 2008. Tehdy při své návštěvě Prahy také převzala ocenění Klubu fair play Českého olympijského výboru za rok 2007. Toto vyznamenání může být chápáno též jako zadostiučinění za to, že jí někdejší politický režim znemožnil reprezentaci a po dlouhá desetiletí bylo její jméno v naší zemi takřka zapomenuto. Až do svého úmrtí paní Olga žila a pracovala v Kalifornii v USA.
Olžin tatínek František Fikota se jako italský legionář vrátil z první světové války s odhodláním sloužit mladé Československé republice. Jeho rodinou se stala armáda. Zde posléze potkal i bratra své budoucí manželky, jehož prostřednictvím se s ní seznámil. František Fikota působil v Mostě u 9. pěšího pluku K. H. Borovského. V hodnosti štábního rotmistra byl pak dnem 31. 1. 1936 přemístěn k Hradní stráži, osobní gardě prezidenta. Po přestěhování do Prahy bydleli Fikotovi ve Velvarské (dnešní Evropské) ulici v domě kousek pod Bořislavkou. Do školy Olga chodila v Sušické ulici na Hanspaulce.
Po Mnichovu, kdy československé armádě nebylo dovoleno bránit se Hitlerovi, se Fikotovi rozhodli s dalšími legionáři odjet do Londýna. Příležitost však Olžini rodiče promeškali, protože jejich jediná dcera onemocněla spálou.
Za války otec pracoval v obchodě s lampami. V roce 1945 byl mezi prvními povolán „zpět do služby“, s účinností od 28. října byl povýšen na štábního praporčíka. Za necelé tři roky ho ovšem z vojska propustili s argumentem, že se nová armáda nemůže spoléhat na stoupence Masarykovy antiproletářské ideologie. Pod podmínkou, že bude pracovat na málo placeném místě – uklízel skladiště – mu byla slíbena penze. Záhy byl zatčen, důvod rodině nebyl sdělen. Olga měla před maturitou. Po konfliktu s ředitelem dejvického gymnázia, který žádal vysvětlení věci, ač Olze nebylo známo, jí dokonce hrozilo vyloučení ze studia, ale díky podpoře pedagogů a spolužáků mohla odmaturovat. Jedna z profesorek Olze a její matce vypomohla i finančně.
Třebaže Olga toužila studovat medicínu na Karlově univerzitě, s ohledem na rodinné události raději do dotazníku o plánech do budoucna uvedla, že chce pracovat ve strojírenství a naučit se manuálně pracovat. Vzápětí nastoupila do dílny Výzkumného ústavu těžkého strojírenství, časem získala výuční list. Dva roky po maturitě a praxi v průmyslu dosáhla doporučení ke studiu na vysněné lékařské fakultě.
Olžin otec strávil ve vazbě a vězení půl roku. Po 25 letech věrné služby republice byl zbaven hodnosti, odebrali mu i penzi. Služební byt byl rodině zabaven hned po otcově zatčení; zatímco Olga zůstala v Praze u tety, maminka se odstěhovala k příbuzným do Libiše u Neratovic, zaměstnání našla ve Spolaně. Tam posléze získal práci rovněž otec; lakoval potrubí a zábradlí.
Olga se projevovala jako všestranná sportovkyně. Začínala s házenou, z níž přesedlala na basketbal, v obou sportech to dotáhla do juniorské reprezentace. K disku se dostala náhodou: jako členku národního basketbalového týmu ji trenér na mezinárodních závodech nechával sedět na lavičce, a když si stěžovala, na půl roku jí byla pozastavena činnost. Košíkové nechala a věnovala se atletice. První, kdo jí hod diskem předvedl, byl Zdeněk Čihák na závodech v Libiši. Začínala u trenéra Otakara Jandery. Pro toto atletické odvětví měla výborné dispozice – dlouhé paže i nohy a výbornou koordinaci pohybu. Při prvních závodech na Memoriálu Evžena Rošického se umístila třetí. V následujícím klání byla druhá, a tak ji zařadili mezi reprezentanty. Po neúspěchu na utkání v Polsku však byla nominace zapomenuta, nicméně jedna ze soupeřek, Ruska Ponomarjovová Olze nezištně pomohla – poskytla jí celoroční tréninkový plán. V létě 1955 se Olga znovu probojovala do národního týmu a v utkáních s Anglií a Maďarskem vyhrála. Zaostala jen půl metru za československým rekordem a byla zařazena do olympijského družstva. A to se disciplíně věnovala pouhé dva roky!
V té době musela zvládat studium medicíny včetně praxe v nemocnici a k tomu tréninky na olympiádu. Přerušit školu ale rozhodně nechtěla. Její rodiče si na vzdělání velice zakládali. Účastnila se tedy jenom nejdůležitějších tréninkových soustředění a zkoušky skládala někdy v předstihu a jindy později než ostatní medici.
Ještě než 23. listopadu 1956 v Melbourne senzačně vyhrála svoji disciplínu hodem dlouhým 53,69 metru, seznámila se pár dní před začátkem olympiády se světovým rekordmanem Haroldem Connollym. Den po Olze získal zlatou medaili ve svém závodě i on. Paní Olga jejich setkání popisuje v knize Kruhy osudu, již vydalo nakladatelství Daranus v roce 2007: „ … uprostřed studené války se konaly olympijské hry v australském Melbournu. Tam jsem se jako československá diskařka setkala s americkým kladivářem Haroldem Connollym. Naše přátelství přerostlo v lásku, ale naděje ve sňatek se v té době ztrácela v nedohlednu.
Že československá vláda nepřála takové maličkosti jako svatbě dvou mladých lidí, neuniklo reportérům a čtenářům zahraničního tisku. Reportéři žádali o československá víza, na jaře roku 1957 přijížděli do mé vlasti a informovali o tom, jak tu lidé žijí. Pozlacené paprsky našich osobních olympijských vítězství pootevřely vrátka, jimiž se Harold dostal do Československa, a později nám pomohly společně odcestovat do Spojených států. Ovšem pak se za mnou ta vrátka definitivně zavřela. Mé jméno bylo vymazáno z reprezentace Československa. Pochopila jsem, že už nejsem ve své vlasti vítána.“
Jejich „utajená“ svatba se přes všemožné překážky a obtíže konala 27. března 1957 na pražském Staroměstském náměstí. Jejímu uskutečnění výrazně pomohli Zátopkovi, kteří Olze a Haroldovi při obřadu i svědčili. Novomanželům přišlo poblahopřát a zároveň vyjádřit pokojný nesouhlas s počínáním komunistického režimu na třicet tisíc lidí.
Po odchodu do USA chtěla Olga nadále reprezentovat rodnou zemi, ponechala si i naše občanství. Na podzim 1959 napsala do Prahy, že by ráda obhajovala zlato na olympiádě 1960 v dresu Československa. Dostala však zamítavou odpověď. Požádala tedy o americké občanství, a když ho v létě 1960 dostala, závodila v Římě za Spojené státy. Skončila sedmá, na hrách v Tokiu v roce 1964 se umístila jako dvanáctá. To již byla matkou tří dětí, rodina se pak rozrostla ještě o jednu dceru. Po jejím narození Olga kvůli zranění nohy tři roky nesportovala, nicméně se dokázala vrátit a na hrách v Mexiku 1968 obsadit šestou pozici. Na olympiádě v Mnichově v roce 1972 byla zvolena vlajkonoškou americké výpravy, čehož si velmi cenila.
Když v roce 1957 odešla do USA, měla za sebou tři a půl roku medicíny na Karlově univerzitě, dokončit studium v Americe ale nedokázala. Po uzavření sportovní kariéry pracovala v laboratoři, jako sociální pracovnice pomáhala ilegálním přistěhovalcům a chudým, byla studijní poradkyní na katolické vysoké škole pro ženy, angažovala se v ekologickém hnutí. Podporovala své děti, které se všechny vrcholově věnovaly sportu.
Tato činorodá, optimisticky založená dáma se jako osobní trenérka a cvičební terapeutka se spolupracovníky ve fitness klubu snažila pomoci i lidem s chronickými pohybovými problémy. Byla přesvědčena o nezbytnosti pohybu pro všechny věkové kategorie a tvrdila, že jsme stavěni na život do sto dvaceti let.
zpracovala: Mgr. Petra Trojnová
zveřejněno v Mosteckých listech, srpen 2020
