před 3 lety, 31.12.2020 12:42 Tomáš Dvořák foto: Golf Digest ČASOPIS

CADDIE V UTAJENÍ: Jaký je život bez fanoušků?

JAKÉ TO JE, hrát na tour bez diváků? Jestli chcete upřímnou odpověď, jste na správném místě. Samozřejmě vím, co tvrdí do médií hráči, ale i když z nich nechci dělat lháře, úplně upřímní taky nejsou. Na jejich obranu: Copak můžou říct pravdu? Jsme rádi, že jsou lidi doma, protože jsou otravní jak mouchy a dělají nám to jenom těžší. Tohle rozhlašovat nemůžou – tak tupí nejsou.

Jenže je to tak.

Takhle – diváci nám všem chybí. Většina hráčů jsou alfa samci, kteří si užívají pozornost. Ten pocit, kdy děláte, co máte rádi, a lidi za to mají rádi vás, je opojný jako droga. Ani my kedíci nejsme bůhvíjací introverti. Ale buď jako buď, život na turnajích je bez diváků prostě snazší.

Asi si myslíte, že mluvím o tom, že není tolik stresu. Ale to nemám tak docela na mysli. Samozřejmě je pravda, že bez fanoušků kolem nejsme tolik pod tlakem. Jak by bylo vám, kdyby vám v práci 30 000 lidí koukalo přes rameno? Každý normální člověk by dal přednost tomu, aby pracoval u sebe doma u počítače a měl klid.

Jenže stres máme i bez diváků, protože turnaje na tour se vážně nedají srovnat s vaší přátelskou rundou o víkendu, i kdyby v ní létaly vysoké sázky. Na tour jde o živobytí. Každý den, při každé ráně. Zrovna na jednom z prvních turnajů po restartu jsme byli ve hře o vítězství. S diváky nebo bez nich, srdce vám v tu chvíli tluče jako o závod. Dejte na mě – člověk nepotřebuje plné ochozy, aby cítil tlak.

No dobře, pár jedinců možná ano. Takoví Tiger nebo Rory se vyjádřili, že si na atmosféru turnajů bez diváků jen obtížně zvykají. Ze začátku jsem si říkal, že to je snůška keců, ale nakonec mi došlo, že oni to tak opravdu mají. Tyhle superhvězdy totiž zažívají na tour něco docela jiného než my ostatní, takže tahle nová situace je pro ně jako trhlina v Matrixu. Uvědomte si ale, že to se týká tak možná deseti ze všech 150 členů tour. Třeba takový Kevin Streelman. Na PGA Tour už je přes deset let, vyhrál pár turnajů, vydělal slušnou sumičku. A přesto se najdou ředitelé turnajů, kteří ho ani nepoznají, když přijde do klubovny. Jsme sice na velkém jevišti, ale řada „herců“ žije v podstatě v anonymitě. Takže pro spoustu hráčů i caddies znamená absence fanoušků hlavně to, že si na turnajích nepřipadají tak… no, divně.

Jde o to, že na řadě turnajů nechodí na čtvrteční a páteční kola moc diváků. A dopoledne tam není moc fanoušků ani o víkendu. Pokud nejste velká hvězda – a právě jsme si vysvětlili, že tohle označení se vztahuje opravdu na málokoho –, sleduje vás po většinu kola tak třicet párů očí, které zajímá vaše skóre. Z těch 30 lidí tak polovina hraje golf, takže po dobré ráně se ozve i náznak potlesku. Někdy si připadáte, jako byste se někomu vloudili na soukromý večírek. Jeden bývalý profesionál mi kdysi řekl, že je těžší hrát před hloučkem diváků než před tisícihlavým zástupem. Davy lidí vám totiž splynou s krajinou, zatímco pár jednotlivců je nepřehlédnutelných. Dnes, o deset let později, můžu potvrdit, že měl pravdu. Je to prostě divné a nedá se na to úplně zvyknout.

Když už hrajeme před velkými davy, ať je to víkend odpoledne nebo nějaká význačná jamka, která přitahuje fanoušky, vždycky se mezi lidmi vyrojí jeden pitomeček. Vždycky. Nezbývá než se modlit, aby ten chlap (pokaždé jsou to muži) zařval až potom, co váš hráč udeří do míčku. Rozhovor dvou dobrovolníků, které hra vůbec nezajímá, není nějak velký problém, ale i tak je to další rušivý zvuk v pozadí. Při hře vás už tak rozptyluje dost věcí, takže nepopírám, že bez všech těchhle věcí, které jsem právě popsal, se nám ty poslední tři měsíce dýchá líp.

Pomáhá taky to, že kolem nás není – jak jen to říct? – takový humbuk. Bez fanoušků si tolik nepřipadáme jak někde na fotbale, spíš jako na velmi seriózním turnaji pro členy a hosty, který náhodou vysílá televize. My kedíci se nemusíme potýkat s dobrovolníky, kteří nás v dobrém úmyslu lustrují a chtějí pořád vidět průkaz, a taky nemusíme znuděně postávat opodál, než náš hráč rozdá autogramy. Navíc sami jste viděli ty obrovské bagy, které s sebou musíme vláčet. Vím, že je to asi očividné, ale je snazší vybrat si nejpřímější cestu, když vám v ní nestojí pár tisíc lidí.

Všimněte si, že jsem řekl snazší, ne lepší. Chci říct, že jsou to sice teoreticky změny k lepšímu, ale je těžké to tak vnímat, když za ty změny vděčíme celosvětové situaci, která rozhodně lepší není a nějakou dobu ještě nebude. Takže to všechno, co tady popisuju, většinou nevnímáme jako nějaké dobrodiní. Jen jsou prostě věci snazší.

Dobře, něco bych přece jen označil za lepší: Nehrají se pro-am. Stojí snad v NBA při nástupu vedle hráčů základní pětky i burzovní agenti? Chodí si snad byznysmeni zapinkat do pálkařské klece před zápasem baseballové ligy? Podívejte, já chápu, že ty středeční turnájky vydělají hodně na charitu. Taky díky nim potkáme zajímavé lidi – ne všichni hosté pro-am jsou posedlí penězi. Ale kdybyste se mě zeptali, jestli bych chtěl, aby se můj hráč chystal na turnaj buď a) hrou s jinými profíky, nebo b) tím, že bude dělat průvodce po hřišti… Myslím, že znáte odpověď.

– S JOELEM BEALLEM