Tohle je přes 2000 let naše země. Umřeme, ale nevzdáme se, říká Nara z Náhorního Karabachu
Pokračující konflikt v Náhorním Karabach donutil k přesunu do bezpečí tisíce lidí. Hlavně matky a malými dětmi a starší lidi. Někteří tam ale stále zůstávají.
Zatímco v Jerevanu si arménské děti ve školkách zpívají, v Náhorním Karabachu jsou školky a školy zavřené. Osmnáct škol a šest školek, naštěstí prázdných, úplně zničily rakety, uvedlo ministerstvo školství neuznané Republiky Náhorní Karabach.
Poslechněte si příběh ženy z Náhorního Karabachu. Natáčel zpravodaj Martin Dorazín
I za této situace se ale v Karabachu rodí děti. Narození vnučky každou chvílí očekává 49letá Nara, prodavačka ze Stěpanakertu.
„Doma mám dceru v osmém měsíci těhotenství, moje máma je nemocná. A jinak tu nikdo s námi není. Celou dobu se ukrýváme ve sklepě a je to hrůza. Dcera by vůbec neměla žít ve sklepě a moje matka taky ne, protože má astma. Pán Bůh asi nestvořil takové slovo, které by vyjádřilo, co mám teď na duši,“ říká pro Radiožurnál Nara.
Převoz těhotné dcery do Arménie už není možný, vysvětluje Nara: „Dcerka v osmém měsíci těhotenství už může každou chvílí začít rodit. Už se nemůže vydat na tak dlouhou cestu. Proto jsem tady zůstala. Bratr mi před třemi lety zahynul, byl to válečný invalida a moje matka kvůli němu nechce odjet. Nemůže tu jen tak nechat jeho hrob. Všechno je to kvůli té prokleté válce, kterou začali tihle Turci.“
U linie dotyku. Se zpravodajem Radiožurnálu o situaci v Náhorním Karabachu
Číst článek
Tato arménská žena si přesně pamatuje na začátek této války před třemi týdny.
„Vstala jsem v 6.38 ráno a šla jsem se podívat na dceru a matku. Viděla jsem, jak obě klidně spí, a byla jsem moc ráda. Byla neděle, nemusela jsem do práce, a tak jsem chtěla v klidu udělat snídani. A potom jsem uviděla, jak letí něco, co se podobá bombě. Pak jsem uviděla nějaká letadla. Uslyšela jsem hrozné zvuky po celém městě a ucítila, jak se třese země pod nohama. Nevěděla jsem, co se děje.“
Obyvatelé Stěpanakertu si nejprve mysleli, že to jsou nějaké hodně bouřlivé oslavy s petardami, vzpomíná žena.
„26. září jsme totiž slavili Den města a měla jsem dojem, že oslavy pokračují. Jen mi bylo divné, proč v sedm ráno. Ukázalo se, že Ázerbájdžánci na nás zaútočili a my o tom neměli ani ponětí. Projektil dopadl támhle kousek nalevo a zasáhl dva domy. Tohle je už víc než dva tisíce let naše země a my se jí nevzdáme. Umřeme, ale nevzdáme se.“
Na pěší zóně v Jerevanu hrají a zpívají tři arménské dívky. Vybírají peníze na pomoc lidem v Náhorním Karabachu, takovým, jako je právě Nara.
